středa 18. dubna 2018

O Linci, plánech od piva, rychlém Reinhardovi a špatných rozhodnutích

Nebudeme si nic nalhávat, tenhle závod pro mě mohl dopadnout i lépe. Přesněji řečeno, moc se mi nepovedl. Vlastně vůbec. A mohu si za to sám.
Začalo to docela nevinně. Sedíme s Jirkou Skřečkem u piva, probíráme budoucí plány a on že jede v dubnu na maraton do Lince. Mě, jak víte, k těmto věcem není třeba příliš přemlouvat. Běžel jsem už
Linec? Neběžel. Mám už naplánovaný jarní maraton? Nemám. Mám už něco v dubnu? Nemám. OK, tak se tam uvidíme.
Ani příprava nebyla úplně špatná, aspoň tedy na mé poměry. Několik dlouhých běhů na úrovni půlmaratonu, tři týdny před startem zcela v pohodě odběhnutá testovací třicítka, za březen 250 kilometrů. Jenže to ještě byly teploty kolem deseti stupňů. V týdnu před závodem se začalo oteplovat a předpověď ukazovala, že nejteplejší bude právě závodní neděle. To se nehodí.
Cesta do Lince proběhla v pohodě, v sobotu po obědě už jsme si v místní sportovní hale vyzvedávali startovní čísla. Pak ubytování v hotelu na půl cesty mezi startem a cílem, a procházka do centra s cílem najít příjemnou hospůdku na večer. Hospůdka se také podařila, navzdory přetížené pomalé obsluze jsme s Jirkou a jeho kamarádkou Hankou příjemně poseděli u několika pivek, což jsem pak s Angelikou zakončil ještě jedním na hotelu pro lepší usínání.

Ráno vše vypadalo optimisticky. Obloha zatažená, před hotelem celkem chladno. Čekáme na Jirku, ale zdržel se ve frontě na záchod, tak jdeme na start bez něj. Start je na dálnici A7 protínající Linec. Respekt před pořadateli, uzavřít kvůli maratonu významnou dopravní tepnu je slušný výkon.
Pořád nevím jak tento závod pojmout. Chytit se vodiče? Zkusit to sám na slušný výkon? Zkusit si maraton jen tak na pohodu? Nakonec to za mě řeší osud a řeší to špatně. Kousek přede mě si stoupá vodič na 3 hodiny 45 minut. Kdybych se ho udržel, byl by to výkon na hranici mého osobáku. OK, zkusím to. Mezitím vylézá sluníčko a začíná pěkně připalovat.
Startuje se včas, na opozdilce se nečeká. Vybíháme. Přebíháme Dunaj a první dva kilometry vedou po dálnici směrem na sever, na Prahu. Sbíháme z dálnice dolů do ulic a běžíme novější částí města zpět k Dunaji. Na trati je pořád ještě dost těsno. Vodič se neloudá, podle mých hodinek běží dokonce zbytečně rychle. Jednu chvíli se mu dostávám těsně za záda a vidím že se jmenuje Reinhard. Jsme někde za pátým kilometrem, držím se ho bez potíží, ale mám dost pochybnosti, zda tímhle tempem zvládnu maraton. Tak nějak doufám že zvolní.
Přebíháme Dunaj a dostáváme se do centra. Tam je druhá občerstvovačka. Myslím na dodržování pitného režimu. Vždy si beru půllitrovou láhev vody, větší část vypiji, zbytek si liji na hlavu.
Těsně před startem. Za námi s vlaječkou Reinhard, má zkáza.
Mám nepříjemný pocit, že nám to s Reinhardem nebude klapat. Asi bych ho dokázal stíhat poměrně dlouho, ale nakonec by mě určitě uštval. Na dvanáctém kilometru mu dávám sbohem a snažím se zvolnit. A zde se projevuje jedna z mých slabin - neumím si regulovat tempo. I když si Reinharda nechávám odběhnout, zvolňuji jen velmi lehce, ne tak, aby se mi tepovka vrátila do trvale udržitelných mezí.

Probíháme méně záživnou, industriální částí města a obloukem se vracíme zpět do centra, kde nám kulisy dělají obchodní domy a starší zástavba ve stylu Vinohrad či Vršovic. Teplota stoupá. Blížíme se polovině závodu, těsně před půlmaratonskou metou my maratonci odbočíme, zatímco půlmaratonci pokračují rovně do cíle na Hauptplatz. Řada se jich tam nedostane, zhruba od osmnáctého kilometru nám kulisy dotvářejí houkající sanitky a popadaní běžci, běžná to kulisa vytrvalostní masovky po prudkém oteplení.

