Tak jsme zase zkusili něco trošku jiného. A stála za tím víceméně náhoda, respektive článek v jednom z běžeckých časopisů, který se nám delší dobu povaloval na záchodě. Článek, pravděpodobně reklamní, vychvaloval běžkařský závod Engadin Skimarathon coby parádní zážitkovou akci pro všechny výkonnostní kategorie. "Hele, to by se ti mohlo líbit", prohodil jsem směrem k Angelice. "Jo, to by bylo fajn" zněla odpověď, čímž to bylo, jak už to tak u nás bývá, rozhodnuto.
Až následně jsem začal zjišťovat kde a kdy že se to vlastně koná. Širší odpověď zní Švýcarské Alpy, zazoomování na mapě pak odhalí, že nejbližšími známějšími místy jsou Svatý Mořic, kterým se na trase probíhá, nebo Davos. Okamžitě si tu oblast přejmenovávám na "Švýcarský Špindl" a začíná mi docházet, že to taky bude něco stát.
V rámci závodu je k dispozici maratonská a půlmaratonská trasa, uvážlivě volíme půlmaratonskou. Na běžky se dostaneme třikrát až pětkrát ročně a jak s oblibou říkám, bez běžek jsme, na rozdíl od ostatních, rychlejší než s nimi, takže vlastně moc smysl nedávají.
Závod se koná v neděli, v pátek brzy ráno tedy sedáme do auta a vydáváme se na 750km dlouhou štreku do Švýcarských Alp. Celou cestu není po sněhu ani památky, a to ani ve Švýcarsku na dálnici podél Rýna. Až když se odbočí od řeky do hor a začínáme stoupat o více než kilometr výš, tak je patrné, že se sněhem problém nebude. Je ho všude plno, jen silnice jsou na švýcarský způsob vzorně čisté.
Z pohledu na tenisový kurt pod okny hotelu, kde zapomněli sundat síť, je jasné, že nedostatek sněhu nebude
To však neznamená, že organizátoři nebojují s nepřízní počasí. Tradiční trasa vede v první polovině přes tři zamrzlá jezera, díky čemuž je závod opravdu velmi atraktivní. Už týden před startem nám však hlásí: "Napadl metr a půl čerstvého sněhu, je však dost teplo. Led na jezerech se pod sněhem prolamuje a sněhovou pokrývkou prosakuje voda. Jsme nuceni přesunout start závodu až za první z jezer".
To trochu zamrzelo a hlavou mi už táhnou myšlenky, že by to také mohlo dopadnout jako u našeho slavného výletu do New Yorku, kde nám nakonec maraton zcela zrušili. Tak zle ale nakonec není, tato komplikace je poslední.
Cíl půlmaratonské trasy a současně centrum závodu je ve vesnici Pontresina, takže dává perfektní smysl ubytovat se právě zde. Závod je velmi tradiční (54. ročník) a pro místní velmi významnou akcí, kterou okolí žije. I náš hotel v den startu výjimečně podává snídaně již od pěti ráno, což asi dost štve personál, ale nám to usnadňuje život. Už krátce po šesté jsme na autobusové zastávce, odkud místní autobusový dopravce zajišťuje svozy na start.
Cestou autobusem na start |
Na své startovní okno musíme čekat téměř dvě hodiny a slušně prochládáme, a to navzdory podávaným teplým nápojům a stanům, kam se lze schovat před stále sílícím sněžením.
Dvacet minut před naším plánovaným startem se ze stanu vydáváme do startovního koridoru vyhrazeného pro naší skupinu. Sněžení stále sílí.
Obouváme lyže a sledujeme start několika vln před námi. Nakonec přicházíme na řadu i my a legrace začíná.
Prvních pár kilometrů je opravdu po jezeře:
Tisíce běžkařů, kteří vyběhli před námi, stihli sněhovou vrstvu z ledu pěkně obrousit, takže se hůlkami skutečně odpichujeme od tvrdého ledu, což není nic moc. Běžím klasickým stylem, bruslařů kolem moc není, organizátoři odvedli při výkonnostním třídění dobrou práci a kolem jsou v podstatě jen podobní zoufalci jako jsem já. Občas dokonce někoho předběhnu. Rychlíci startovali dřív a už jsou v cíli. Dokud jsme na rovném jezeře, tak je trať luxusně široká a lidé se moc nepletou pod nohy. Horší je, když se začne stoupat do lesů, pak se trať zúží a občas se vytvoří fronta:
Ne, že by to mě nebo Angeliku nějak stresovalo, nikam nespěcháme.
Samozřejmě platíme cenu za nezkušenost. Jsme asi jedni z mála, koho nenapadlo vzít si na závod brýle. Sněží fest a vločky jsou velké a těžké. Ve sjezdech nejsem schopen dívat se do dálky, protože vločky bodají do očí. Mám tedy sklopenou hlavu, vidím maximálně metr před špičky běžek a doufám, že se někdo přede mnou nerozbil a já do něj nevletím. Pádů je kolem spousta, kolegové spoluběžci jsou podobně nezkušení jako já, takže je to logické. Dvakrát se někdo zhroutí těsně přede mnou, hodím po něm povinou otázku "Are you ok?" a běžím dál, není o co si ublížit.
Ve Svatém Mořici je jediná občerstvovací stanice na naší zkrácené půlmaratonské trati. Míjím ji, připadám si při síle. Běžkování na mé úrovni znamená, že tepy dostanu maximálně na úroveň že se příjemně zahřeji, téměř se nepotím.
Většinu trasy mám pocit, že o dost víc stoupáme než klesáme, což mě trochu znervózňuje, protože to klesání dříve či později bude muset přijít.
Také že ano. Nejkrizovější místo na trati je asi kilometr před cílem půlmaratonu. Prudký sešup po relativně úzké lesní cestě, uprostřed které po různu stojí osamělé stromy obalené oranžovými matracemi, aby se do nich běžkařům lépe padalo. Pod nohama žádný měkoučký sníh jako dosud, ten je ve sjezdu samozřejmě předešlými běžkaři shrnut až na ledový podklad. Jaké jsou tu možnosti? Odepnout běžky a jít po pěšině vedle trati, což zde pravidla umožňují. Pokusit se to křečovitě zplužit, což vypadá dost nebezpečně, je to opravdu velmi prudké a zledovatělé. Nebo se postavit bokem ke svahu a bočmo svah na běžkách sejít. Kombinuji druhou a třetí možnost a nějakým zázrakem se dostávám bez pádu až dolů, v této výkonnostní kategorii asi jako jeden z mála. Kolem trati v tomto místě stojí fandící diváci, kteří se zoufalými neobratnými padajícími běžkaři dobře baví.
Angelika, která je v těchto věcech o dost bojácnější než já, to bez pádů nedala, což o pár dní později vytvořilo moc hezky vybarvené modřiny:
O pár set metrů dál už je náš půlmaratonský cíl.
Odepínám běžky a jdu si dát nějaký teplý drink. Další nová zkušenost: když se napijete něčeho, o čem předpokládáte že to bude čaj, a on je to přitom slaný bujón, překvapí to. Ale zahřál. Asi dvacet minut v hustém sněžení čekám na Angeliku a opět pěkně prochládám, ale nakonec do cíle také dorazila.
Zajímavá zkušenost, tyhle běžkařské závody. Asi se pro nás běžnou praxí nestanou, coby lidé z nížin na ně nikdy pořádně natrénovat nedokážeme. Ale zábava to špatná není.