Za Magorem do Poděbrad

Účast na Magorově desítce byla na rozdíl od našich ostatních závodů plánovaná relativně na poslední chvílí a byla víceméně dílem náhody. Když to zde zkusím zrekonstruovat:

• "Co si dát nějakou delší projížďku na kole?"
• "Ok, říkala jsi, že bychom mohli dát i nějaký letní festival. Co to zkusit spojit?"
• "Jo, dobrý nápad."
• "A hele, Poděbrady. Festival Barvy léta. Je to tak akorát daleko. A hrají tam Tři sestry. Zpátky pak můžeme na kole."
• "Fajn, pojedeme". 
• "A koukám, že se v rámci festivalu běží i desítka. Ideální."
• "Tak super!"

V sobotu ráno tedy sedáme na kolo, jedeme na naše počernické nádraží a sedáme na vlak na Poděbrady.

Počasí je sice téměř ideální na běžecký závod, na festival však o dost méně. Neustále pod mrakem a jedna přeháňka za druhou. Do Poděbrad je to vlakem hodina, z místního nádraží je to na festival u jezera sotva deset minut. Start a cíl závodu je před branami festivalu. Kola vážeme k dopravní značce v křoví a jdeme se nachystat.
 

Trať závodu je velmi nekomplikovaná. Od bran festivalu pár metrů k Labi a poté pět kilometrů po proudu. Potom otočka a totéž zpátky. Závod se jmenuje Magorova desítka na počest patrona a pravidleného účastníka ing, Magora, kapelníka Tří sester. Ten zrovna letos bohužel z důvodu zranění nestartuje, ale aspoň na úvod prohodí pár slov a ujme se role startéra. 

Jako obvykle od sebe nemám žádná očekávání. Po nemoci na Islandu se snažím opět dostat do běžecké pohody a myslím že se daří, ale z hlediska tréninku jsem ve fázi pomalých klusů, takže od sebe nemohu čekat rychlost. Navíc včera jsem běžel jeden z těžších tréninků a cítím ho v nohách.

Navíc jde o desítku, čili distanci, kterou nyni vlastně neběhám. Mou poslední závodní desítkou byly Běchovice 2022, od té doby jsem dvakrát vynechal kvůli rýmičkám. Letos se na ně pokusím vrátit. 

Vybíháme. Je to tak trochu jako vždy. Ačkoliv plán je "Začnu zvolna, hodím se do běžecké pohody a pak budu zrychlovat", tak po pár set metrech po pohledu na hodinky zjišťuji, že jsem spíš v situaci "Vyrazil jsi jak magor, koukej zvolnit, v tomhle tempu desítku nedáš". 

Nakonec se ustálím v tempu kolem pěti minut na kilometr a doufám, že ho dokážu udržet co nejdéle. Běží se po cyklostezce podél řeky. Jinak poměrně fádní běh nám zpestřují šneci. Každou chvíli sprchne, což je pro ně asi důvodem snažit se přeplazit z jedné strany cyklostezky na druhou. Je pak na běžci zda mu jde o každou vteřinku a běží přes mrtvoly, nebo zda se snaží vyhnout. Já patřím k těm druhým. Na otočce je k dispozici voda, beru si jeden kelímek a vydávám se zpět. Krize na mě sedá někde po osmém kilometru, poslední dva kilometry trochu zvolňuji. Na poslední pětistovce už je slyšet festivalové dunění. Cílem probíhám v čase asi 50:20, což je o dost horší než jak jsem desítky běhal dřív, ale o dost lepší než co jsem plánoval před startem.

Angelika si také zaběhla nad plán. Další dobrou zprávou je, že nám nikdo neukradl ani nevykradl kola, takže se můžeme jet ubytovat a zregenerovat na hotel, čeká nás kultura v podobě Alkeholu, Vypsané fixy, Mig21 a Tří sester.

