Tak jasně, od počátku nám oběma bylo jasné že je to blbost. Půlmaratony běháme rádi, ale máme dost zkušeností na to abychom poznali, kdy na trati může jít o příjemný zážitek a kdy to bude těžká dřina bez šance na dobrý čas. Polovina července na pobřeží Andalusie rozhodně patří do té druhé kategorie.
Jenže víte jak to je: když musíš, tak musíš. Jsme tu na dovolené a ten závod tu je, tak na něj nelze nejít.
Náhoda to samozřejmě není. Že se v naší oblíbené dovolenkové oblasti Puerto del Rey - Garrucha - Vera koná Půlmaraton města Vera jsme zjistili už před pár lety, ale letos se skutečně povedlo skloubit termín dovolené s termínem konání závodu. Bláhově jsem si myslel, že když závod bude až v závěru črtnáctidenní dovolené, tak bude čas se aklimatizovat na náročné podmínky. Kdepak.
Počasí je tu vlastně docela příjemné. Těsně pod třiceti stupni, většinou lehce pofukuje, na koupání v moři nebo válení u bazénu ideální. Horší je, když se to našinec pokusí zkombinovat se sportovní aktivitou.
Už cesta z apartmánu na start nám dává pocítit, o čem to dnes bude. Jsou to asi tři kilometry, ale do areálu místního sportovního klubu docházíme pěkně zpocení. Start je v osm večer, ale vedro je pořád slušné a moc se to nezlepší.
Nafasujeme startovní čísla, trička a batůžek s dárky od sponzorů a snažíme se ještě se trochu zavodnit. Už pohled na ostatní závodníky dává tušit, že to dnes bude dřina. Tohle není klasická městská masovka, ale skutečně spíš sportovní událost primárně pro členy pořadatelského klubu, případně pro registrované sportovce z okolí.
Přesně úderem osmé vybíháme. Trať mám nastudovanou, tvoří ji dva ne úplně stejné okruhy, z nichž převážná část vede po promenádě podél pláží. Povrch je rozmanitý, převážně zámková dlažba, což nemám rád, částečně asfalt, trocha štěrku s pískem, případně dřevěný rošt položený na štěrku.
Opakuji si, že hlavně musím začít zvolna a držet tepy nízko, ale je to marné. Úvod je z kopce, takže jsem hloupě rychlý a i když se snažím zvolnit, stále je to nad plán.
Občerstvovacích stanic je naštěstí dost a jsou na nich půllitrové lahve, takže nedostatek vody nehrozí. Moc to ale nepomůže. Už když dobíhám na první, zhruba po dvou a půl kilometrech, jsem zcela promočený a výkon začíná celkem dřít. Nostalgicky vzpomínám na
předchozí závod v polské Vratislavi, kde jsem byl zcela v pohodě při síle až do posledních metrů, byť tam mě zase trápilo něco jiného.
Dál se to vyvíjí dle očekávání. Sice se mi daří snížit tempo běhu na pouhý klus, ale na tepy to nemá vliv a s každým dalším kilometrem cítím, jak ze mě odchází síla. Silně mi to připomíná
půlmaraton na Tenerife, který jsem si protrpěl úplně stejně.
Část trasy vede mimo oblast pláží mezi apartmánovými domy a hotely. Tam k zážitku ještě přispívá sálavé vedro z rozpálené silnice i z okolích domů. V prvním okruhu se mi ještě daří udržet se v pomalém běhu, ale je mi jasné, že druhý bude odchozený.
A skutečně to tak je. Druhý okruh už významně prokládám chodeckými vložkami. Jsem totálně promočený a bez síly. Asi by pomohlo kdyby k pití byla místo čisté vody minerální nebo kdyby bylo k dispozici něco slaného. Takhle se ze mě potem všechno vyplavilo a minerály chybí.
Postupně se smráká, den se překlápí v noc a jako by mizení světla přesně kopírovalo mizení mé běžecké energie. Běhu ubývá, chůze přibývá. Cílem se prošourám v čase dvě hodiny a deset minut, což je jeden z mých nejhorších časů na rovinaté trati.
V cíli se vůbec nezdržuji a upaluji do úschovy zavazadel pro batoh kde mám mobil. Angeliku tyto podmínky limitují méně než mě, takže tuším, že nebude daleko za mnou. A skutečně, tentokrát jsem byl rychlejší jen o necelé čtyři minuty.
Na rozdíl ode mě běžela sice pomaloučku, ale setrvale a zvládla nechodit, i ji ale podmínky znatelně vyčerpaly.
Ale nevadí, jak už jsem napsal v úvodu článku, s tímto průběhem jsme předem počítali. Nešlo o kvalitní sportovní výkon, ale o zážitek.
Čeká nás ještě další tříkilometrová procházka zpět do apartmánu, tentokrát na velmi unavených nohách. Ale když se to pak dá zakončit noční koupelí, není to tak hrozné.
