Paříž, masovka z nejmasovějších

Maratón v Paříži je jedna z mála našich akcí, s nimiž jsem nepřišel já. Vysnila si ho Angelika, a když si žena chce proběhnout Paříž a děti by rády na Eiffelovku a do Disneylandu, kdo jsem já, abych jim v tom bránil, že?
Loni jsme si dali od maratónů pauzu. Paříž tedy znamenala návrat na tuto distanci po roce a půl a popravdě řečeno, rozhodně jsme na něj mohli jet v lepší formě. Uběhl téměř měsíc od našeho posledního závodu u jezera Maggiore a byl to měsíc balancování mezi nachlazením a chřipkou. Naše jediné březnové běhání spočívalo v testování, zdali už se to zlepšuje a můžeme se vrátit do standardní zátěže. Vždy jsme zjistili že nemůžeme a že nám to výběh naopak zhoršil. Vzájemně jsme si předávali bacily, kterým se u nás zalíbilo a nehodlali se vystěhovat či vymřít. Za březen jsem tedy naběhal slaboučkých sto kilometrů a to v pomalém tempu a nevalném fyzickém stavu. Do Paříže jsem odlétal pokašlávající, zahleněný, s běžeckým sebevědomím na nule a pochybami, je-li rozumné vůbec chodit na start.
Paříž nás přivítala chladným a větrným počasím. Vyzvedli jsme si startovní čísla, šli se podívat k Louvru a Champs-Élysées, svezli se s dětmi na zdejším obřím ruském kole a šli nabírat síly na těžkou neděli. Předpověď slibuje oteplení a sluníčko, což kvitujeme, běhat ve větru a dešti se nám opravdu nechce.
Start pařížského maratónu je trochu specifický. Vypustit téměř šedesát tisíc registrovaných najednou do ulic nelze, takže se startuje ve vlnách. Vlny jsou dle plánovaného cílového času, Angelika má startovat téměř hodinu po mě. Tato myšlenka se nám moc nezamlouvá a navzdory dvojité kontrole se nám daří propašovat Angeliku do mého koridoru, takže startujeme spolu. To už máme za sebou průchod snad kilometr dlouhým zázemím a odevzdání zavazadla do úschovy.

























Poslední chvíle před startem si rekapituluji plán. Přestávám o akci uvažovat jako o závodě a raději si říkám, že jdu na dlouhý tréninkový běh. Hlavně pomalu a dostat se co nejdál. Že bych celý maratón uběhl je velmi nepravděpodobné. Pohled na startovní číslo vyvolává hořký úsměv - máme tam natištěné předpokládané cílové časy, které jsme zadávali při registraci, já 3:45 a Angelika 4:15. O tom si dnes můžeme nechat jen zdát. To bude v cíli ostuda.
Navíc je dost teplo. Zákon schválnosti zde zafungoval dokonale a dnešek je jednoznačně dosud nejteplejším dnem roku. Už brzy ráno je velmi příjemně a během závodu se teplota vyšplhá přes dvacet stupňů. V létě by to bylo na závod fajn, ale včera bylo kolem deseti, je to trochu teplotní šok. Vlastně jde o můj první letošní běh v šortkách a krátkém rukávu.

Krátce po startu

Startujeme. Nasazuji velmi opatrné tempo kolem 5:35. Na Garminu raději nezapínám zobrazení tepovky, to aby mě nestresovala. Běžíme dolů po Champs-Élysées a podél Louvru dál do centra. Trasu jsem si v duchu rozdělil na čtyři zhruba desetikilometrové úseky. První vede historickým centrem na východ, druhý lesoparkem de Vincennes na východě Paříže, třetí podél Seiny zpět na západ a poslední čtvrtina Bouloňským lesíkem do cíle. Každá zvládnutá čtvrtina bude malým důvodem k oslavě.