Třinácté Běchovice, tak trochu jako vždy

Běchovice třinácté, ale ani šťastné ani nešťastné, prostě tak nějak standardní. Tak nějak standardní je synonymem pro "rychlost netrénuji takže je dobře zaběhnout nemohu, ale stejně to zkusím a tudíž to bude hrozně bolet". Zvlášť když od počátku nasadím tempo, které nemohu udržet, že?
Ale zase je dobré, že jsem pro letošní rok měl jasné výkonnostní alibi. Před týdnem jsem celkem slušně zaběhl půlmaraton v Kodani a po něm jsem odpočíval méně než by se slušelo, takže tělo rozhodně není zregenerované.
Ale pojďme na začátek. Tento závod pro mě obvykle mívá společenský rozměr. Už pár dní předem při vyzvedávání startovního čísla potkávám bývalého kolegu, na startu zas máme sraz s Jirkou Skřečkem, který Běchovice posledních pár let zařazuje do své termínovky. I Angelika se na startu potkává s kamarádkou.
Vlastně je toho tolik, že se sotva stačíme se všemi potkat, pozdravit a nafotit a už stojíme v koridoru a za pár minut startujeme.
Počasí je letos takřka ideální. Relativně chladno, bezvětří, snad jen to sluníčko by mohlo být zalezlejší. Ale díky němu zase není příjemně jen na trati, ale i na startu a v cíli.
Vybíháme. Za mě je toto vždy klíčový okamžik závodu. Jsou dvě možnosti, jak se na startu mohu zachovat. Buď "vypínám hlavu, tempo si řídí nohy, to znamená že poběžím co to jde", nebo "držím se zpět, poběžím podzávodním tempem a hezky si závod užiju". Obvykle to bývá první varianta a letošek není výjimkou. 

Start má tedy obvyklý průběh. Začnu podle nohou, tj. pocitově, na prvním kilometru kouknu na hodinky a vyděsím se jak běžím rychle, pokusím se zvolnit, ale i tak krátce před polovinou držím tempo 4:30, což znamená, že druhá půle bude o umírání. A přesně tak to je.
Do hrdlořezského údolí mi i letos přijeli fandit rodiče, což z hlediska místa asi není špatná volba. Poslední moment, kdy jsem vidět v relativně důstojném běhu.

Plán pro výběh na Žižkov je "zvolni na tempo, abys nemusel přejít do chůze", ale ono to bohužel závisí na tom, jak člověk běžel předchozích sedm kilometrů. Pokud je přepálil, nevyběhne. I letos mám dvě vydýchávací chodecké vložky. Ale vím kde asi bude stát fotograf a kde se tedy musím rozeběhnout aby na fotce nebyla ostuda.

Ale jelikož jsem si trochu ulevil v hrdlořezáku, aspoň ještě zvládnu zabojovat na Spojovací a vrátit se do rozumného tempa. Cílem probíhám v čase padesát minut přesně, což je pro mě zkrátka průměr. Ani úspěch, ani katastrofa.
Organizace v cíli už mi v podstatě neumožňuje jít nafotit Angelice finiš, navíc tam čeká o dost rychlejší Jirka.

Celkem rychle se do mě dává zima, takže rychle do práce vyzvednout auto, převléknout se do suchého trička, naložit Angeliky kamarádku, zavézt ji domů a pak můžeme domů i my.
Tak zase za rok, Běchovice!

Tucet Běchovic za mnou...

Rok se s rokem sešel a Běchovice jsou opět zde. Moc jsme toho letos neodzávodili. Koronavirovou a zdravotní pauzu jsme snad definitivně ukončili před měsícem na Žebrácké 25 a věříme v návrat do dřívějších běžeckých kolejí.

Něco je stejné jako loni na mých jedenáctých Běchovicích, například opět přijel kamarád Jirka z Moravy, kterému rádi pomáháme s logistikou kolem závodu. Něco se však liší. Například už je opět v běžeckém i Angelika. A na rozdíl od loňska není chladno a pod mrakem, ale jasno a celkem teplo. Což tak nějak předurčuje můj výkon. A zatímco loni bylo konání závodu do poslední chvíle v nejistotě a s omezeními, letos jsou to Běchovice v plné parádě. 

