úterý 31. července 2018

Marné dobývání Comapedrosy běžci z Polabí

“Jsme rádi, že jste se ubytovali v našem hotelu, máte pokoj číslo 205. Mohu pro vás ještě něco udělat?”
“Ne, děkuji.”
“Přijeli jste na závod?”
“Ano.”
“To je skvělé. Ten kratší nebo ten delší?”
“Ten delší.”
“Úžasné, to vás obdivuji. Jak se cítíte?”
“Jako blbec.”
Takto nějak proběhlo naše ubytování v Andoře, a poměrně přesně vystihuje odvahu a drzost, s níž jsem nás přihlásil na skyrunningovou akci. Nás, silniční běžce z Polabí, kteří se jen výjimečně dostaneme do kopců či mimo asfalt.
Pro neznalé, definice zní takto: “Skyrunning jako extrémní sport v přírodě je definován jako horský běh, kde se překonává nadmořská výška minimálně 2000m, stoupání dosahuje alespoň 30% a náročnost nepřesahuje II. stupeň horolezecké klasifikace obtížnosti.”
Ale nedá se nic dělat, jednou jsem se rozhodl běžet půlmaraton či maraton v každé z doposud zbývajících evropských zemí, ideálně abecedně, a Andorra je nyní na řadě. Hledal jsem opravdu poctivě, ale klasický silniční závod jsem zde nenašel. Není divu, silnic v této svérázné zemi nemají mnoho, zato přírodních horských scenérií nespočet. Volit jsem mohl mezi půlmaratonem s převýšením 2300 metrů v rámci série závodů mistrovství světa ve skyrunningu a maratonem s převýšením 3000 metrů. To první znělo lépe.
Skály a hory jsou zde všude. Pohled z oken hotelu.
A tak jsme letos již podruhé přistáli v Barceloně, v půjčovně si vyzvedi miniautíčko a vydali se nějakých 220km do Arinsalu, andorského lyžařského střediska, kde je start a cíl závodu. Průjezd Barcelonou v pátek odpoledne sice není úplně snadný, ale přesto v půl osmě večer sedíme v andorském irském baru u pinty Guinessu (místní piva zde netočí a španělská mi nechutnají).
Sobotu jsme si vyhradili na nákup a test trekingových holí. Na nedávné Horské výzvě jsme jimi pohrdli a následně zpětně uznali, že by nám asi k lepšímu výsledku nepomohly, ale při pohybu složitým terénem se mohou hodit. Prodejnu sportovních potřeb máme přímo proti hotelu, tak kupuji dva páry těch nejlevnějších a dáváme si s nimi krátkou procházku. Původní plán byl pak hole zanechat na místě činu, protože cestujeme nalehko, jen s příručními zavazadly. Angelika se do svých bohužel okamžitě zamilovala, takže zbývá vyřešit otázku, jak hůlky dopravit do Prahy coby kabinová zavazadla.
Bylo předem jasné, že tento závod nebude o ničem jiném než o odškrtnutí andorské položky a zajímavém zážitku. Na osobáky zde pomýšlet nemůžeme. Profil máme nastudovaný. Z Arinsalu, vesnice 1500 metrů vysoko, vystoupáme na prvních osmi kilometrech do 2750 metrů, čili o 1250 metrů na vrchol Carena de Burna. Následovat bude prudký sešup do 2000 metrů, čili o 750 metrů na 3 kilometrech, k horskému přístřešku v údolí Pla de l’Estany. Vzápětí vystoupáme na dalších třech kilometrech do 3000 metrů na Comepedrosa, nejvyšší vrchol Andorry. Posledních 8 kilometrů bude o sestupu z 3000 metrů zpět do 1500 metrů, kde leží Arinsal.

