Šest ostravských sedmiček a čtyřka padla

Jsme zkrátka klikaři. Když letíme na maratón do New Yorku, je tam hurikán, když máme letět na dovolenou do Egypta, jsou tam nepokoje, a když poprvé v životě zavítáme do Ostravy, ta nás uvítá bitkou nácků s Romy, díky které se málem nedostaneme do hotelu. Ale to je jen malá vada na kráse jinak velmi vydařeného výletu na vzdálenou severní Moravu.

První kolo, ještě s mikinou, zatím neodhozenou

Ostrava byla taková náhradní akce. Původně jsem zvažoval maratón ve Stromovce, ale ten mi zrušili. Pak jsem uvažoval o Kladnu, ale to bylo jen týden po Nürburgringu. Vítězně z toho vyšla Ostrava a byla to správná volba.
Ostravský maratón se koná v Bělském lese, což je prostor trochu připomínající pražskou Stromovku. Jen cesty jsou užší, rozbitější a celé je to takové lesnatější. Ne všechny části jsou na asfaltu. Maratonci si dají šest sedmikilometrových koleček, půlmaratonci tři. Já šel do plné varianty, Angelika si dala poloviční porci.
Trochu mně zaskočilo počasí. Na Moravu jsem přijel vyletněný se šortkami a tričkem, abych ráno zjistil že jsou tři stupně. Naštěstí to do okamžiku startu vystoupalo na osm, ale stejně jsem startoval v mikině, kterou jsem si chvíli po startu uvázal kolem pasu a při náběhu do druhého kola odhodil.
Plán pro tento běh byl jasný - při svém pátém maratónu konečně stlačit čas pod čtyři hodiny. K tomu mně měla dovést rychlost 5:30 na kilometr. Tu se mi ale od počátku nedařilo držet. Byl jsem rychlejší a brzdit se bylo nepohodlné. Tak jsem následoval instikt (není to z nějaké reklamy?) a běžel to na pocit, který se ustálil někde na 5:20. Drobnou ztrátu jsem nabral vždy jen na občerstvovačkách, které jsem procházel, abych se mohl napít a něco zakousnout.

Angelika jde do druhého kola (asi).

Angelika překvapila. Když jsem nabíhal do druhého kola, právě končila své první. To znamená, že po sedmi kilometrech na mně měla maximálně minutovou ztrátu. Čekal jsem že zvolní, ale po druhém kole se situace opakovala. Začínal jsem si připadat pronásledovaný. Nakonec přeci jen ubrala, ale i tak si zlepšila svůj půlmaratónský osobák.
Já se pokoušel o totéž, ale musel jsem si dát ještě tři kola nášup. Po náběhu do čtvrtého trať díky konci půlmaratónců prořídla a já se mentálně přesouval do toho zvláštního módu, kdy se tělo přepne na autopilota a mozek se zaměstnává vším možným.

Kdesi na trati

Do posledního

Tak například banány. Už ve druhém kole jsem dostal hlad, takže při každém náběhu do dalšího jsem do sebe co nejrychleji nasoukal banán. Staly se tak jednou z mých jistot na trati. To, že ve čtvrtém došly a já musel vzít zavděk piškoty mně málem srazilo na kolena.
Nebo pes. V jednom místě se probíhalo kolem rodinných domků a u jednoho hlídal vlčák. Běžci ho asi dost štvali a on celé čtyři hodiny vydržel běhat od plotu k plotu a štěkat na nás. Slušný výkon, nevynechal ani v jednom kole, hlídal jsem ho.
Také pomáhají čísla. Běželo se šest okruhů. Šestka je vlastně ideální číslo. Má třetinu, má polovinu, má dvě třetiny. Pokud k tomu přidáte pronásobování sedmi kilometry a práci s rychlostí v minutách na kilometr, je o matematické vyžití postaráno.
Ale ať si člověk pomáhá jak chce, síly ubývají. Naštěstí mi neklesala rychlost a já držel konstantní tempo. V náběhu do pátého a šestého kola už mi fandila i Angelika, která měla půlmaratón za sebou a medaili na krku.
V posledním kole jsme na sebe s jedním spoluběžcem mrkli a dali se do řeči. Dost to poslední kilometry usnadnilo. Cílem jsme proběhli bok po boku. Fajn zážitek.

Nakonec paráda. Plán splněn, osobák pokořen a já ani nebyl tak dobitý jak by se dalo čekat. Teď honem vysprchovat a na vlak a zregenerovat na zítřejší Běchovice...

DETAILY BĚHU