úterý 24. května 2022

Jak jsme znovu běželi pro kočku

Charitativní Běh pro kočku jednou do roka pořádá v Lázních Toušeň spolek Tlapky Mochov a jeho výtěžek jde na kočičí útulek. My se letos účastníme podruhé a pro mě je to opět účast poněkud nestandardní. Zatímco před třemi roky mi s termínem závodu kolidoval dlouhý tréninkový běh a já tedy kočkozávod odběhl pomalu a po průběhu cílem pokračoval dalších patnáct kilometrů domů, letos sice zkouším běžet naplno, ale s tělem, které se stále ještě probírá z covidu, který jsem si přivezl z předchozího závodu v Černé Hoře. Covid je skutečně potvora. Našel si mě navzdory třem dávkám a nakonec se i ukázal být velmi důstojným soupeřem, svůj průběh bych za rýmičku rozhodně neoznačil.
V důsledku tohoto ochoření jsem první půlku dubna neběhal vůbec, a od půlky dubna do půlky května jsem jen poklusával a i na to tělo reagovalo zběsile vysokými tepy a silnou únavou. Až před týdnem se organismus začal umoudřovat, ale o nějaké formě vůbec nemůže být řeč.
Angelika si prošla něčím podobným, ale covid dostala už přefiltrovaný mým tělem a na mé breberky je zvyklá, takže měla průběh mírnější.
Závod tedy nebereme nikterak vážně, a i proto na něj jedeme na kolech. Z baráku to máme na start něco přes deset kilometrů a převážně z kopce, takže nemá smysl vytahovat z garáže auto.

Zázemí závodu tvoří hospoda U Jezevců, start a cíl jsou na přilehlém fotbalovém hřišti na břehu Labe. Trasa je orientačně snadná - přeběhnout Labe po lávce v Lázních Toušeň, vydat se proti proudu čtyři kilometry přes Káraný do Čelákovic, tam přes další lávku opět přes Labe a čtyři kilometry zpět do Lázní Toušeň. Počasí je na krátký závod příjemné, sice sluníčko, ale nikoliv vedro. 


Smysl závodu vidím v tom zkusit, co mi tělo dovolí. Plán je první kilometr běžet s Angelikou jejím tempem a pak se odpojit a zkusit to ostřeji.
Na startu vládne pohoda. Dostáváme textilní retro čísla, potulujeme se po okolí, užíváme pěkného dne a čekáme na start. Řada běžců se připravuje u stolků s pivem.
Na startu se nás nakonec sejde asi šedesát, větší část lidí ale běží kratší, čtyřkilometrovou variantu. Organizátoři poměrně složitě vysvětlují kdo běží po oranžových šipkách, kdo po červených, a že po modrých nemá běžet vůbec nikdo, ty jsou z jiného závodu. Moc to neposloucháme, trasu známe.

Po startu
Po startu se držím plánu, přes Labe do Káraného klušu s Angelikou, pak se rozloučím a zrychluji. Tělu se to nelíbí, tepy jsou vysoko, dech je mělčí, ale nějak to jde. Běžím tak, abych zvládl očekávaných osm kilometrů. Trasa je pohodová, rovná, z tempa mě vyvádí jen přeběh Labe, což je pochopitelně dost do kopce a z kopce.

Finiš

Výsledné tempo je přesně 5:00, což by normálně bylo dost zklamání, ale v aktuální situaci jsem rád, že jsem vůbec byl schopen něčeho co lze prohlásit za běh. Po měsíci a půl ploužení příjemná změna.
Angelika to má podobně, je to pro ní zkouška kondice, tempa a společenský zážitek.



Vychládáme, doplňujeme tekutiny a pak opět na kolo a zpět do kopce do Horních Počernic. Závod splnil účel, běhat schopní jsme, ale než se pustíme do dalších větších akcí v podobě delších tratí, bude ještě třeba hodně tréninkových kilometrů...

neděle 10. dubna 2022

Do Černé Hory pro duchovní vzpruhu, déšť a covid

Sláva, je po covidu, my ho úspěšně přežili, jistě i díky třem dávkám co máme v sobě, a opět tedy můžeme pokračovat v cestování za běháním. Teď to  bude Černá Hora, nikoliv tedy ta krkonošská, na kterou vede lanovka, ale Montenegro, Balkán, bývalá Jugoslávie. Po loňském Bulharsku je nyní abecedně na řadě.
Vybírat závody v Černé Hoře je pro našince složitější, je to země menší, jazykově specifická, poměrně chudá a řada aktivit se zde děje mimo online prostor. Přesto jsem tři realisticky vypadající závody objevil a nechal Angeliku, ať z nich vybere kam vyrazíme.

