Za anglickým vínem

Ještě nedávno jsem si myslel, že vyrazit si za anglickým vínem je stejně dobrý nápad jako jet za egyptskými tučňáky nebo na holandské osmitisícovky. Svět se ale mění. Britové jsou zarputilý národ a s vínem pěstitelsky experimentovali vždy, ale postupné oteplování několika posledních dekád je posunulo znatelně vpřed a na jih od Londýna lze dnes nalézt plnohodnotné vinice a na nich i vinařství produkující zajímavé nápoje.

Že se v areálu jednoho z těchto vinařství každoročně pořádá půlmaratón jsem se dozvěděl víceméně náhodou, v tu chvíli mi ale bylo jasné, že je to akce přesně pro zážitkové běžce jako jsme my. A bylo jen otázkou, jak to zaintegrovat do našeho našlapaného kalendáře.
Nakonec jsme výlet do Anglie spojili s letní dovolenou, takže jsme se nejdřív dva týdny váleli na jihu Španělska a pak odtamtud přímo přeletěli do Anglie. Po cestě vlakem z letiště jsme se ubytovali v Dorkingu, městečku, u kterého leží vinice vinarřství Denbies, které závod pořádá.

 

Akce se jmenuje Bacchus Halfmarathon. Pro lidi bez klasického vzdělání: Bakchus (někdy též Dionýsos) byl pro antické Řeky bohem oslav, hýření, hodování a dalších příjemných věcí, mimo jiné též vína. A v podobném duchu se nese tato akce. Zde rozhodně není cílem zaběhnout osobní rekord. Jednak se vinicemi běhá dost špatně, k tomu se ještě dostaneme, druhak je zde zvýšené množství občerstvovacích stanic, na kterých jsou běžci rozptylováni ochutnávkami místního vína.  

Organizátoři uvolněný přístup vyloženě podporují a upřednostňují. Běžcům se doporučuje zúčastnit se v ulítlých kostýmech, takže na startu to vypadá jako na karnevalu. Já a Angelika jsme jedni z mála kdo jsme v tradičním běžeckém outfitu. Máme ale dost času koukat kolem sebe a nestačíme se divit. Kolem nás jsou běžci převlečení za hrozny všech typů, Supermany a jiné komiksové potvory, zvířata, klauny, obzvlášť se mi líbili Beatles z obalu desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Vincent Vega a Mia z Pulp Fiction, nebo dva borci, jeden kečup a druhý hořčice. 

Naštěstí to není povinné, já se do kostýmů převlékám jen pokud není zbytí, naposledy jsem tuším běžel v New Yorku za Santu, a to je už hodně dávno. My dále držíme tradici "v zahraničí česká trička, v Čechách zahraniční trička", takže jsme oblečeni v běchovickém, což jako vždy přitahuje pozornost krajanů, kterých je v Anglii víc než dost. 
Startujeme.

Od první chvíle je jasné, že tahle akce je sice veselá, ale také zatraceně těžká, pokud jí člověk chce skutečně pojmout běžecky. Vinice mají pro běh řadu nevýhod: jsou ve svazích a povrch je měkký a velmi nerovný, což souvisí s tím že nejsou asfaltované. Organizátoři se postarali o to, že ani chvilku neběžíme po rovině. Velká část trasy je skutečně pořád mezi révou, menší část tvoří přeběh nejvyššího kopce v okolí, který se tyčí nad vinohrady.
Běžím, snažím se ignorovat že to moc nejde a těším se na občerstovačky, kvůli těm jsme přijeli.

Zastávka první po zhruba třech kilometrech. Mají tu místní "Flint Valley", za mě solidní suché bílé, překvapivě v pohodě. 

Mají i zobání, ale tím se nezdržuji. K první občerstvovačce to bylo hodně do kopce, následuje seběh jinou stezkou a pak zase stoupání po samotném kraji vinohradu, takže po jedné ruce máme révu, po druhé plot. 

Nakonec opustíme areál vinic a druhá občerstvovačka je schovaná v lesíku pod kopcem. Jsma na páté míli, takže mezi sedmým a osmým kilometrem. K ochutnávání nám hrají dudáci.

Tenhle Solaris mě nenadchnul, příliš sladkých tónů a hodně aromatický. Nyní obíháme ten kopec který už jsem zmiňoval, abychom na něj mohli z odvrácené strany vylézt.