Sám si na start jdu jen pro další čárku. Nijak systematicky netrénuji, jen si tak pobíhám. Navíc příroda mi dnes nepřeje, oteplilo se, což je u mě zabiják výkonu.
Já a Angelika startujeme v první vlně, Jirka o deset minut později ve druhé. Cíl mám tedy jasný: ani jeden z nich by mě neměl předběhnout. Máte-li pocit že laťka není příliš vysoko, máte pravdu. A víte co? Mně je to jedno.
Přesto se po startu snažím neflákat a nasadit ostřejší tempo. Hned od počátku však cítím, že to nebude ono. Pocitově celkem dřu, ale běžím pomaleji než bych čekal. Nelámu si s tím hlavu, poběžím co to půjde, je to jen desítka, trápení nebude dlouhé. Občerstvovačku na pátém kilometru nevyužívám, což je možná chyba.
V hrdlořezském údolí mám tentokrát fandící a fotící rodiče:

Mávám na ně vesele, ale krize je na obzoru na jmenuje se "stoupání na Spojovací". Zatímco loni jsem kopec vyjel velmi uspokojivě, dnes to bude jinak. Nemýlím se. Už krátce po začátku přecházím do chůze a zklidňuji tepy. Dnes nemám svůj den. Než se dostanu na vrchol kopce, následuje ještě jedna chodecká vložka.

Na Koněvce se pak snažím vrátit k původnímu tempu, je to ale jen zbožné přání. Cílem probíhám ve druhém nejhorším čase ze svých dvanácti účastí. Hlavu si s tím příliš nelámu, v cíli jsem a počítá se účast.
Jirka dobíhá nedlouho po mně, svůj desetiminutový náskok jsem naštěstí celý neprohospodařil.
I letos jdu kousek před cíl čekat na Angeliku. Zatímco já se letos trápil, ona na oblíbené trati podala dobrý výkon, takže nečekám nijak dlouho:

Angelika finišující

Díky laskavosti zaměstnavatele mám opět nedaleko cíle nachystané auto, takže se na Žižkově moc nezdržujeme a vyrážíme k domovu.
Dvanácté Běchovice za mnou, třinácté snad přede mnou. Snad mi třináctka bude přát a místo oteplení přinese ochlazení, abych napravil letošní ostudu, Do té doby nás ale snad čeká celá řada jiných pěkných závodů, snad konečně i nějaké to zahraničí...

Divný rok pokračuje v Běchovicích...

Opravdu divný rok. Z našich běžeckých plánů letos nevychází téměř nic a závody, kterých se účastníme, jsou dílem improvizace na poslední chvíli. O Běchovicích to naštěstí neplatí, ty jsou v plánu každý rok, byť i jejich konání letos vyšlo jen o fous. Ale i zde zasáhla nepřízeň osudu a Angelika, která je řadu let běhá se mnou, musí letos se zcela neběžeckých zdravotních důvodů vynechat jak Běchovice, tak i zbytek letošních závodů a na startu je jen coby doprovod.
Roli běžeckého parťáka tak přebírá kamarád Jirka Skřeček, který k nám zavítal z daleké Moravy a pro kterého je to premiérový start na slavném závodě. Vybral si na to dobrý rok. Do poslední chvíle nebylo jasné zda se závod bude konat a v jaké podobě. Nakonec to dobře dopadlo, plukovník ministr Běchovice zakázat nestihl, ovšem jen o chlup, pár dní poté už mají závody utrum.
Všechna čest organizátorům, kteří se dokázali popasovat s utahováním šroubů ze strany regulátorů. Nejprve to vypadalo, že se bude startovat ve čtyřech vlnách po 15 minutách (staříci, elita, 1. vlna ostatních, 2. vlna ostatních), změna podmínek je však přiměla rozbít start "ostatních" do minivln po pěti minutách. A nutno dodat, že to jak organizátoři tak běžci zvládli s přehledem, pochopením a humorem. Asi už si zvykáme.
Zcela zvláštní pocit pak nastal ve startovním koridoru, kde organizátoři flexibilně implementovali nařízení o dvoumetrových rozestupech a my stáli každý na svém puntíku jak cvičenci na spartakiádě. V roušce, pochopitelně. Výborné.

