Zobrazují se příspěvky se štítkemPůlmaratón. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPůlmaratón. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 13. září 2025

Za anglickým vínem

Ještě nedávno jsem si myslel, že vyrazit si za anglickým vínem je stejně dobrý nápad jako jet za egyptskými tučňáky nebo na holandské osmitisícovky. Svět se ale mění. Britové jsou zarputilý národ a s vínem pěstitelsky experimentovali vždy, ale postupné oteplování několika posledních dekád je posunulo znatelně vpřed a na jih od Londýna lze dnes nalézt plnohodnotné vinice a na nich i vinařství produkující zajímavé nápoje.

Že se v areálu jednoho z těchto vinařství každoročně pořádá půlmaratón jsem se dozvěděl víceméně náhodou, v tu chvíli mi ale bylo jasné, že je to akce přesně pro zážitkové běžce jako jsme my. A bylo jen otázkou, jak to zaintegrovat do našeho našlapaného kalendáře.
Nakonec jsme výlet do Anglie spojili s letní dovolenou, takže jsme se nejdřív dva týdny váleli na jihu Španělska a pak odtamtud přímo přeletěli do Anglie. Po cestě vlakem z letiště jsme se ubytovali v Dorkingu, městečku, u kterého leží vinice vinarřství Denbies, které závod pořádá.

 

Akce se jmenuje Bacchus Halfmarathon. Pro lidi bez klasického vzdělání: Bakchus (někdy též Dionýsos) byl pro antické Řeky bohem oslav, hýření, hodování a dalších příjemných věcí, mimo jiné též vína. A v podobném duchu se nese tato akce. Zde rozhodně není cílem zaběhnout osobní rekord. Jednak se vinicemi běhá dost špatně, k tomu se ještě dostaneme, druhak je zde zvýšené množství občerstvovacích stanic, na kterých jsou běžci rozptylováni ochutnávkami místního vína.  

Organizátoři uvolněný přístup vyloženě podporují a upřednostňují. Běžcům se doporučuje zúčastnit se v ulítlých kostýmech, takže na startu to vypadá jako na karnevalu. Já a Angelika jsme jedni z mála kdo jsme v tradičním běžeckém outfitu. Máme ale dost času koukat kolem sebe a nestačíme se divit. Kolem nás jsou běžci převlečení za hrozny všech typů, Supermany a jiné komiksové potvory, zvířata, klauny, obzvlášť se mi líbili Beatles z obalu desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Vincent Vega a Mia z Pulp Fiction, nebo dva borci, jeden kečup a druhý hořčice. 

Naštěstí to není povinné, já se do kostýmů převlékám jen pokud není zbytí, naposledy jsem tuším běžel v New Yorku za Santu, a to je už hodně dávno. My dále držíme tradici "v zahraničí česká trička, v Čechách zahraniční trička", takže jsme oblečeni v běchovickém, což jako vždy přitahuje pozornost krajanů, kterých je v Anglii víc než dost. 
Startujeme.



Od první chvíle je jasné, že tahle akce je sice veselá, ale také zatraceně těžká, pokud jí člověk chce skutečně pojmout běžecky. Vinice mají pro běh řadu nevýhod: jsou ve svazích a povrch je měkký a velmi nerovný, což souvisí s tím že nejsou asfaltované. Organizátoři se postarali o to, že ani chvilku neběžíme po rovině. Velká část trasy je skutečně pořád mezi révou, menší část tvoří přeběh nejvyššího kopce v okolí, který se tyčí nad vinohrady.
Běžím, snažím se ignorovat že to moc nejde a těším se na občerstovačky, kvůli těm jsme přijeli.

Zastávka první po zhruba třech kilometrech. Mají tu místní "Flint Valley", za mě solidní suché bílé, překvapivě v pohodě. 



Mají i zobání, ale tím se nezdržuji. K první občerstvovačce to bylo hodně do kopce, následuje seběh jinou stezkou a pak zase stoupání po samotném kraji vinohradu, takže po jedné ruce máme révu, po druhé plot. 


Nakonec opustíme areál vinic a druhá občerstvovačka je schovaná v lesíku pod kopcem. Jsma na páté míli, takže mezi sedmým a osmým kilometrem. K ochutnávání nám hrají dudáci.


Tenhle Solaris mě nenadchnul, příliš sladkých tónů a hodně aromatický. Nyní obíháme ten kopec který už jsem zmiňoval, abychom na něj mohli z odvrácené strany vylézt.



 
Škrábeme se do kopce. Aby byla trať zábavnější, na kopci se musíme dostat skrz dvě branky, kterých je na britském venkově bezpočet a které bývají konstruovány tak, aby prošel člověk, ale dobytek nikoliv, a které z logiky věci nemohou být zcela otevřené a průchodné. 
 
