Proč Irsko? Zjednodušená odpověď by mohla být "Protože je na řadě", ale to by nebylo úplně fér. Také samozřejmě proto, že v letních středoevropských vedrech je tam příjemně chladno a také proto, že tahle země nabízí opravdu nadprůměrné množství krásných běžeckých akcí.
Ve čtvrtek tedy sedáme na letadlo do Dublinu, tam si půjčujeme malé autíčko s volantem na špatné straně a vydáváme se na 350km napříč Irskem na Achill, konkrétně do penzionu na samotě za vesnicí s poetickým jménem Dooagh.
Achill je, jemně řečeno, velmi venkovské místo. Ostrůvek o několika vesnicích, vybavený plážemi a kempy, bez velkých hotelů, jen s malými "bed and breakfast". A kvanta ovcí, které ostrovu tak nějak vládnou. Pohybují se kde chtějí, dost často se jim zalíbí na silnici a řidič musí zkrátka čekat.
Pátek trávíme procházkami a vyzvednutím startovních čísel, běžíme v sobotu.
Na startu je běžecky velmi příjemně, kolem dvanácti stupňů s tím, že přes patnáct dnes nebude. Start a cíl jsou hezky umístěné na silnici mezi kempem a pláží. Nečeká nás však žádná promenádová rovinka. Na trati rovinky prakticky nejsou, bude to běh z jižní pláže přes hřbet ostrova na severní pláž a pak jinou silnicí zpět, takže okruh s dvěma zásadními kopci.
Běh si užívám, ale spíš turisticky než závodně. Platí totéž, co u předchozích letošních závodů: vím, že rychlý nebudu. Cílem je odnést si ze závodu hezké zážitky a pokud možno se jím úplně neprotrápit.
Po pěti kilometrech se dostáváme na nejvyšší bod trasy, kde se stáčíme k severu ostrova. Tento nejvyšší bod má nadmořskou výšku sice jen asi 90m, ovšem startovalo se prakticky od hladiny moře. Nyní se silnice lehce vlní mezi pastvinami a mokřady, ale postupné opět klesáme směrem k moři, ovšem "jinému", protože na severní straně ostrova. Já se zatím držím předem předpokládaného tempa kolem 5:20, které považuji za dlouhodobě udržitelné. Zároveň ale vím, že těžká bude až druhá polovina, kde jsou prudká stoupání.
Angelika nespěchá a fotí
Na severní straně ostrova probíháme vesnicí Doogort. Severní pláže jsou jaksi plážovatější než u nás na jihu. Je tu hezký písek a jsou pěkně dlouhé. Sem tam na nich někdo posedává, nikdo se však vyloženě nekoupe. Inu, severní Atlantik. Těch pár lidí co do vody leze má na sobě neopren a s sebou prkno.
Za vesnicí to dle očekávání začne být těžké. Je to série prudkých kopečků, které nehezky vyvádějí z tempa a nutí ke zpomalení. Kolem sebe teď vidíme víceméně jen vysoké živé ploty, na které jsou zde vážně odborníci, a všudypřítomné pastviny. Po pravé ruce se tyčí 600 metrů vysoký kopec Slievemore, jehož vrchol často halí nízká oblačnost.
Konečně se blížíme k cíli. Asi kilometr před koncem zažiji zábavnou epizodku, kdy se přímo proti mně rozeběhne rohy ozbrojená ovce. V klidu si postávala u kraje silnice, jako to dělají i všechny ostatní, ale pestrobarevní páchnoucí běžci přede mnou jí vyplašili, tak se pustila přímo ke mně. Naštěstí brzy usoudila, že nejsem o nic hezčí než jiní běžci a těsně přede mnou to strhla na louku. Místní by to asi nerozrušilo, ale já jsem člověk z velkoměsta.
Jsem v cíli. Čas 1:55 není nic moc, ale byly to kopce, takže je to jedno. Ve výsledkové listině zhruba uzavírám první třetinu, což docela jde. Stihnu akorát tak dojít do úschovy pro batoh a už tu máme i Angeliku.
Další závod je za námi, výlet však ještě ne. Zítra si ostrov v rámci regenerace ještě projedeme na kole. Až pak bude čas sednout do auta a vydat se opět přes Irsko na letiště a zpět k domovu...