Limit na celý běh na oficiálně šest hodin, přičemž do tří hodin se musíte dostat na polovinu trati (Pla de l’Estany), jinak vás nepustí dál. Ve výsledkové listině z minulých let je plno borců v výsledným časem přes šest hodin, což naznačuje, že pokud se dostanete v limitu přes polovinu, už vás nechají dokončit jakkoliv.
Deset kilometrů za tři hodiny? Normálně bych se tomu vysmál. Desítku přeci umím za tři čtvrtě hodiny. Ale tak nějak tuším, že tohle je akce mimo obvyklé kategorie. Odpoledne se zájmem a znepokojením sledujeme, jak vrtulníky vynáší na okolní kopce zásoby vody na občerstvovací stanice. Silnice tam nevedou.
Večer se koná briefing, seznámení s tratí. Slečna co překládá z katalánštiny do angličtiny nám neříká nic moc nového, většinu víme. Povinnou výbavou je větruodolná bunda s dlouhým rukávem a vlastní voda. Trochu mě překvapuje, že zmiňuje i vlastní nádobu o objemu minimálně 250ml, což v internetové prezentaci není. Ale třeba jsem špatně rozuměl. Doporučuje se ochrana proti slunci, jako je mazání, kšiltovka, brýle. Asfalt potkáme jen na prvním kilometru, další část bude o prudkém stoupání lesem, pak prudké stoupání skalami, krátký běh po horském hřebeni, seběh do údolí, velmi prudký výškrab na Comapedrosu (zapojíte ruce), velmi, velmi prudký seběh z Comapedrosy (hlavně se nám, prosím, nezraňte), doběh do Arinsalu. A nezapomeňte, že z tohoto závodu je dvojnásobný počet bodů do žebříčku mistrovství světa. Super, ne?
Z okna hotelu. Lanovka, start a cíl, kopce.
V neděli v osm ráno přicházíme na start vybaveni dle nejlepšího vědomí a svědomí. Na nohou krosovky, na sobě běžecká trička, na zádech batoh s camelbagem, každý litr a půl vody, v batohu i povinná bunda, na hlavě kšiltovka. V rukou fungl nové hůlky.
Hemžení v startovním koridoru je vždy dobrou příležitostí vizuálně se poměřit s konkurencí. Zatímco na obvyklých závodech z toho vycházíme poměrně dobře, tady je to další rána našemu sebevědomí a pocitu, že sem nepatříme. Ostatní běžci jsou drobní, šlachovití, a pokud má někdo přes šedesát kilo, tak jen díky vodě, co nese s sebou. Také jsou většinou mladší.