V konkurenci městského závodu v metropoli Podgorici a přímořského půlmaratonu v Boce Kotorské zvolila vnitrozemský Ostroški polumaraton. To je zajímavý běh s duchovním přesahem. Start je před katedrálou svatého Vasilije Ostrožského v Nikšiči, druhém největším městě Černé Hory, a cíl je pod horským skalním klášterem v Ostrogu, podle kterého je tento světec pojmenován a kde je také pohřben. Trať závodu je také přirozenou poutní cestou mezi těmito dvěma památkami. Ačkoliv je organizátorem závodu Atletický klub Nikšič, má akce záštitu i od místní pravoslavné církve. Běh je to sice klasicky silniční, což nám vyhovuje, ale také dost kopcovitý, převýšení je kolem 300 metrů.
Výše uvedený duchovní přesah závodu také hezky ilustruje národnostní složitost tohoto místa. Vasilij Ostrožský je nyní brán za srbského světce. Jeho rodištěm je však Hercegovina, dnes Bosna a Hercegovina. Žil, působil a zemřel však v dnešní Černé Hoře. Jeden nevelký prostor, dnes tři samostatné země s téměř stejným jazykem. I proto všudypřítomná nostalgie po staré Jugoslávii. A v tomto případě i důvod, proč je na startu černohorského závodu víc Srbů než Černohorců. Zajímavé.
Nicméně toto před cestou příliš neřeším. Spíš mě lehce znepokojuje předpověď počasí, která od čtvrtečního příletu po sobotní závod slibuje 100% pravděpodobnost deště. Na běh samotný to nijak zvlášť nevadí, ale poněkud to pak snižuje turistický rozměr výletu.
Ve čtvrtek odpoledne tedy po poněkud houpavém letu z Vídně přistáváme v Podgorici, vyzvedáváme si zarezervovanou mrňavou Škodu Citigo, nejlevnější auto které v půjčovně měli, a vyrážíme směr Nikšič. Předpověď vyšla, fakt prší. O hodinu později se ubytováváme v hotelu s logickým jménem Yugoslavia.
Hlavním úkolem pro pátek je vyzvednout si startovní čísla. Dle pořadatelů se vydávají "od 15:00 ve sportovním centru". OK, to nemůže být problém. Sportovní centrum jsme našli, je fakt velké.

Kolem něj ani uvnitř se ale jaksi nic neděje. Až když ho obejdeme celé dokola, všimneme si cedulky "Čísla se vydávají od 17:00".

 Aha, takže si dáme pauzu:

Posilněni se vracíme zpět, ale ani tentokrát se nám nedaří objevit nikoho, kdo by vypadal jako organizátor závodu. Po chvíli bloudění chodbami objevujeme kancelář a je téměř vyhráno:



Z kanceláře nás ale vykazují ven. Naštěstí jen na chvíli, poté vyjde chlapík, mávne na nás ať ho následujeme a jde ven před sportovní centrum a pak do hospody, která sídlí v témže objektu. Aha, tak v tom je ten trik, prezenčka je v hospodě. Taky to mohli napsat.
Ráno v den závodu lije jako z konve. Hodinu před startem ale nějakým zázrakem přestává a jen lehce mrholí.

Start je před kostelem

Běh má můj oblíbený formát "odněkud někam", čili start je jinde než cíl. Jelikož web závodu je na praktické informace velice skoupý, musel jsem se poměrně složitě ujišťovat, že je skutečně zajištěna elementární logistika, například že mi ze startu přivezou do cíle batoh s věcmi, a že nás pak z cíle vrátí zpět do města.
Po pár minutách procítěných projevů, kterým téměř vůbec nerozumíme, se konečně vybíhá:
První kilometr je smyčkou centrem města (no, spíš městečka...) a pak se běží víceméně pořád na jih do hor.

Přes hlavní náměstí

Běží se mi dobře, chladno a vlhko mi vyhovují, chvilkové přeháňky nijak nevadí. Po zhruba pěti kilometrech mizí městská zástavba a pokračujeme k horám, které jsou všude kolem nás. Angelika se na trase opět nevěnovala výkonu ale focení, takže nabízím i pár snímku z trasy:

"Carův most" z roku 1894. Já ho neviděl, protože jsme na něj vbíhali dlouhou rovinou a po přeběhu a odbočení jsem se neohlédl
Na polovině trasy přichází první stoupání. Rozbitými serpentinami stoupáme asi o sto metrů, kolem nás jsou pochmurně vypadající polorozbořená stavení. Balkánský venkov. Na vrcholku trasy si s námi opět trochu pohraje počasí, deštík se mění v krupky, koneckonců jsme asi 750 metrů vysoko. Následuje dlouhý seběh:



Seběh si užívám. Kolem je divoká krajina plná skal, srázů a pěkných výhledů, do toho jsem opakovaně chlazen příležitostnými deštíky, takže nijak nestrádám. Občerstvovací stanice jsou po pěti kilometrech a je na nich jen čistá voda. To sice není ideální, preferuji ionťák, ale dokážu s tím žít.
Na sedmnáctém kilometru seběh končí a začínáme stoupat k cíli.


