pondělí 30. září 2013

Šest ostravských sedmiček a čtyřka padla

Jsme zkrátka klikaři. Když letíme na maratón do New Yorku, je tam hurikán, když máme letět na dovolenou do Egypta, jsou tam nepokoje, a když poprvé v životě zavítáme do Ostravy, ta nás uvítá bitkou nácků s Romy, díky které se málem nedostaneme do hotelu. Ale to je jen malá vada na kráse jinak velmi vydařeného výletu na vzdálenou severní Moravu.
První kolo, ještě s mikinou, zatím neodhozenou
Ostrava byla taková náhradní akce. Původně jsem zvažoval maratón ve Stromovce, ale ten mi zrušili. Pak jsem uvažoval o Kladnu, ale to bylo jen týden po Nürburgringu. Vítězně z toho vyšla Ostrava a byla to správná volba.
Ostravský maratón se koná v Bělském lese, což je prostor trochu připomínající pražskou Stromovku. Jen cesty jsou užší, rozbitější a celé je to takové lesnatější. Ne všechny části jsou na asfaltu. Maratonci si dají šest sedmikilometrových koleček, půlmaratonci tři. Já šel do plné varianty, Angelika si dala poloviční porci.
Trochu mně zaskočilo počasí. Na Moravu jsem přijel vyletněný se šortkami a tričkem, abych ráno zjistil že jsou tři stupně. Naštěstí to do okamžiku startu vystoupalo na osm, ale stejně jsem startoval v mikině, kterou jsem si chvíli po startu uvázal kolem pasu a při náběhu do druhého kola odhodil.
Plán pro tento běh byl jasný - při svém pátém maratónu konečně stlačit čas pod čtyři hodiny. K tomu mně měla dovést rychlost 5:30 na kilometr. Tu se mi ale od počátku nedařilo držet. Byl jsem rychlejší a brzdit se bylo nepohodlné. Tak jsem následoval instikt (není to z nějaké reklamy?) a běžel to na pocit, který se ustálil někde na 5:20. Drobnou ztrátu jsem nabral vždy jen na občerstvovačkách, které jsem procházel, abych se mohl napít a něco zakousnout.
Angelika jde do druhého kola (asi).
Angelika překvapila. Když jsem nabíhal do druhého kola, právě končila své první. To znamená, že po sedmi kilometrech na mně měla maximálně minutovou ztrátu. Čekal jsem že zvolní, ale po druhém kole se situace opakovala. Začínal jsem si připadat pronásledovaný. Nakonec přeci jen ubrala, ale i tak si zlepšila svůj půlmaratónský osobák.
Já se pokoušel o totéž, ale musel jsem si dát ještě tři kola nášup. Po náběhu do čtvrtého trať díky konci půlmaratónců prořídla a já se mentálně přesouval do toho zvláštního módu, kdy se tělo přepne na autopilota a mozek se zaměstnává vším možným.

Kdesi na trati
Do posledního
Tak například banány. Už ve druhém kole jsem dostal hlad, takže při každém náběhu do dalšího jsem do sebe co nejrychleji nasoukal banán. Staly se tak jednou z mých jistot na trati. To, že ve čtvrtém došly a já musel vzít zavděk piškoty mně málem srazilo na kolena.
Nebo pes. V jednom místě se probíhalo kolem rodinných domků a u jednoho hlídal vlčák. Běžci ho asi dost štvali a on celé čtyři hodiny vydržel běhat od plotu k plotu a štěkat na nás. Slušný výkon, nevynechal ani v jednom kole, hlídal jsem ho.
Také pomáhají čísla. Běželo se šest okruhů. Šestka je vlastně ideální číslo. Má třetinu, má polovinu, má dvě třetiny. Pokud k tomu přidáte pronásobování sedmi kilometry a práci s rychlostí v minutách na kilometr, je o matematické vyžití postaráno.
Ale ať si člověk pomáhá jak chce, síly ubývají. Naštěstí mi neklesala rychlost a já držel konstantní tempo. V náběhu do pátého a šestého kola už mi fandila i Angelika, která měla půlmaratón za sebou a medaili na krku.
V posledním kole jsme na sebe s jedním spoluběžcem mrkli a dali se do řeči. Dost to poslední kilometry usnadnilo. Cílem jsme proběhli bok po boku. Fajn zážitek.
Nakonec paráda. Plán splněn, osobák pokořen a já ani nebyl tak dobitý jak by se dalo čekat. Teď honem vysprchovat a na vlak a zregenerovat na zítřejší Běchovice...