Já sice zatím nekolabuji, ale jasně cítím, že dobré to nebude. Drobnou úlevu přináší oblačnost, která se objevuje zhruba v době, kdy vbíhám do druhé poloviny.
Běžím kolem hospody, kde jsme popíjeli. Jo, to ještě bylo dobře. Užíval sis, tak teď bojuj.

Ještě si to neuvědomuji, ale už je rozhodnuto. První polovinu maratonu jsem odběhl tempem, kterým bych v těchto podmínkách měl běžet půlmaraton. Na druhou polovinu v těle nezbyly zdroje, čímž mám na mysli především minerály. V první polovině jsem je spolehlivě vypotil a teď není kde brát. Vlastní zásoby nemám, a na občerstvovacích stanicích je čistá voda, ionťák, cola a banány. Jedu na vodě a banánech, což je asi chyba, ionťák by pravděpodobně pomohl.
Zuby nehty se držím v běhu. Snažím se nemyslet na prázdnou nádrž. Večer je fotbal, hraje Sparta. Mysli na Spartu, bojuj jako Sparťan!
Kolem pětadvacátého kilometru se smiřuji s faktem, že brzy bude nutné začít chodit. Je to zhruba v době, kdy v protisměru potkávám Angeliku. Máváme si, vypadá dobře a svěže. Zároveň vidím, že na ni mám sotva tři kilometry náskok, což je méně než bych čekal. Jde jí to.
Je to tu. Od sedmadvacátého kilometru zařazuji chodecké vložky. Je to zvláštní situace. Nohy jsou v pořádku, hlava by chtěla, ale tělo formou slabosti a tepovky v oblacích hlásí, že má problém.
Co se zbylými patnáct kilometry? Běžecké úseky se zkracují, chodecké prodlužují. Zdvořile odmítám výzvy šťastnějších běžců, ať se za ně zavěsím. Omluvně se usmívám na povzbuzující diváky kolem trati. Fakt to nejde. Kdyby za koukání na mě platili, vracel bych vstupné. Od osmatřicátého kilometru se k pokusům o běh přidávají náběhy na křeče do třísel a lýtek a motání hlavy. Ale nejsem v tom sám, zdravotníci na trati mají práce dost a já se snažím nestát se dalším z jejich klientů.

Cílem se propotácím v čase 4:19, zhruba půl hodiny poté, kdy jsem to měl v plánu. Finišerskou medaili si beru se smutným úšklebkem. Do ruky láhev vody, kolikátou už dnes? Hledám si místo, kde bych se mohl zhroutit a počkat na Angeliku, která nemůže být moc daleko za mnou. Je chytřejší než já, takže ten závod jistě takhle neprokoučovala. Pořadatelé se mě snaží vyhnat z prostor cíle do zázemí, ale jsem ve stavu, že je úplně klidně ignoruji. Hned za cílovou čárou mají zaparkovanou dodávku s časomírou, sedám si na dlažbu a opírám se zády o zadní kolo. Otevírám láhev s vodou co mi dali. Je perlivá. Trochu si loknu. Dělá se mi špatně. Začínám si zvracet mezi boty. Dost mě to překvapuje, to se mi běžně nestává. Zvracím spoustu vody a malé kousky banánu. Sotva přestanu, finišuje Angelika. Nemám sílu zvednout mobil a fotit. Vidím, že mě hledá. Mávám na ní, ať si mě jde zvednout, ale nevidí mě, u země mě nečeká, většinou bývám výš. Pokračuje do zázemí. Nezbývá mi, než se zvednout a potácet se za ní. Má radost, zlepšila si osobák. Blahopřeju jí a jdeme směrem k hotelu. Cestou si zvracecí scénku pro velký úspěch ještě jednou zopakuji, tentokrát na lavičce.


Nahlíženo s odstupem šlo o klasickou ztrátu iontů v těle a dehydrataci. Vypotil jsem spoustu minerálů, nijak jsem je nedoplňoval, protože podávali čistou vodu a ne minerálku, a tělo přestalo být schopné další vodu vstřebávat, ta se jen hromadila v žaludku a nešla do krve.
Příště musím být chytřejší. "Přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky" a hlavně nedoplňovat jen vodu, ale i minerály. Ale co myslíte, poučím se?