Vybíháme. Fandí celá vesnice. Úvod dobrý, kolečko parkovištěm a seběh hlavní silnicí do spodní části vesnice. Vzápětí ale odbočka na vedlejší a stoupání do svahu. Chvíli do kopce běžím, ale po pár stech metrech, stejně jako ostatní, přecházím do chůze, aspoň si ale pomáhám hůlkami. Na druhém kilometru vidím, že se přede mnou tvoří dav. To proto, že odbočujeme z asfaltu do divočiny a stezka je jen na šířku jednoho běžce. Takže se ní musí postupně a běží se tempem nejpomalejšího, aspoň dokud nebude možné ho předběhnout. Začíná opravdu ostré lesní stoupání, takové neznáme ani z domácích běhů, ani z domácí turistiky. O běhu nelze mluvit, jde o pomalou chůzi za výrazné podpory hůlek. Po jedné ruce hodně strmý svah vzhůru, po druhé ruce vemi strmý svah dolů. Kořeny, šutry. Neběží nikdo, je to jednostopé. Výjimečně se někdo zastaví aby se vydýchal, uhne na stranu a ostatní mohou před něj. Zpětně nahlíženo v těchto místech mé tempo klesá někam k 22 minutám na kilometr, čož opravdu nelze nazývat během. To je velmi pomalá chůze. K čemu to přirovnat? Představte si několikakilometrové stoupání do schodů a máte dobrou představu.
Na čtvrtém kilometru opouštíme les. Hlavně proto, že v těchto místech stromy končí a nahrazuje je tráva, keře a jakési borůvčí či co. Je tu první občerstvovačka. Hážu do sebe pár kelímků vody, jeden ionťák, využívám náhlého rozšíření trati k vyčůrání a pokračuji ve stoupání. Lesní cestu nahrazuje tráva.
Stoupání na chvíli polevilo...
Stále nelze ani uvažovat o tom, že bych se rozeběhl. Každý krok znamená nejen posun o kus dopředu, ale také o srovnatelně velký posun vzhůru, což běh znemožňuje. Zlom přichází zhruba na pátém kilometru. Oproti původním plánům je tam přesunuta druhá občerstvovačka, původně měla být na sedmém. Zde mi dochází, proč mluvili o vlastních kelímcích. Voda je jen ve velkých barelech, které obsluha nabírá do litrových odměrek. Z těch pít nechci, bylo by to nehygienické a nekolegiální. Sundavám batoh a dolívám vodu do camelbagu.
Výrazně tu ožívám, extrémní stoupání nahrazuje relativně pozvolné a krpál se mění v horskou hřebenovku. Chvilkami pobíhám, pokud to kamenitý terén umožňuje. Zažívám naprosto úžasný pocit, kdy ke mně odspodu stoupá vrtulník, vyletí mi nad hlavu, subjektivně ho mám skutečně na dosah ruky, aby vzápětí dosedl poblíž občerstvovačky, odkud jsem před chvílí odběhl. Od Angeliky, která tam byla chvíli po mně, vím, že do něj nakládali kohosi zafixovaného k nosítkům.
Horská hřebenovka. Běhat se to moc nedá.
Pohled dozadu.
Vzadu na kopci občerstvovčka, nad ní vrtulník, na hřebeni pidižvíci běžci.
Běžně to nedělám, ale vyndavám mobil a fotím. Tato místa jsou pro mě nejhezčím bodem trati. O běhu to bohužel moc není, je to o poskakování ze šutru na šutr, což je sice velmi zábavné, ale pomalé. Zaznamenávám také zajímavý fakt, že mám-li možnost odhadem sto metrů popoběhnout, hodinky mi ukáží tepovku kolem 180 tepů za minutu, což naprosto neodpovídá vynaložené energii. Přičítám to nadmořské výšce přes 2500 metrů. Zhruba v této době tytéž hodinky zasazují další ránu mému sebevědomí, když mi místo tempa začnou zobrazovat jen několik čárek. “Jo takhle, takže ty hodláš běžet tempem přes dvacet minut na kilometr? To ale není běh, my jsme běžecké hodinky, ne chodecké. Čau.”
Na osmém kilometru nahrazuje šutrovo-balvanovou hřebenovku horolezecká vložka. Hůlky překáží, potřebuji volné ruce, sundavám batoh a připevňuji je k němu. Několik minut horolezu. Chytnout se rukama šutrů nad sebou. Najít místo kam vsunout nohu, přitáhnout, chytnout dalšího opěrného bodu… a tak dál. Tempu to neprospívá.
Ale jsem na vrcholu. Carena de Burna, 2750 metrů vysoko. V této výšce jsem zatím byl pouze coby lyžař na ledovci. Začíná sestup. Dosud jsem si namlouval, že čas ztracený výstupem naženu v seběhu. Velká chyba. Naopak. Zatímco ve výstupu vzhůru jsem byl s ostatními konkurenceschopný, teď těžce ztrácím. Ostatní jsou rychlejší. V lyžařské terminologii bych řekl, že já opatrně plužím tam, kde ostatní sekají elegantní obloučky. Je to jasné, směrem nahoru to bylo o síle, tam mnoho neztrácím. Směrem dolů je to o terénní obratnosti, praxi a odvaze. Nemám šanci, ostatní mě předbíhají.
Trápím se. Zvolna se sesouvat kameny a štěrkem o stovky metrů níže je velice únavné, jasně cítím, jak mě přestávají poslouchat stehenní svaly a nohy začínají být značně nejisté. Vzpomínám na briefing, kde překladatelka varovala před velmi strmým sestupem z Comapedrosy. Tenhle nezmiňovala, ten je ok. Začínám mít pochybnosti, zda je rozumné na tu Comapedrosu za chvíli lézt.

Angelika sestupuje na Pla de l’Estany. Tam nahoře jsme byli. 
 