První čtvrtina ubíhá dobře, byť cítím, že do ideálu to má daleko. Chybí mi lehkost a běh mě stojí o něco víc sil, než by měl. Snad se to časem poddá.
Potěší první občerstvovačka. Žádné kelímky, ale třetinkové láhve vody. Možná neekologické, ale velmi praktické. Téměř celý maratón běžím s láhví v ruce, většinou mi vydrží právě na těch pět kilometrů, než nafasuji další. Na jedné občerstvovčce beru dokonce dvě láhve najednou, jednu vypiji hned a s druhou běžím.
Atmosféra poděl trati je parádní. Hezké počasí vytáhlo lidi do ulic a tak je o publikum postaráno. Husto je kolem trati i přímo na ní. Na většině závodů se startovní pole po pár kilometrech roztrhá a člověk má kolem sebe prostor, tady ne. Od začátku až do konce běžím v davu, často dost hustém.

Někde na pětadvacátém, s lahví v ruce.

Trasa příjemně ubíhá. Na desátém kilometru jsem pocitově za chvilku, v centru bylo pořád na co koukat. Pak se probíhá lesoparkem Vincennes, což je trochu fádnější, ale to je osudem maratónských tratí. Na metě půlmaratónu se vracíme zpět do centra. Oslavím to konzumací banánu a kouskem pomeranče. Únava stoupá, ale s tím se počítalo. Zatím mohu bez problémů běžet.
Následuje asi osm kilometrů podél Seiny. Trasu zpestřují tunely. V Praze máme na trati Těšnovský, ale tady je všechno větší. Ten hlavní měří snad kilometr a půl a kroutí se, takže člověk většinu času nevidí konec. Trochu depresivní. To už máme kolem poledne a dělá se opravdu teplo. Pobaví mě, když se kousek ode mě svléká Superman, či nějaká podobná potvora. Asi také s teplem nepočítal.
Kolem třicátého kilometru se mi do hlavy vkrádá myšlenka, že výsledek snad bude menší průšvih než jsem čekal. V nejčernějších scénářích jsem se nedostal přes polovinu, teď jsem na třech čtvrtinách a stále běžím. Ale krize se začíná hlásit.
Nejdřív omezuji chodecké vložky jen na občerstvovací stanice, ale zhruba v době, kdy vbíháme do posledního úseku, kterým je Bouloňský lesík, se absence tréninku a nevalný zdravotní stav projevují naplno. Nevydržím v běhu déle než pár minut a následuje minuta chůze. Nutno dodat, že v tom nejsem sám. Na třiatřicátém míjíme zdravotnický stan a každou chvíli musíme uhýbat sanitkám, které do něj sváží popadané pacienty. Náhlé teplo dělá s běžci divy. Kilometry jsou najednou hrozně dlouhé.
Hlava už se zaobírá jen tím, jaký asi bude výsledný čas při tomto způsobu odpadání. Vychází mi z toho 4:20 a nakonec to poměrně přesně dodržím. Poslední kilometr už se přinutím celý běžet a nakonec přesně po čtyřech hodinách a dvaceti minutách probíhám cílem. Odpouštím si obvyklá oslavná gesta, takhle jsem se dlouho posledními kilometry neprotrápil.
Z nábídky občerstvení v cíli si vybírám jablko, nechám si zavěsit medaili na krk, dostanu finišerské tričko (ano, tady se kvůli němu musí běžet, není už před startem) a zcela zbytečnou termopláštěnku. Znovu projdu dlouhatánský cílový koridor, vyzvednu si svůj batoh, převlíkám se do suchého trička. Pak si uprostřed uzavřené Avenue Foch lehám na asfalt s batohem pod hlavou a čekám na Angeliku.

Její běh měl zhruba podobný scénář jako můj, není se co divit, podobné byly i naše zdravotní trable. Jsme rádi, že jsme ve zdraví dokončili, mnohým se to nepovedlo. Krom spálených obličejů na nás maratón bez tréninku nezanechal větší zdravotní následky. Poslední komplikací dnešního dne je asi čtvrthodinové hledání vstupu do metra na zatraceně velkém náměstí Charlese de Gaulla, ale i to se nakonec zvládlo.
Nakonec to bylo fajn. Čas je sice bídný, ale na poslední protrpěnou hodinu rychle zapomenu a do dalšího maratónu už snad půjdu řádně připraven. Teď nás čekají dva volné turistické dny s dětmi a máme v plánu si je pěkně užít.


DETAILY BĚHU