Poslední vodu kilometr před cílem už vynechávám, jen by zdržovala, cíl je už za zatáčkou:

Čas 1:53:30 sice není bůhvíco, ale šlo o běh v horách a já do toho čtrnáct dní po rychlé Unhošti nešel se závodními úmysly.
V cíli dostávám medaili na krk, lahev vody a banánek v čokoládě. O kousek zpět na trati naštěstí stojí autobus, do kterého jsem si dal batoh za účelem převozu, takže se mohu převléknout do suchého. Pak už klasické čekání na Angeliku:

Angelika finišující


 

V cíli sice krásně svítí sluníčko, poprvé od našeho příjezdu do Černé Hory, ale přeci jen rychle prochládáme, tak jdeme zabrat místa do svozového autobusu, který nás po delším čekání až doběhnou veškeré pozávodní ceremonie přeci jen zaveze zpět do města. Druhý den opouštíme Nikšič a jedeme zpět na letiště, a že krásné počasí během závodu byla skutečně jen výjimka zjistíme po příchodu k autu:

Na trati mohlo být rozhodně i hůř. Celou cestu zpět na letiště pochopitelně prší.
Výlet do Černé Hory se tedy vydařil jak běžecky, tak zážitkově. Nicméně tři dny po návratu mi začalo být jaksi divně, a když to do druhého dne nepřešlo, zašel jsem si na testy. Výsledek?

Ale to už je zase jiný příběh...

sobota 26. března 2022

Boj s unhošťskými větry aneb Kdo si počká, ten se dočká

 

Na jarní půlmaraton v Unhošti jsme měli vyrazit již v roce 2020, byl však jednou z prvních obětí lockdownových omezení, a stejně tak o rok později. Za startovné zaplacené roku 2019 tedy běžíme až v roce 2022. Ale nevadí, závod není salám aby se zkazil...
Do středočeského městečka přijíždíme v klidu hodinu před startem, hlavní parkoviště jsou však už zcela obsazena a my se musíme spokojit s poněkud vzdálenějším místem na trati. Vzhledem k tomu, že trasu tvoří pět okruhů a tímto místem v každém okruhu poběžíme tam i zpět, minu auto celkem desetkrát, takže bude celkem pod dohledem.
Zázemí běhu je v místní sokolovně, kde po chvilce čekání získáváme startovní čísla na hruď a čip na botu. Pak nezbývá než pozorovat okolní hemžení, poznávat známé tváře a zavodňovat se. Zavodňování s sebou nese i potřebu odvodňování, při kterém mně trochu překvapilo "Ahoj Tomáši" od vedlejšího pisoáru. A hele, bývalý kolega Konrád. Občas se na závodech potkáváme, poslední vzpomínku na to mám z půlmaratonu Praha - Brandýs, kde jsem ho ještě předběhl. Pak začal trénovat a zrychlovat, zatímco já zůstávám tak nějak stále na svém, takže dnes mu rozhodně neuteču.

Unhošťská sokolovna

Jinak osazenstvo závodu vcelku odpovídá charakteru závodu. Je to tradiční běh pořádaný Sokoly, čili takový ten skromnější, na vážno, bez propagace a show, bez nabídky mimořádných zážitků či přírodních krás. Sjeli se tedy zejména zkušení běžci a závisláci, přičemž závisláci jdou zejména na maraton, který se běží také.
Počasí nám přeje. Je chladno ale hezky, takže mohu běžet relativně nalehko. Jen stále přetrvává nešvar posledních týdnů, čili celkem silný vítr.
Startujeme.

Začínám zvolna, i když ne tak zvolna, jak jsem si předsevzal. Tak už to na závodech mívám. Poměrně rychle si ujasňuji, co je na tomhle závodu dobře a co špatně. Povedlo se počasí a mé oblečení. Je mi příjemně chladno, takže se neupeču. Špatně je vítr a lehce se vlnící trať. Většina trasy vede mimo obec po silnici mezi poli, takže se do nás vítr hezky opírá. Kopečky jsou sice lehounké, zato pořád.


Trať tvoří pět okruhů, přičemž jeden okruh tvoří malá smyčka městem a dlouhý výlet za město a zpět. Znamená to, že v protisměru pětkrát vidím většinu ostatních běžců a mám tedy přehled o dění na trati. Stejně jako se postupně zvětšuje rozestup mezi mnou a Konrádem, tak se zvětšuje i rozestup mezi mnou a Angelikou.
Trať mnoho krásy skutečně nepobrala. Hnědá, jen pozvolna se probouzející příroda působí trochu depresivně, centrum Unhošti je pak poněkud omšelé a zanedbané. Vítaným zpestřením je roztomilá veverka, která mi ve třetím okruhu přeběhla přes cestu. Kupodivu přímo v centru města, nikoliv v přírodě.