Dilema za mě řeší organizátoři. Dobíhám do údolí Pla de l’Estany, jsem na polovině trati. Stojí kam malá kamenná chatka, neobývaný přístřešek pro vyčerpané turisty. Do cesty se mi staví pořadatel, dál že prý nemůžu. Proč? Významně mi ukazuje hodinky. 11:32. Měl jsem tu být do 11:30. Jsem první diskvalifikovaný v závodě. Ptám se ho, co mám jako dělat. Krčí rameny. Jestli na tom trvám, tak mě dál pustí, ovšem mimo soutěž a na vlastní nebezpečí, ve výsledcích nebudu. A nedoporučuje to, do cíle bych se dostal fakt pozdě a ve špatném stavu, občerstvovačky časem zavřou. Doporučuje sejít zpět do vesnice po trase patnáctikilometrového závodu. Igelitovou páskou přepažuje cestu k výstupu na Comapedrosu.
Vypínám hodinky, sundavám batoh, beru si banán. Nová, zvláštní směs emocí. Zklamání z diskvalifikace a z nesplněného cíle. Úleva, že už nemusím na další horu a pak z ní slézat. Divný pocit nevyčerpanosti, skutečně, po většině závodů bývám vyřízenější, vlastně jsem ani neběžel. Trochu nevíry, dosud jsem všechny závody dokončil.
Sedím na šutru, zouvám si boty, vysypávám z nich kousky Pyrenejí a čekám na Angeliku, kterou stihne podobný osud. Sleduji ostatní diskvalifikované. Někteří s tím počítají a berou to smířlivě, jiní se chtějí hádat.
Zahajujeme sestup do Arinsalu.
Angelika dobíhá o půl nebo tři čtvrtě hodiny později. Se situací počítá, pořád to říkám, že je chytřejší než já. Chvilku se občerstvuje a vydáváme se spolu po značkách patnáctikilometrové varianty na pětikilometrovou procházku do Arinsalu.

Pozávodní lázeň
Nová zkušenost...

A závěr?
Vlezli jsme někam, kde jsme neměli co dělat. Kdybych se opravdu hodně snažil a hlídal si čas, limit bych stihl, asi bych ale skončil beznadějně poslední a kdo ví, jestli bych si cestou vážně neublížil, i zde bylo pár situací dost na hraně. Sebevědomě jsem ignoroval varování v propozicích: "Skyrace Comapedrosa is a very physically and technically demanding event and as a result requires good preparation." Jde o fyzicky a technicky velmi náročnou akci, která vyžaduje důkladnou přípravu. Důkladnou přípravou zřejmě nemyslí pobíhání po rovinatém asfaltu Prahy východ.
Nevadí, půlmaraton v Andoře jsme si vyzkoušeli a bylo to skvělé. Poznání, že skyrunning není momentálně sport pro nás je bonusem navíc.
A jedeme dál...


DETAILY BĚHU

pondělí 2. července 2018

Krušná Horská výzva

Do většiny bláznivých běžeckých podniků se navezu sám, zde jsem v tom však byl z větší části nevinně. S nápadem zúčastnit se krušnohorské Horské výzvy v té nejdelší variantě mi zavolal kamarád Honza s tím, že se jedná o výhradně párovou akci a šli bychom s manželkami. Tak proč ne, že jo. Angelika na možnost závodit v páru reagovala nadšeně a tak nějak mezi řádky pominula pár dalších faktů, třeba že je to skoro sedmdesát kilometrů, že je to horami s dvěma kilometry převýšení a zčásti v noci.
S ničím podobným zatím zkušenosti nemáme, nikdy jsme neběželi ani nešli vzdálenost nad maraton, takže to bude velká premiéra. Moc se tím ale nestresujeme, předem to považujeme spíš za turistickou než běžeckou akci. Časový limit 24 hodin signalizuje, že s tím počítají i organizátoři.
Akce pro nás nezačala úplně ideálně. Angelika mi v pátek ráno před odchodem do práce oznámila, že neví proč, ale celou noc nemohla spát. No, teď to ještě nějakou dobu nedožene.
Po příchodu z práce sedáme do auta a vyrážíme směr krušnohorský Boží Dar, kde je start i cíl závodu. Vyzvednutí startovních balíčků je dílem okamžiku a pak sedáme do hospůdky a u večeře čekáme na Honzu s Martinou. Večer ubíhá příjemným pokecem a když se hospoda chystá zavírat, odebereme se k autům převléknout a nachystat na akci.
Moc nevíme co si na takovouto akci vzít s sebou, tak si každý neseme svoji vodu a já k tomu ještě nějaké ty čokoládové tyčinky na doplnění chybějících cukrů.
Blíží se půlnoc, jdeme na start. Zde zjišťuji, že běžecké páry netvoří jen manželé, ale třeba i dva muži či dvě ženy (i když tuto variantu jsem nezaznamenal), nebo člověk a pes.