Já a Jirka na značkách

Nicméně zatímco panikařící a zmatkující regulátoři závodění komplikují jak mohou, příroda je nám letos nanevýš milostiva. Prudce se ochladilo, v předchozích dnech pršelo a teď máme na startu něco kolem dvanácti stupňů, což je takřka dokonalé.
Startujeme. Jsme druhá část první vlny, takže vybíháme v 11:35. Po startu je povoleno stáhnout roušky a nedodržovat rozestupy. Nyní se ukazuje, že dvoumetrové mezery mezi startujícími mají i něco do sebe. Zatímco při startu "natěsno" se dav rozbíhá jen zvolna, nyní je spousta místa a můžeme rovnou vyrazit svižně.
Vybíhám v klidu. Je mi jasné, je po pěti letech zlepšování dnes přijde propad. Předchozí týdny pro mě byly fyzicky a psychicky značně vyčerpávající a ač jsem se snažil běžecky nepolevit, o systematickém tréninku nemohla být řeč. Dnes je to jen o čárce za odběhnutý závod a nepřerušení série účastí. Možná o to víc si běh užívám. Nejedu na 100% ale na 90-95% a baví mě to.

Na startu ve vlnách je zábavné, že je prakticky po celý závod koho předbíhat. Nejprve dobíháme pomalejší kousky z první části naší vlny, ti startovali pět minut před námi. A zhruba od poloviny trati i nejpomalejší ze staříků, ti startovali dvacet minut před námi. Předbíhám je s respektem a vždy zatleskám. Pokud se jednou i já budu v osmdesáti šourat po trase běchovického závodu, budu to považovat za velkou životní výhru.
Jirka mi hned po startu vzorově ukázal záda, takže si v klidu jedu svým tempem a závod hezky ubíhá. Trasu prožívám podobně jako vždy. První, venkovštější, polovina mě baví méně, je tak nějak nudnější. Ale dobře vím, že se to zlomí přesně na polovině v Kyjích. Zde končí laškovné vlnění Běchovic a Dolních Počernic a přichází nekompromisnější druhá půle. Táhlé kilometrové stoupání nad Průmyslovou, ostrý seběh do Hrdlořez, vyhlášené stoupání na Žižkov, před kterým nás vítají prapory "Welcome to Hrdlořezák", i finále na Koněvce, kde se člověku zdá, že už to přeci má za sebou, ale ono ne, ta silnice je pořád do kopce. Druhá polovina je těžší, ale víc baví, je to důvěrně známý nepřítel, se kterým si to lze jednou ročně na férovku rozdat.

Protože jsem letos úmyslně jel lehce podmaximálním tempem, mám na posledních 200 metrech, kdy se Koněvova mění ze stoupání na klesání do cíle, ještě sílu zafinišovat. To je pro mě také nová zkušenost, asi bych to měl dělat častěji. Pravda, výsledný čas je o minutu horší než loni. Ale víte co? Ono je mi to asi jedno.
V cíli se shledávám s Jirkou, který tam na mě už tři minuty čeká, sdělujeme si dojmy a vydáváme se hledat autobus, který letos sváží finišery zpět na start. Běžně v cíli mívám ve dvoře zaměstnavatele nachystané auto, ale letos kvůli práci z domova nebyla vhodná příležitost si ho tam převézt. Další nová zkušenost: když se v chladném počasí padesát rozhicovaných běžců nacpe do autobusu, krásně to zamlží všechna okna. Nezbývá než doufat, že příští rok poběžím po dvanácté, že to bude bez roušek, že budu chodit normálně do práce a Jirkovu společnost doplním i Angelikou.

DETAILY BĚHU

Jako kůň

Kdepak, příznivcem dostihů nejsem a ke koním přistupuji s hlubokou nedůvěrou, protože jsou větší než já, kopou a někdy i koušou. Ale když se naskytne příležitost proběhnout se po jejich závodišti, neodmítnu.

Závodní seriál RunTour jsme doposud míjeli zpovzdálí. Dělají desetikilometrové závody a jezdit někam kvůli desítce mi většinou přijde jako plýtvání energií. Pak mi ale padla do oka jejich pardubická akce na dostihovém závodišti, Angelika souhlasila a tak jsem ji zařadil do termínovky.
Zatímco při svém letošním vrcholu sezóny ve Stromovce jsem žehral na nepřízeň osudu, který mi hodil pod nohy klacek v podobě letních teplot a sluníčka, o necelý měsíc později v Pardubicích je to přesně naopak. Teploty se celý den drží pod deseti stupni a většinou i drobně prší.
Angelika v práci pro tento závod nadchla i kolegyni, která z toho začla běhat a přihlásila se na pětikilometrovou trať, takže do Pardubic vyrážíme ve třech. Já velmi uvolněně, protože jde o akci krosovou a navíc s překážkami, takže nedává smysl mít od sebe jakékoliv očekávání směrem k dobrému času. Zkrátka není s čím srovnávat, což je dobře.
Trať tvoří dva pětikilometrové okruhy, přičemž v každém nás čekají čtyři překážky, dvě směrem dolů (skočit do díry a vylézt z ní) a dvě nahoru (vyběhnout a seběhnout) a další drobná zpestření.