Zde ochutnáváme "Surrey Gold", přesně si to už nepamatuji, ale rozhodně mi nijak nevadilo. Degustační schopnosti mi valem ubývají, ne snad že bych požil až moc, ale máme za sebou přes deset kilometrů a poslední kilometr byl do ostrého kopce. To pak chutná všechno.


Jsme na kopci, takže musí následovat seběh. Je to seběh po něčem jako lesní stezka, velmi přírodní povrch obrostlý vegetací, ošlehaly mě tu kopřivy. V těchto místech mé běchovické tričko zaujalo jednoho spoluběžce a ukázalo se, že jsem o slovenského ajťáka pracujícího v Londýně. Od té chvíle běžíme téměř až do konce spolu a povídáme si.


Stále ještě v seběhové fázi na dvanáctém kilometru ochutnáváme Bacchus, což by mělo být to nejlepší z místní produkce. Těžko říct, teď už to neocením. 

Dál sbíháme co jsme předtím stoupali, teď převážně po široké štěrkovce a vracíme se zpět do prostoru vinic. Běžím to v družné konverzaci, což pomáhá. Na následující občerstvovačce je dost chaos. Potkáváme se tu s běžci na deset kiloemtrů kteří vyrazili dlouho po nás a pro ně je to jejich první občerstvovačka, takže jsou tu hrozné davy.


Na tomto místě jsem měl ochutnat jediné červené na trati, ale přes davy desítkářů, kteří to tu pojali jako párty, jsem se k němu nedokázal dostat. Dal jsem si tedy jen zbytek bílého které jsem už měl předtím a běžím dál. Angelika po mě měla víc štěstí a k trošce červeného se dostala, byť jen těsně.
Jsme na patnáctém a únava stoupá. Čekají nás opět krpály vinicemi na ostrém slunci a nohy opouští síla. Včerejší courání po Londýně také zpětně vyhodnocuji jako chybu.

Na poslední občerstovačce se podávají bublinky. 

To už máme dva kilometry do cíle a navzdory vínu v krvi začínám v kopcích rezignovat na běh. Mladého kolegu Slováka posílám ať si běží, já zbytek pojímám převážně chodecky. Když je zrovna rovina nebo seběh tak pomalu klušu, nahoru už jen jdu. Cíl už naštěstí není daleko.

V cíli už víno nemají, tak do sebe aspoň klopím vody co se dá. Po chvíli tu máme i Angeliku.



Sice už není víno, ale aspoň nabízejí jídla co hrdlo ráčí, tak si naložíme a jdeme poobědvat v trávě s výhledem na vinice. Moc pěkné.

Moc se ale poflakovat nemůžeme, za pár hodin nám letí letadlo do Prahy a zítra nás čekají v práci, dovolená končí. ale bylo to fajn.

neděle 27. července 2025

Štětín, další město, které jsme neviděli

Na úvod se musíme trochu pojmově a geograficky srovnat, protože i mně to chvíli trvalo a když jsem přemýšlel nad tím kam to pojedeme, chvíli jsem hledal správné slovo. V Polsku mají dvě města, která se jmenují dost podobně, obě jsou na hranicích a obě mají svůj český název. Na česko-polských hranicích leží Cieszyn, kterému říkáme Těšín. A na německo-polských hranicích leží Szczecin, kterému říkáme Štětín. 

A právě druhé jmenované město se stane třetím polským, které neuvidíme. Po Vratislavi a Gdyni to bude třetí polské město, které si proběhneme v noci. Je to vůči Polsku trochu nefér, takže se tímto zavazuji, že další polské město si zkusíme proběhnout za světla. Mohl by jím být třeba Těšín, ale tam, aspoň co jsem zjistil, žádný půlmaraton nepořádají. Místňáci, proberte se, když ho zorganizujete, přijedu.
Na rozdíl od Gdyně, kde závod koná v noci asi proto, že tam fakt není moc na co koukat, tady je důvod jasný. V půlce července je horko i na severu Polska a v noci se ulicemi běhá lépe. Právě ve výše zmíněné Gdyni jsme viděli reklamní stánek tohoto závodu a jeho prezentace se nám dost líbila, proto jsem si Štětín zařadil na seznam míst, kam bychom si mohli zajet za běháním.
Do Štětína jsme dorazili v pátek pozdě večer, ubytovali jsme se v centru a ráno jsme začali řešit logistiku. Start a cíl jsou na stadiónu asi čtyři kilometry od centra. Jak pro startovní čísla? Jak na závod a ze závodu? Možností je vždy celá řada (pěšky, autem, taxíkem, hromadnou dopravou, na kole...). Pěšky se nám pro čísla nechce, autem je to srabárna, taxíkem taky, na hromadnou dopravu je horko, měststká kola tu půjčují jen místňákům, volba tedy padla na sdílené elektrokoloběžky.  
Na stadionu vyzvedáváme čísla a vidíme, že problém s parkováním by tu večer být neměl, na závod tedy pojedeme autem. Na elektrokolobrndách tedy frčíme zpět do centra ať si aspoň teď trochu prohlédneme město za světla.
Večer na stadión právě kvůli parkování přijedeme raději s dostatečným předstihem. Vlastně s až moc velkým, protože brány parkoviště jsou ještě zavřené. Noc nic, zaparkujeme tedy v přilehlé ulici. 