Na startu si všímám, že prakticky všichni kromě nás mají hůlky. V duchu se nad tím ušklíbám. Sníh snad nebude, ne?
Startujeme. S Angelikou máme domluvenou taktiku střídání chůze a běhu, přičemž časování těchto úseků nechávám na ní coby chytřejší a zodpovědnější z nás.
Pomalu vybíháme z městečka a noříme se do tmy. Téměř okamžitě mizí asfalt, který na trati bude velmi nedostatkovým zbožím, z těch osmašedesáti kilometrů jich na asfaltu bylo odhadem tak pět.
Trasu jsem si v hlavě rozdělil na úseky dělené občerstovacími stanicemi.

Úsek první, km 0-16, Boží Dar - Horní Blatná

Parádně si to užíváme. Začátek je víceméně po rovině, z městečka sbíháme do údolí Blatenského potoka, kterého se pak držíme dalších asi deset kilometrů. Pomalý běh v noci má své kouzlo, všude je ticho a bezmračná noc s měsícem v úplňku tomu dává romantický nádech.
Po několika úvodních kilometrech na prašné cestě začíná ta pravá trailová zábava. Autor v popisu trati mluví o technických úsecích, což je z jeho strany čirá zlomyslnost, která v překladu znamená "máme-li na výběr z několika rovnoběžných cest, poběžíte po té nejtěžší", takže běžíme po lesní pěšině široké tak akorát pro jednoho hubeného běžce a občas sbíháme až na úroveň potoka, kde vlastně žádná cesta není a přidržujeme se okolo rostoucího křoví, abychom nešlápli do vody. A to v noci za svitu čelovek. Když už jsme na stezce mezi stromy, je na ní tolik kořenů, že zkrátka nelze šlapat mezi ně, jsou všude. Ale je to zábavné. V jednu chvíli musíme přes potok a lávka nikde, takže přeskok.
Když lze běžet, pomalu běžíme, když běžet nelze, svižně jdeme. Už jsem zahřátý, takže bundu odkládám do batohu. Na desátém kilometru se potok z lesa stěhuje na louku, takže běžíme lučním mokřadem. Následuje další lesní úsek, ještě náročnější než ten první.
Na čtrnáctém kilometru končí rovina, od potoka začínáme stoupat na první kopec na trase, Blatenský vrch. To je jedna ze tří tisícovek na trase. Jelikož jedním z našich projektů je i návštěva všech českých tisícovek (včetně fotodokumentace), tak se zastavujeme a selfíčkujeme se s cedulkou.
Focení nám pár minut zabere, takže se na nás dotahují Honza s Martinou. Společně sbíháme kamenitou pěšinou do Horní Blatné, kde je první občerstvovačka.

