Prostě běhám: Tenerife super, až na to běhání teda...

Na světě je to zařízeno tak, že nikdy nemůžete mít všechno. Některé věci jsou dokonce exkluzivně disjunktní, což znamená že můžete mít jednu nebo druhou, nikoliv obě současně. V mém běhání to je "buď si mohu užít hezkou zimní dovolenou v teple, nebo můžu dobře zaběhnout závod." Obojí mít nemohu.

Na půlmaraton v Santa Cruz de Tenerife na Kanárských ostrovech jsme se vydali s vidinou pohodového týdne v teple v době, kdy v Čechách panují nehezké plískanice s teplotami blízkými nule. Tato stránka pobytu moc hezky vyšla. Na Tenerife už si si začínáme připadat jako znalci, jsme zde počtvrté. Kdo chce koupání na hezkých plážích, ať jede do letovisek na jihozápadním pobřeží. Kdo chce klid starého pomalého města, ať jede do Puerto de la Cruz na severu. Kdo chce rušný přístav s dvacetipatrovými koráby, ať jede sem, do Santa Cruz na severovýchodě.

Běžeckých akcí se na Kanárských ostrovech koná dost, často jsou ale typu "vertikální kilometr", čili horské, kdy pořadatelé mazaně využívají toho, že jde o sopečné ostrovy a moc rovin tu nenajdete. Jeden z mála rovinatých se běží právě zde v Santa Cruz, což je shodou okolností i formální hlavní město celých Kanárských ostrovů. Jelikož vrchaři, jak věrný čtenář ví, skutečně nejsme, jedeme právě na tuto městskou akci. Přijíždíme sem s týdenním předstihem v marné naději, že týden bude stačit na aklimatizaci na prostředí o dvacet stupňů teplejší než to české. Nebudu vás napínat: týden nestačí.
Volný čas trávíme povalováním u bazénu, procházkami a návštěvami restaurací.

Týden nám tak velmi příjemně utekl a v neděli ráno stojíme na startu závodu. Nemám od sebe vůbec žádná očekávání. Pro letošek mám odškrtnuto s tím, že uspokojivě jsem už půlmaraton zaběhl na jaře v Unhošti, v Černé hoře i nedávno v Kodani, takže o nic nejde. Jsem připraven běžet to tady "na pohodu" a na půl plynu.

Jenže ta pohoda se mi jaksi ne a ne dostavit. Tepy jsou vysoko a cítím se unavený, ač se týden poflakuji. Možná je problém i v nezvykle brzké hodině, start je v 8:30. Na to můj biorytmus naprosto není nastavený, před desátou běžně nevybíhám. Svou roli asi hraje i počasí - sice je celkem pod mrakem, ale také bezvětří a dusno.

Čekání na start se celkem vleče, nakonec vyběhneme s patnáctiminutovým zpožděním. Postávání v koridoru zpestřuje jeden z organizátorů, který všechny obchází a každého, kdo má v uších sluchátka upozorňuje, že je musí sundat, jinak descalificación. Zvláštní. Ano, v atletických pravidlech to tak skutečně je, ale tohle je poprvé, co vidím že to někde opravdu řeší. Když se ke mě blíží, tak je sundavám a opět si je nandavám když zmizí v davu.

Konečně vybíháme. Dle plánu nespěchám. Rád bych začal velmi zvolna a postupně přidával, pokud se na trati budu cítit dobře. Znám se. Před startem se necítím dobře nikdy, ale často to ze mě po startu spadne.
Trať překvapuje hned po startu. Po zhruba 150 metrech sbíháme do půlkilometrového tunelu vedoucím pod přístavem.

Hned po startu do díry...

Trať závodu lze rozdělit na tři části - prvních osm kilometrů se držíme v centru města, které proběháme tak nějak skrz naskrz, nahoru a dolu, roviny tu moc nejsou. Dalších šest kilometrů běžíme z města podél moře na sever, pak otočka a stejných šest kilometrů zpět do města, do cíle.

Co se týká mého výkonu, trápím se od prvních kilometrů. Běžím pomalu, ale tepy mám jak při rychlém běhu a zkrátka to dře. Jsem dost zkušený na to abych věděl, že tohle zkrátka nevyřeším, bude to bolet až do cíle. Je to škoda, protože minimálně první třetina závodu klikatící se starým městem je docela hezká.
Zbylých 13 kilometrů vede podél Atlantiku. Kdo by ale čekal nekonečné horizonty, písek a palmy, byl by zklamán. Tato část ostrova je silně industriální, takže běžíme po silnici, kde po jedné ruce máme strmé svahy a skály a po druhé průmyslové haly, přístavy a parkoviště. Do toho teplé dusno a spaliny z lodních komínů. Vodu vidíme jen občas.

Je to trápení

Krátce po otočce asi šest kilometrů před cílem potkávám v protisměru Angeliku, která si mě v mé ztrápenosti vyfotí, asi na památku. Chmurně uvažuji, že má unikátní příležitost mě doběhnout a předběhnout. To se jí sice nakonec nepodaří, ale náš časový rozestup je v cíli asi poloviční, než bývá na půlmaratonech zvykem.

V cíli

Pár desítek metrů před cílem vyndavám z uší sluchátka a dávám je do kapsy. Přidat si k tomu všemu trápení ještě diskvalifikaci by sice bylo stylové (oštěpaři také často raději přešlápnou, než by si nechali zapsat mizerný pokus), ale nechci to hrotit.
V cíli se ani nepokouším dostat se rychle pro batoh a mobil, abych nafotil Angeliku, vím, že je mi v patách a nestihl bych to.