DETAILY BĚHU

úterý 10. září 2013

Jak jsem si hrál na formuli 1

Nejen městskými či přírodními běhy živ jest běžec, zvláště pak ten zážitkový. Když jsem na internetu narazil na možnost proběhnout si slavný Nürburgring, nezaváhal jsem.
Nürburgring: asi nejdelší uzavřený motoristický okruh na světě. Pořádá se zde řada automobilových a motocyklových závodů. Skládá se z moderní čtyřkilometrové části, kde se jezdí závody F1, a staré 23km části v lesích, tzv. Nordschleife, kde se na více než stovce zatáček nastoupá a naklesá přes tři sta metrů. Za drobný poplatek si zde může bez rychlostních limitů zajezdit i veřejnost. Už se zde zabilo přes 200 lidí. Niki Lauda zde málem uhořel.  A jednou do roka sem pustí běžce.
Kombinace obou okruhů dává dohromady 24,5km dlouhou nádhernou a dost těžkou trasu.
Celkem bez váhání jsme se rozhodli, že si sem musíme zajet zaběhat, byť to nebylo bez obětí. Ve prospěch německého okruhu padla účast na Baroko maratónu, na který se už také dlouho těším. Navíc jsem při plánování velkomyslně pominul fakt, že na Nürburgring je to od nás přes 700km a vměstnat to do pátečního odpoledne (cesta tam) a soboty (běh a cesta zpět) bude dost náročné.
Bylo. Tajně jsem doufal, že by jsme na místo mohli dorazit rozumně brzo a já si ještě zaplatil projetí trasy autem, ale díky kolonám za Frankfurtem jsme k okruhu dorazili asi v půl osmé večer a navíc už jsem řízení měl plné zuby. Takže místo řádění na okruhu došlo jen na vyzvednutí čísel a dvě piva.
.
K ránu lehce sprchlo a dopoledne bylo pod mrakem, takže pro běh zcela ideální. Němci jsou puntíčkáři, takže přesně v plánovaných 8:45 vyběhlo pár set běžců ve stopách Michaela Schumachera a dalších borců. Pocit to byl parádní. Pravda, zcela prázdné tribuny nikterak nebouřily, ale to nám na zážitku neubralo.V televizi to tak nevypadá, ale jen malá část okruhu pro formule 1 je po rovině. Vlastně jen prostor kolem tribun, tedy start a cíl. Jinak to mají nahoru nebo dolů. Kolem širokánské dráhy samozřejmě moře kačírku a v dálce svodidla obložená pneumatikami. Ale hry na formuli si neužíváme dlouho, po třech kilometrech opouštíme moderní okruh a dostáváme se do lesů na Nordschleife, dlouhý závodní okruh pro auta a motorky.
Tady začala opravdová zábava. Tahle trasa nedává šanci chvilinku se nudit. Nejsou tu ani vertikální ani horizontální roviny. V první půli prakticky neustále běžíte z kopce a zatáčkami, často klopenými. V druhé půli totéž, ale do kopce. Kolem dokola nic než temně zelené lesnaté kopce, od kterých je okruh oddělen svodidly a vysokými ploty, jde přeci jen o uzavřenou trať. Kolem by bylo naprosté ticho, kdyby nebylo krátce po dešti a mokrá, pneumatikami pogumovaná klopená silnice nevydávala při kontaktu s gumovými podrážkami legrační skřípavé zvuky.
Snadná část je za námi, teď vzhůru!
Opravdu dlouho běžíme z kopce a já se trochu děsím toho, že totéž budeme muset zase vystoupat. A je to tady. Klesání končí a přichází jakoby rovina. Jako rovina to tedy vypadá opticky. Ale jelikož mám najednou pocit, že běžím s několikakilovým batohem na zádech, je jasné že stoupáme, a to fest. Koukám na ostatní a ti jsou na tom podobně jako já, šourají se a zvažují přechod do chůze. Po vzoru formulí zajíždím na pit-stop a vypustím přebytečné odpadní látky, tedy pokropím svodidlo. Pomohlo to, nasazuji volnější tempo a dál si užívám trati. Pokud se tedy supění do kopce dá nazvat užívání.
Těším se na vyhrášený Karussell, extrémně klopenou otočku o 180 stupnů. Je tu. Všichni běží jen vnitřním žlábkem, je to nejkratší, ale hlavně si tam nezlomíte kotník jako na nebezpečně nakloněné silnici.
Karussell z vrchu
 Po nějaké době vystoupáme na "Hohe Acht", kopec, kde je nejvyšší bod trasy a taky jedna z občerstovacích stanic. Ty jsou jinak asi po třech kilometrech, což je ideální. Když víte, že výš už to nepovede, hned se běží líp. Následuje několik posledních elegantních zatáček a potom poslední úsek trati, několikakilometrová lehce stoupající rovinka, na které mohou motory aut předvést, co v nich je. Běžcům už toho v motorech moc nezbývá a dlouhé konstantní stoupání je trochu demoralizující. Naštěstí už jsou v dálce vidět tribuny a tedy i cíl. Na poslední stovky metrů se vracíme na okruh F1, kde se v cíli rozjíždí slušná pozávodní párty s pořádnou rockovou hudbou. Mně stylově vítá Highway to Hell a je mi skoro líto, že už je to za mnou. Nohy toho samozřejmě mají dost, ale hlava si tak užívala, že by ještě běžela dál.


Angelika finišující
 
Na krk mi pověsí medaili, já si vydechnu a jako vždy jdu číhat na Angeliku. S časem 2:15 jsem celkem spokojený, sem jsem nejel závodit ani s druhými ani se sebou, tohle bylo o zážitcích.
Angelika doběhla za hudebního doprovodu Eye of the Tiger, také spokojená a plná dojmů.
Náročný běh, náročná cesta, ale krásné. Příští rok už ale opravdu zajedeme do Plasů na Baroko maratón, slibuji...

DETAILY BĚHU