úterý 21. května 2013

Jak mně Šárka uchvátila, ponížila a vyplivla

Poslední kilometr mé šestatřicetikilometrové bláznivé štreky na ŠUTRu (Šárecko-Hanspaulském Ultra Trailu). Přede mnou dlouhé schody do nebe (do cíle). Smutně na ně koukám. Nohy prostě nemají sílu do nich vylézt. Přesto se do nich pouštím. Na mezipatře si dělám pauzu a vážně rozmýšlím, jestli se mi chce víc zvracet, nebo omdlít. Ani jedno mi nepřipadá jako vhodné řešení, a tak se škràbu dál. Konec schodů, ještě pár set metrů a jsem v cíli.
Proč si tohle dělám? Proč se pouštím do akcí, na které prokazatelně nemám? Obávám se, že odpověď bude stejná, jako když se zeptali George Malloryho, proč se rozhodl vylézt na Mount Everest: "Protože tu je."
Je to tak. Tyhle krásné běžecké akce tu prostě jsou, a já zpravidla s hlavou v oblacích po nějakém uspokojivě zaběhnutém půlmaratónku neodolám a hlásím se na ně. A s klidem ignoruji fakt, že jsem sice poměrně zkušený silniční běžec, nicméně kopci a terénem zcela nepolíbený. A že nejsem měkejš, nedám si jeden okruh, ale dva, to je nějakých devět set výškových metrů na třiceti šesti kilometrech.
Autofoto
Je mi jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Že budu trpět jak pes. Ale těším se na to. Asi nejsem normální.
V noci před závodem prší. Ráno ještě taky trochu krápe. Zvažuji jaké obout boty. Beru na start dvoje, prověřené, značně oběhané konvenční silniční Mizuno Rider a trailové Mizuno Ascend, které používám hlavně v zimě na sníh a moc naběháno nemají. Na záda beru camelbak s litrem a půl vody. Občerstvení je po devíti kilometrech, běžet to bez vody by byla moje smrt.
Na startu v Šárce je patrné, že to s terénem nebude žádná legrace. Všude blátíčko. Nad námi zataženo, chvílemi poprchává. Ale nevadí, radši vodu než horko. Jsem tu nezvykle bez rodinného doprovodu. Angelika ještě regeneruje po pražském maratónu a děti při nabídce mnohahodinového čekání v lese odmítly, a radši vyrazily s Angelikou na nákupy. Smutné. Jsem tedy bez fotografů a musím si pomoct sám.
Čekání na start nám zpestřil průběh čtyřkolových borců do druhého kola. Tříkoloví si užívali první okruh a my dvoukoláci se chystali vyrazit. Jednokoloví až hodinu po nás. Je tu start.
Hned je jasné, o čem tahle akce bude. Při prudkých sebězích jako teď po startu se hlavně nezabít, na rovinách běžet a krpály vzhůru brát krokem. To byl ještě optimistický předpoklad.
Já jsem to žlutočervené vzadu
Na začátku sbíháme lesní cestou od Hanspaulky do Šáreckého údolí. Parádně to klouže. V Šáreckém údolí kousek po asfaltu a pak to nejvýživnější - lesní krpál zpátky nahoru na Hanspaulku. Nejen že se tu nedá běžet, v silničních botách se to nedá ani jít, neustále kloužu zpět. Přidržuji se stromků. Konečně jsem nahoře. A co by jste řekli - opět běžíme dolů.  Tentokrát úžasnou lesní pěšinou, asi nejhezčím úsekem trati. Neskutečně si to tu užívám. Kouskem divoké přírody, přes popadané stromy (bylo nutné přelézt), přes potok, který jsem muset přeskočit, někdo ho sice přemostil překližkou, ale už je prošláplý a prolomený. Nádhera.
Jsem zpět dole v Šáreckém údolí. Taky moc hezké místo, domečky, potůčky, lesní cesty. Ještě jsem při síle a v běžeckém rauši, tak se mi všechno líbí. Na blátivé cestě potkávám v protisměru nějakou, asi naučnou, výpravu seniorů. Fandí mi, i když je ohodím blátem. Milé.
Začíná stoupání směrem k Nebušicím. Chvílemi přecházím do chůze, šetřím síly. Asi zbytečně, stejně časem o všechny přijdu. Nebušice, taky pěkné místo. Vylézá sluníčko, dělá se teplo. Od Nebušic je to zase lesem do kopce. U místního hřbitova odbočujeme směrem na Horoměřice. Jak se dělá teplo, začíná se z lesa odpařovat vlhkost a je trochu jak v prádelně. U silnice na Horoměřice je občerstvovačka. Házím do sebe dva kelímky vody a nějaké brambůrky. Zpětně se to jeví jako chyba, měl jsem doplnit víc živin. Přebíhám horoměřickou silnici a mířím k Podbabě a Vltavě. Teď je to celkem rovinatý úsek, dá se dobře běžet. Ten je následován opravdu brutálním seběhem zpět do Šáreckého údolí. Tady je to opravdu o nohy.
Ano, nohy. Ty moje, kopcům nezvyklé, začínají mít netradiční zátěže dost. A to ještě nejsem ani v půlce a čeká mně další kopec - na vyhlídku se zříceninou Baba a úžasným výhledem na Tróju se zoo, Císařský ostrov, Stromovku a Pražský hrad. Paráda. Následuje exkurze dejvickou vilovou čtvrtí zpět do Šárky a opět, aby se to neomrzelo, seběh zpět do údolí a výběh výšlap výlez zpět do lesa. A když už si říkám, že první kolo přece musí končit, následuje moc hezký úsek po vrstevnici šáreckého úbočí, zakončený schodištěm nahoru na Hanspaulku. Cestou do schodů zcela vážně zvažuji, že to zapíchnu po prvním kole. Na druhé prostě nemám sílu. Dobíhám do cíle a cpu se banány na občerstvovačce. Přísun cukru do krve, povzbuzování okolí a hlavně představa, že bych ve výsledkové listině měl DNF mě přimějí pokračovat. Radši být poslední, než nedokončit. Vbíhám do druhého kola a lituji se.
Druhé kolo nemá smysl příliš popisovat. V sebězích jsem byl opatrnější a tudíž pomalejší. Když cesta stoupala, já jsem šel. Když to byla rovinka, pokoušel jsem se o běh. Na občerstvovačce jsem do sebe hodil několik kelímků švestkového nealko Bernarda. Jindy bych to obešel velkým obloukem, ale jako přísun energie do zcela vyšťaveného těla to není špatné. Dokonce jsem se pak rozběhl. V Dejvicích mně předbíhá skupinka rychlejších a pokouší se mně přesvědčit, ať se připojím. Snažím se jim vyhovět, ale jen asi na dvě stě metrů. Pak opět odpadám. Na předposlední šárecké rovince číhá fotograf. Sbírám poslední zbytky hrdosti, popoběhnu a zkouším se tvářit vesele. Volá na mně: "Už jenom schody a jsi tam!". Schody... pocity z nich viz. začátek článku.
V cíli se dlouho sbírám. Piju co mi dají a cpu do sebe nějaké sladké pečivo. Čas čtyři hodiny čtyřicet minut.
Ale o čas a umístění (ano, poslední mezi dvoukolovými muži, kteří dokončili) mi nejde. Tahle akce mně naučila respektu ke kopcům. Nakloněná rovina je prevít.
A také mi ukázala nádherné kousky Prahy. Za to organizátorům dík.

DETAILY BĚHU

Žádné komentáře:

Okomentovat