Původní plán byl začít zvolna a v každém okruhu trochu zrychlit. To brzy opouštím, protože už v druhém okruhu vinou vlastní nedisciplinovanosti běžím rychlostí, kterou považuji za nejvyšší udržitelnou. Plán tedy přehodnocuji na "aspoň nezpomalit".
Celkově však mám z průběhu závodu dobrý pocit. Skutečně se mi daří držet tempo a to navzdory místy hodně silnému větru a zvlněné trati. Cílem probíhám sice vyřízený, ale s pocitem splněného plánu (byť to tak na fotce nevypadá).

Čas 1:47:13 je sice tři minuty za mými nejlepšími, ale o skoro půl minuty lepší než při podzimním půlmaratonu v Sofii, ačkoliv tam byla snazší trať i podmínky. Nechám si na krk pověsit pamětní medaili a sundat čip z boty, jdu si opláchnout ruce a obličej, vezmu si batoh z úschovy a jdu čekat na Angeliku. Ta nespěchá, takže čekám trochu déle, ale na sluníčku to až tak nevadí.

Angelika finišující

V šatně se převlékneme do suchého a napadne nás že ačkoliv to běžně neděláme, dnes dává smysl využít obvyklé pozávodní "pivo a párek v ceně závodu". Doma totiž jaksi není navařeno a využívání služeb rozvozových firem máme z dob nucených homeofficů opravdu dost. V tělocvičně sokolovny je zřízená provizorní občerstvovna, tak neváháme.


Kdo bude cestou domů řídit je jasné...

pátek 18. února 2022

Běh se zamilovanými gladiátory

Tak jasně, asi jsme zde nebyli úplně cílovka. Ale závodů stále není moc a my cítili chuť zase na chvíli opustit Prahu a proběhnout se mimo své obvyklé trasy. A proč si nedat víkend v Hradci Králové? Je to město stejně dobré jako kterékoliv jiné.

Valentýnský běh v Hradci Králové organizuje firma, která se jinak specializuje hlavně na terénní překážkové Gladiator Races, což na start přivedlo zajímavou směsku účastníků. Na startu stojí jak hradecké zamilované páry, tak osvalení borci v drsných tričkách.
K dispozici jsou trasy na pět či jedenáct kilometrů. Pochopitelně volíme jedenáctku. Delší bohužel nemají, ale kdyby měli, zvolil bych si ji. Takhle v zimě jsem naladěn spíš na dlouhé pomalé klusy než na rychlé krátké, ale co se dá dělat.
Závod se běží v lesoparku kousek za městem. Těmito místy jsme před lety běželi už Hradecký půlmaraton, takže máme celkem dobrou představu co nás čeká. Akorát že tehdy to bylo v létě, zatímco teď máme únor. Únor je sice teplejší než bývá zvykem a je zcela bez sněhu, nicméně zrovna na den závodu vyšlo dost chladné ráno a na startu máme těsně nad nulou. Ale nevadí, umíme běhat za každého počasí.

Start a cíl jsou v areálu kempu, nyní samozřejmě uzavřeného, ale aspoň poskytujícího rozumné zázemí. Trasu pak tvoří jeden velký okruh místními lesy, přičemž naprostou část tvoří asfaltová cyklostezka, jen asi půlkilometr je přírodní.
Vybíháme. Jelikož nemám žádnou konkrétní představu jak závod běžet, jdu do toho čistě pocitově. Nedívám se na hodinky a nasazuji tempo, které považuji za "závodní tempo pro jedenáctikilometrový rovinatý závod v zimě". První tři kilometry jsou v pohodě. Pak mě trochu vyvede z komfortu přírodní pasáž, která je navíc trochu do kopce, stejně jako další dva kilometry.

Ale když běžíte okruhový závod a část jeho trati je trochu do kopce, dá se čekat, že další úsek zase bude trochu z kopce. To platí i zde. Neflákám se, běžím co to dá, ale tempo nesleduji, moc mi o něj nejde. Poslední dva kilometry už trochu zoufale vyhlížím cíl, ale nezvolňuji. Výsledné tempo 4:48 není něco na co bych mohl být hrdý, ale celkem to odpovídá zimní objemové fázi roku.
V cíli si jdu obléknout bundu, kterou jsem před startem pověsil na plot, měním si čepici za suchou a jdu čekat na Angeliku.

Angelika finišující

Jelikož rychle prochládám, tak se v cíli moc nezdržujeme a přesouváme se do hotelu v centru města. Po zbytek dne máme ještě náročný program, který se skládá povětšinou z koukání na olympiádu a návštěvy restaurace. Inu, takový klasický valentinský víkend....