neděle 6. května 2018

Jak jsem (asi) zase něco vyhrál, psu navzdory.

Po velmi nevydařeném maratonu v Linci přišel čas spravit si chuť (nikoliv sebevědomí, to je nabourané dál) nějakým drobným úspěchem, a co je k tomu vhodnější než nesoutěžní RunCzech Procházka se psy?
Já a Ejmy. Pozorný čtenář si všimne psa ve vaně v pozadí.
Před pěti lety jsem zde slavil své první velké vítězství a proč se nepokusit o obhajobu, že?
Pravda, tehdy to bylo z několika důvodů snazší. Měl jsem k dispozici zdatnou tahounku labradorku Báru, která se, jak je tomuto plemenu vlastní, ochotně účastnila čehokoliv, co si pošahaní páníčci usmysleli. Takže ač s vodítkem na klasickém obojku, což jí dusilo, tak celé čtyři kilometry usilovně táhla, dokud mě nedotáhla do cíle. Bára je už ale stará paní která chce svůj klid, a já si tedy, vlastního psa nemaje, pro účely závodu musel od rodičů půjčit mladou borderkólii Ejmy.
Druhým rozdílem je, že tehdy se konala skutečně jen nesoutěžní procházka, zatímco letos organizátoři nachystali současně s procházkou i canicrossový závod, což přitáhlo účast skutečných běžců a skutečných běžpsů.
Díky účasti na procházce jsme si s Angelikou aspoň mohli prošmejdit maratonské Expo, což jsem využil k lehké obnově už dost obnošeného běžeckého šatníku.
Půl hodiny před startem jsem od rodičů nafasoval mladou spoluběžkyni a šlo se na start.
A už na startu se začala projevovat největší slabina našeho běžeckého týmu. Samozřejmě nechci na nikoho vyloženě poukazovat, ale šlo o psa. Borderkólie není labrador. Labrador je takové velké šťastné tele, které jde nadšeně kamkoliv s kýmkoliv o kom má pocit, že ho zná. Borderka je o dost svéhlavější plemeno s vlastními názory Za pána považuje mého tátu, mě bere jako příležitostnou vítanou návštěvu, ale nic víc.
Před páskou soutěžní canicross, za páskou nesoutěžní procházka. Ejmy hledá pána.
Z toho vyplývá, že jakmile vlezeme do startovního koridoru, Ejmy se začne ustaraně rozhlížet kde že je pán a proč jsem tam s ní jen já. Tohle bude těžké. Canicrossoví psi v přední části natěšeně štěkají v očekávání závodu, Ejmy upírá pohled za bariéry kde tuší pána a dění jí nezajímá. Snažím se jí vysvětlit že poběžíme, ale nevnímá.
Startujeme.
Ejmy nechce na trať, chce k pánovi.

Pokus o ostrý start
Vybíháme. Procházkáře ihned nechávám za sebou a prodírám se pomalejšími závodníky. Ejmy je dost překvapená že je mezi tolika psy a zpočátku se ochotně drží u mě. Jakmile ale opustíme brány Výstaviště a běžíme Stromovkou, dochází jí že pán zůstal kdesi vzadu a trvá na tom, že na něj počkáme. To ne holka, tohle je závod.
Táhnu jí vpřed. Neprotestuje, ale také nepomáhá. Klasická taktika pasivního odporu. Chvilkami se neochotně drží u nohy, častěji je ale za mnou a nechá se táhnout lehce napnutým vodítkem. Co chvilku se ohlíží a dává najevo, že jsme nekompletní.
Jdu na to psychologicky a promlouvám jí do duše. "Koukej, ostatní psi taky běží", "Ještě kilometr a bude občerstvovačka", "Teď hezky běžíš, vydrž to". Nevěří mi. Pořád dává najevo, že jsme v pohybu nesprávným směrem a že s tím nesouhlasí. Počáteční tempo pěti minut na kilometr klesá na šest. Kdybych ji nesl, asi bych byl rychlejší.
Překvapivý zlom přichází v polovině trati. Ejmy vycítí, že se stáčíme správným směrem a vracíme se, takže přestává vzdorovat a běží skoro ochotně. Stejně ale dává najevo, že ji to moc nebaví a že je tu z povinnosti.  
Blížíme se k občerstvovací stanici, Ejmy si lízne se dvou misek, já si beru nabízenou láhev sladké minerálky, ale pít nepotřebuji. Pokračujeme krásnou jarní Stromovkou dál k Výstavišti a já se stále snažím namotivovat pozitivními řečmi otráveně se tvářícího psa. Míjíme boční bránu Výstaviště, kterou jsme po startu vběhli do Stromovky a zbývá poslední půlkilometr k hlavní bráně a do cíle. Ejmy slyší ruch z Výstaviště, který zná, a běží o něco ochotněji.

 
Probíháme cílem, hodně za rychlými canicrossaři, ale také hodně před procházkáři, takže coby zřejmě první doběhnuvší bez čipu upoutám pozornost komentátorky a musím se chvíli věnovat médiím. To už znám, před pěti lety to bylo stejné.

Konečně Ejmy osvobozuji z vodítka
Během rozhovoru Ejmy objevuje za bariérou svého regulérního pána a dělá vše proto, aby se k němu dostala. Pouštím ji z vodítka, načež se pokouší bariéru nejdřív podlézt, potom přeskočit, obojí neúspěšně, tak ji zvedám přendavám ručně. Je štěstím bez sebe že to má za sebou.
Chcete-li vyhrát v canicrossu, musíte být zdatný běžec a mít běhavého psa. Nejsou-li tyto podmínky splněny, stále ještě můžete vyhrát aspoň Procházku se psy, pokud psa dostatečně přesvědčivě přemlouváte.


DETAILY BĚHU