Úsek druhý, km 16-36, Horní Blatná - Abertamy
 
Čipuji si příchod
Na náměstí v Horní Blatné doplňujeme zásoby vody a něco pojíme. Je tu veselo, lidé jsou ve 2:40 v noci ještě při síle. Občerstvovačky jsou zároveň kontrolními body, takže si musíme čipem potvrdit docházku. Dávám si banán a kus rohlíku se salámem. Nezdržíme se dlouho a běžíme dál, Honza s Martinou se občerstvují rozvážněji. Z Horní Blatné sbíháme do údolí. Povaluje se zde mlha a je tu opravdu velká zima. V jednu chvíli drobně bloudíme, rychle se ale najdeme a loukou stoupáme do kopců. Tento úsek je terénně snadnější, pohybujeme se po komfortních štěrkovkách, střídáme chůzi a běh. Od dvaadvacátého kilometru nás autor trati opět nutí do technickým lesních úseků, takže se škrábeme do lesních svahů a přelézáme či podlézáme popadané stromy. Kolem čtvrté hodiny ranní se rozednívá a my sundaváme čelovky.
Angelika připouští, že jí na běh začínají docházet síly a náš pohyb se tak od třetiny trasy mění na zatím ještě svižnou turistiku. Její probdělá noc před startem si začíná vybírat svou daň.
Sestupujeme k vesnici Pernink. Na trati jsme v tuto chvíli zcela sami, nevidíme nikoho ani před sebou, ani za sebou. Jen Angelika tvrdí, že slyší nějaké hlasy. "Ne, to jsou halucinace". Je třeba neztrácet humor.
Z Perninku do Abertam samozřejmě nejdeme přímo po silnici jak by se nabízelo, to by bylo moc jednoduché. Místo toho jdeme delší oklikou loukami. Tam se nám nabízí delší výhled a my zjišťujeme, že nás pravděpodobně opět dohání Honza s Martinou.

Úsek třetí, km 36-57, Abertamy - Jáchymov

Na občerstvovačce v Abertamech se to potvrzuje. Sotva se odčipneme, jsou zde. Je zhruba půl sedmé ráno, lehce zde pofukuje, od západu se ženou tmavé mraky. Dává se do nás zima, znovu si oblékám lehkou bundu. Opět se lehce žertuje, ale na všech je vidět, že už toho začínají mít dost. Snažím se do sebe v co nejkratší době dostat co nejvíc tuhé stravy, přičemž se vyhýbám sladkému, už mám v sobě nějaké čokoládové tyčinky a nedělají mi dobře na žaludek. Naopak zjišťuji, že jablka pomáhají.
Angelika pod Plešivcem
Poučen z toho, že přechody mezi stanicemi jsou dlouhé, beru si s sebou i nějaké to jídlo na cestu do batohu. Opět Honzu s Martinou necháváme hodovat a vyrážíme dále na trasu. Honza se ještě na poslední chvíli ukáže jako kamarád a zkusí nás poslat na opačnou stranu, naštěstí vše uvádí na pravou míru obsluha občerstvovačky, takže mu tento špinavý trik nevyjde.
Opravdu musíme jít, je nám zima a zahřát se můžeme jen pohybem, obléknout si není co. Z Abertam vede cesta ostře z kopce pod Plešivec, druhou tisícovku na naší trase. Cesta na něj vede, opět zlomyslně, jak jinak, pod vypnutou sedačkovou lanovkou, pěkně od nástupní stanice až k výstupní. Cestou ještě musíme zdolat přeskokem potůček a zahajujeme výstup do krpálu. Vegetaci pod lanovkou zřejmě nikdo necítí potřebu udržovat, takže stoupání připomíná cestu džunglí. Naštěstí v žádném případě nevedeme závod, takže nám běžci před námi pěkně vyšlapali cestu.  Během stoupání vidíme, že Honza s Martinou jsou nám opět v patách. Na vrcholku opět krátká fotodokumentace a zahajujeme táhlý sestup.
Angelika stoupá na Plešivec
Cesta z Plešivce je celkem komfortní s ideálním sklonem pro pohodlný běh, ale na Angeliku už padá hluboká krize a běhu není schopna. Honza s Martinou ano a elegantně nás předbíhají. My se šineme dál čím dál pozvolnějším tempem.
Může to být jen subjektivní pocit vlivem narůstající únavy, ale trasa v těchto místech není moc atraktivní. Většinou obslužné štěrkové cesty vinoucí se po úbočí kopců, kolem lesy. Světlou výjimkou je velmi technický úsek přes Vlčí hřbet, kde překonáváme lesní kamenné skalky. To by bylo skvěle zábavné být plni sil, ale s padesáti kilometry v nohách je to jen zajímavé, leč dost rizikové zpestření na trase.
Následných pět kilometrů do Jáchymova je pro nás čirým utrpením. Angelika je na hraně kolapsu, usíná za chůze a propadá beznaději. Navíc jí došla voda a musí pít z mé hadičky. Trasu teď máme společnou s běžci kratších distancí, takže kolem nás pořád probíhají plným tempem buď závodníci samotní, nebo vybavení psím parťákem. Jsme na úzkých lesních cestách, takže jim musíme uhýbat. Se zájmem a jistým znepokojením pozorujeme, že nám otékají a fialovějí prsty na rukou. Později zjišťujeme, že je to u dálkových pochodů běžný jev.
Snažím se držet Angelice psychiku nad vodou informacemi, že k další stanici je to už jen kousek a opatrným žertováním. Témat je dost, ale jsem dost zkušený manžel na to, abych se do některých vtípků nepouštěl, třeba že když jsem naposledy závodil v týmu s parťákem, tak jsme vyhráli.
Konečně sestupujeme do Jáchymova. Když Angelika vidí, že jsme ve městě a občerstvovačka není na dohled, zastaví se a téměř se rozpláče. Podpírám jí a zvolna se suneme městem. Navzdory slušnému teplu je zcela studená. Konečně jsme u jídla a pití, čipujeme se, Angeliku usazuji na lavičku a zásobuji jí čím si řekne.