DETAILY BĚHU

pondělí 9. dubna 2018

Radonický běh, parkem, polem, lesem i kolem skal

Tak jasně, vyrážet za běžeckými zážitky do bližšího či vzdálenějšího zahraničí má své kouzlo, to však neznamená, že by se měly zanedbávat malé domácí akce. Téměř každá vesnice v okolí pořádá jednou do roka nějaký ten závod, převážně pro místní. Běchovice běháme každoročně, Klánovický půlmaraton už jsme si zkusili, Jenštejnskou pětku jsme dali loni, letos přišla řada na Radonický běh. Jde o komorní, nikde příliš nepropagovanou akci, takže jsem ani příliš nevěděl do čeho jdeme. Spokojil jsem se s informací, že jde o šestikilometrový běžecký závod kde není nutná registrace předem. V den závodu jsme tedy sedli na kola a ušlápli čtyři kilometry od baráku na start.
V radonickém parčíku zrovna závodily malé děti, takže tu hodinku do startu bylo na co koukat.
Ne všechno tedy šlo úplně ideálně. Počasí odmítlo vzít na vědomí skutečnost, že už jsem po stránce oblečení oficiálně zahájil jarní sezónu a teplota se po celý den nepřehoupla přes deset stupňů. Aspoň že byl pro běžce k dispozici teplý čaj.
Po dětských bězích odstartoval závod na tři kilometry, my si s Angelikou dali rozhýbávací kolečko kolem parku a šlo se na start naší šestky.
Startuje se pěkně zostra, závod není moc dlouhý, není na co čekat. Krátce po startu mi dochází co mi mělo být jasné dřív - tohle nebude silniční běh. Z parku vybíháme lesíkem do polí a obloukem podél Jenštejna míříme k Vinoři. První dva kilometry celkem jdou, stabilizuji se na tempu kolem 4:30 na kilometr, držím se své skupinky a zatím nemám větší problém.
Krátce po startu
Problémy začnou hned za Jenštejnem. Dosud se dalo mluvit o trailovém, ale příjemně vytrvalostním tempovém běhu. Teď se mění v kros. Z polí sbíháme do lesíka ve svahu k rybníkům. Tímto svahem si to dáme párkrát nahoru a dolu jednostopou pěšinou, což má samozřejmě likvidační vliv na mou tepovku a plíce. Tohle není moje disciplína. Ale ostatní jsou na tom podobně, jen nejsou tak překvapení, asi to už běželi.

V jednom se seběhů
Ale zase ne že by to nebyla hezká část trati, jen jsem na ní zcela zahlcený a rozhodně se mi neběží komfortně. Míjíme vinořské rybníky a od nich stoupáme podél pískovcových skal do polí nad Vinoří. Jelikož okolí znám tak vím, že nejhorší asi máme za sebou. Zbývá vystoupat polňačkou na blízký horizont a měl by následovat táhlý seběh zpět do Radonic. Na trati jsem členem tříčlenné skupinky kde se různě střídáme ve vedení a jsme na tom výkonnostně asi dost podobně.
V polích je opět příležitost pokusit se nasadit pravidelné svižné tempo, ale tepy už jsou v takových výškách, že to moc nejde.
Skutečně začíná kilometrový táhlý seběh k Radonicům, ale těsně před nimi přichází nepříjemné překvapení, když nás odkloní z nejkratší a seběhové trasy a pošlou nás opět lesíkem přes drobný kopeček. Proč to udělali pochopím o chvíli později, když už je cíl na dohled, ale do parku přibíháme z takové strany, že ho ještě celý musíme obkroužit. Nu což, aspoň už je to rovina. Cílem probíhám první v rámci naší miniskupinky, drobná vítězství se také počítají.
Pogratulujeme si k přežití a jdu si do stanu pro baťoh abych mohl nafotit finiš Angelice.

Angelika finišující
Po doběhu a převlečení do suchého si za lístky z registrace jdeme vyzvednout něco dobrého na zub a protože se jedná o místní akci, tak si v nevlídném chladnu počkáme na vyhlášení nejlepších a zatleskáme jim. Nás se stupně vítězů pochopitelně netýkají.
Radonický běh si zaslouží velké uznání za organizaci. Ačkoliv se jedná o malou akci pro pár desítek lidí, parametry servisu odpovídaly profesionálně pojaté akci.
Mobilní záchodky, šatna s úschovou zavazadel, občerstvení, vkusné moderování, závody pro malé i velké. K tomu nulové startovné a žádné obtěžování ze strany sponzorů, závod je pořádán obcí.
Odnesli jsme si ten nejlepší dojem, takže jsem ochoten přimhouřit oči nad drobnými zádrhely, jako třeba že se při přepisu výsledku překoukli a místo 29:10 tam mám 39:10, což mě ze slušného patnáctého místa srazilo na 44. z asi 50.  Jo, a taky mi při odjezdu na kole spadl řetěz. Ale to bych jim za vinu nedával

DETAILY BĚHU