Startovní bloky

Příprava kopýtek

Naštěstí jsme oba rozumně obuli krosovky. Naprostou většinu trati tvoří mokrá vyšší tráva a i na překážkách se vyšší přilnavost hodí.
Startujeme. Nasazuji svižné, ale ne úplně závodní tempo, počítám s tím, že překážky budou brát sílu a vyvádět z tempa.

První dvě k každém kole mají podobu příkopu, musí se do něj skočit, v něm udělat jeden krok a zase vyskočit. Myslím, že koně v nich při závodech mají vodu, což by bylo ještě mnohem zajímavější.

Trasa dále vede klasicky po závodní dráze, chvílemi lesními cestami remízkem, který odděluje jednotlivé části závodiště. Výhodou trati je naprostá vertikální rovina. Nevýhodou je, že si na nerovném povrchu musíme hlídat každý krok, nelze běžet úplně na autopilota. Útěchou mi je, že mě při případném zranění na rozdáíl od koně pravděpodobně neutratí.
Zpestřením je běh těsně vedle haldy hnoje a následný průběh kolem stájí, ze kterých se halda doplňuje. Koně ve stájích nejsou, zřejmě na běžce nejsou zvědaví.

Stáje bez koní

Doslova a do písmene vrcholná místa trati se skrývají na posledním kilometru obou kol. Nejprve překonáváme Taxisův příkop, který neproskakujeme jako koníci, ale je přes něj postavena
kovová konstrukce, což znamená vyběhnout v ostrém úhlu do asi dvoumetrové výšky a pak totéž seběhnout.

Taxis

O chvíli později přichází druhá zábavná překážka, Irská lavice. Pro koně je to ostrá travnatá terénní vlna kterou musí přeběhnout a seskočit z ní. Pro nás je to totéž, ale v zájmu ochrany této překážky nám přes ní natáhli kluzký gumový koberec.

Angelika na Irské lavici

Výběh je ještě celkem v pohodě, zato seběh je velmi strmý a člověk si musí dobře rozmyslet jak bude postupovat. V mém případě to jsou dva opatrné kroky dolů a následný seskok ze zhruba metrové výšky do trávy. Někteří se raději sklouznou po zadku, jiní překážku obíhají, což pořadatelé umožňují.
Po Irské lavici už následuje jen proběhnutí startovními bloky pro koně, což je celkem zábavné a náběh do druhého kola.

Druhé kolo už běžím uvolněněji, protože vím, co mě čeká. Opravdu hodně předbíhám, na tento závod přijelo mnoho méně zkušených běžců, kterým na nezvyklém terénu v druhé půli rychle dochází síly. Jsme sice na ne úplně velkém závodišti, ale trasa je vedená tak důmyslně, že dva okruhy skutečně dají 10 kilometrů, což je v kombinaci s měkkým povrchem a překážkami dost vysilující

I když běžím uvolněněji než bych běžel na asfaltu, protože mi zde tolik nejde o čas, přeci jen je to celkem závodní tempo a na posledním kilometru mi po proběhnutí posledními překážkami začíná slušně docházet dech. Cílem probíhám v čase lehce pod 48 minut, což vzhledem k terénu není úplně špatné.

Angelika finišující

Angelika se také nefláká a dobíhá v rozumném čase, což mě těší, protože je dost zima a rychle prochládám.

Akce se povedla, dle výsledkové listiny jsem byl 139. ze 708, což u mě ujde. Rozhodně teď nebudu desítkářem, trávoběžcem ani specialistou na dostihové trati, ale proč si dusání po asfaltu sem tam, něčím nezpříjemnit, že?

DETAILY BĚHU