Start a cíl jsou na oválu z umělé trávy který bývá na většině moderních fotbalových hřišť kolem travnaté plochy. Běžci posedávají a postávají v části hlediště, do které máme povolený přístup. Po startu poběžíme z oválu nejbližším východem ven do ulic, a až se po jednadvaceti kilometrech budeme vracet, čeká nás závěrečné oslavné oběhnutí hřiště a pak průběh cílovou branou. 
Necelá půlhodina do startu
Organizátoři chtěji dostát svému sloganu Noc jest nasza, start je tím pádem v poctivých jedenáct večer. Já tedy bohužel úplně nejsem noční živočich a noc není můj den, takže se do mě při čekání dává únava a zívám. Ale nijak mě to nestresuje, na trati jistě ožiji.
Vybíháme vcelku přesně úderem jedenácté. Běžím v klidu a nikam se neženu. Vím, jak na tom jsem. Půlmaraton na Islandu, který jsem coby nemocný vůbec běžet neměl, mi sebral hodně sil a výkonnostně mě hodil dost zpět. Zdravotně už jsem se dal do pořádku, ale jarní forma se ještě nevrátila. Tenhle závod si tedy chci odběhnout "na jistotu" v tempu kolem 5:20. 

Startujeme
I když se to u nočních běhů nabízí, organizátoři si zde odpustili veškeré pyrotechnické efekty. Z osvětleného stadionu tedy běžíme přímo do tmavých ulic. První tři kilometry se jen vracíme nezajímavými širokými silnicemi do centra. Od třetího po šestý kilometr je to zajimavý běh centrem, kolem nás nasvětlená náměstí a památky, včetně pohledu na pestrobarevný lunapark za řekou. 
Nejzajímavější, ale také poměrně náročnou částí trati je úsek mezi šestým a osmým kilometrem, kterou jsem si v hlavě označil jako "industriál". Nejprve probíháme nákladním přístavem, kdy se nad námi tyčí ohromné jeřáby pro vykládání kontejnerů z lodí. Moc hezká podívaná, ale člověk přitom musí fixovat pohled na zem, protože pod nohami není rovný asfalt, ale panely, dlažební kostky, občas koleje.



Industriál
Poté probíháme dalším průmyslovým objektem, nevím co to je, ale něco jim tam velmi efektně hoří. Snad je to plánované. 
Bylo to moc hezké, ale trochu mě to vyvedlo z tempa. Bylo třeba hlídat každý krok a navíc tam bylo i pár pěkných kopečků. Táhlý kopec je to i dál, desátý kilometr je nejvyšším místem na trati. 
Trochu překvapivě zde také končí cokoliv zajímavého. Od poloviny trati až do konce už to teď bude jen běh po širokých pustých čtyřproudovkách zcela mimo město. Sice pěkný hladký asfalt, ale kolem nic než tma.
Kdesi na trati...

Soustředím se tedy jen na své myšlenky a pocity. Jsem rád, že se netrápím. Běžím lehce nad plánované tempo a nemám problém držet ho. K úplné spokojenosti mi chybí jen atraktivnější okolí. Zvlášť mezi patnáctým až osmnáctým kilometrem, kdy je to čtyři kilometry potmě pořád jen rovně. Trochu lituji maratonce, kteří s námi běží také. Ti si tu samou trasu dají ještě jednou, což bude v kombinaci s pozdními nočními hodinami a spoupající únavou opravdu náročné.



Na posledním kilometru už slyším hluk ze stadionu a vím, že závod dopadne podle mých představ. Běžím k tunelu do útrob stadiónu, proti mě dusají maratonští borci, kteří začínají své druhé kolo. Ještě kolečko kolem fotbalového hřiště a jsem v cíli. 
Medaili na krk, dvě láhve s vodou do ruky a hned mířím do hlediště, abych nafotil finiš Angelice. To se sice povedlo, ale oficiální fotografové odvedli lepší práci.

Plán po doběhu je jasný. Rychle do auta, protože kvapem prochládáme a autem rovnou do hotelu, sprchy, postele. Zítra nás čeká 500km autem zpět domů. Další prázdninový výlet za námi, jiné ale ještě před námi.