Úsek čtvrtý, km 57-64, Jáchymov - Klínovec

Jedno ze snazších míst výstupu na Klínovec

Chvíli se u zdroje energie zdržíme, Angelika si pomáhá spoustou coly a ioňťáku, já nám doplňuji zásoby vody.
Mám čas si všimnout, že Jáchymov je vlastně docela hezké místo. Méně příjemný je fakt, že jsme v nejnižším bodě trasy a čeká nás výšlap na nejvyšší, tedy na Klínovec. Angelika to bere statečně, začíná cítit cíl. Zvedáme se a jdeme na to.
Stoupat do prudkého kopce je pro Angeliku kupodivu snazší než ploužit se po rovině nebo klesat. Také asi pomohl přísun tekutin a cukru. Stále nás míjejí a předcházejí běžci kratších tratí, i v té mizérii nás těší že nás zdraví a vyjadřují podporu. Cesta je částečně lesního charakteru, z větší části ale silně kamenitá což moc nepomáhá. Nakonec se ale na vrchol dostáváme, dáváme nezbytné selfíčko s poslední tisícovkou na trati a jdeme se naposledy občerstvit.

Úsek pátý, km 64-68, Klínovec - Boží Dar

Úsek nejkratší a navíc z kopce, přesto také protrpěný. Jak krásně by se toto sbíhalo být při síle. Místo toho ty čtyři kilometry z lehkého kopce scházíme drobnými bolavými krůčky. Nejprve prašná cesta k silnici, potom kousek po silnici, kousek lesem a nakonec po sjezdovce do Božího Daru.
Cíl je na dohled
Máme to za sebou, po téměř šestnácti hodinách zvolna procházíme cílem, necháváme si sebrat čipy a jdeme si sdělovat dojmy s Honzou a Martinou, kteří už jsou v cíli skoro hodinu. S potěšením zjišťujeme, že dokonce ani nejsme poslední, našlo se i pár nešťastníků, kteří se na trati trápili déle než my. Jiní ani nedokončili.
Naše zážitky z této akce mají svůj přirozený vývoj. Začátek: "Supr akce, to si užijeme". V polovině: "Sakra, do čeho jsme to vlezli?" Ke konci: "Nikdy víc, ať už je to za mnou". Po skončení: "To byla hrůza. Ale zajímavý, co?" Druhý den: "Nezkusíme to ještě někdy, až budeme lépe připravení?"
Druhý den nohy bolí jako nikdy dřív, zlaté maratony, ať už povedené nebo nepovedené, tohle se s nimi nedá srovnat.  Ale dokud to bolí, ještě jsme neumřeli, a proto to děláme. Tak zas někdy...



DETAILY TÚRY