 

Škrábeme se do kopce. Aby byla trať zábavnější, na kopci se musíme dostat skrz dvě branky, kterých je na britském venkově bezpočet a které bývají konstruovány tak, aby prošel člověk, ale dobytek nikoliv, a které z logiky věci nemohou být zcela otevřené a průchodné. 

 

Zde ochutnáváme "Surrey Gold", přesně si to už nepamatuji, ale rozhodně mi nijak nevadilo. Degustační schopnosti mi valem ubývají, ne snad že bych požil až moc, ale máme za sebou přes deset kilometrů a poslední kilometr byl do ostrého kopce. To pak chutná všechno.

Jsme na kopci, takže musí následovat seběh. Je to seběh po něčem jako lesní stezka, velmi přírodní povrch obrostlý vegetací, ošlehaly mě tu kopřivy. V těchto místech mé běchovické tričko zaujalo jednoho spoluběžce a ukázalo se, že jsem o slovenského ajťáka pracujícího v Londýně. Od té chvíle běžíme téměř až do konce spolu a povídáme si.

Stále ještě v seběhové fázi na dvanáctém kilometru ochutnáváme Bacchus, což by mělo být to nejlepší z místní produkce. Těžko říct, teď už to neocením. 

Dál sbíháme co jsme předtím stoupali, teď převážně po široké štěrkovce a vracíme se zpět do prostoru vinic. Běžím to v družné konverzaci, což pomáhá. Na následující občerstvovačce je dost chaos. Potkáváme se tu s běžci na deset kiloemtrů kteří vyrazili dlouho po nás a pro ně je to jejich první občerstvovačka, takže jsou tu hrozné davy.

Na tomto místě jsem měl ochutnat jediné červené na trati, ale přes davy desítkářů, kteří to tu pojali jako párty, jsem se k němu nedokázal dostat. Dal jsem si tedy jen zbytek bílého které jsem už měl předtím a běžím dál. Angelika po mě měla víc štěstí a k trošce červeného se dostala, byť jen těsně.
Jsme na patnáctém a únava stoupá. Čekají nás opět krpály vinicemi na ostrém slunci a nohy opouští síla. Včerejší courání po Londýně také zpětně vyhodnocuji jako chybu.

Na poslední občerstovačce se podávají bublinky. 

To už máme dva kilometry do cíle a navzdory vínu v krvi začínám v kopcích rezignovat na běh. Mladého kolegu Slováka posílám ať si běží, já zbytek pojímám převážně chodecky. Když je zrovna rovina nebo seběh tak pomalu klušu, nahoru už jen jdu. Cíl už naštěstí není daleko.

V cíli už víno nemají, tak do sebe aspoň klopím vody co se dá. Po chvíli tu máme i Angeliku.

Sice už není víno, ale aspoň nabízejí jídla co hrdlo ráčí, tak si naložíme a jdeme poobědvat v trávě s výhledem na vinice. Moc pěkné.

Moc se ale poflakovat nemůžeme, za pár hodin nám letí letadlo do Prahy a zítra nás čekají v práci, dovolená končí. ale bylo to fajn.

Silničáři z Polabí na krkonošských sjezdovkách

Za neuvážená rozhodnutí se platí, tak to je a tak to být má. Kolikrát jsem si už říkal "Neplánuj si závody do míst, kde v mapě vidíš lyžarské vleky!" A teď jsem na čtyřicátém kilometru, všechno bolí a my se pomalu šouráme vzhůru medvědínskou sjezdovkou a cíl je v nedohlednu. Proč?

O den dříve. Zatím dobrý. 

Vinu je třeba na někoho hodit a v tomto případě se přímo nabízí kamarád Honza a Angelika. Odehrálo se to zhruba takto:

Loni v září:

• Honza: "Hele, nechceš se mnou příští rok jít Beskydskou sedmu? Sto kiláků, kopce, bezva zážitek. Já už to šel a bylo to super."
• Já: "Ty jo, já nevím, takovéhle věci já nedělám, to je jiný sport. No uvidíme, možná." 

Letos v březnu:

• Honza: "Tak co ta Beskydská sedmička, jdeme?"
• Já: "Sorry, fakt ne, přemýšlel jsem nad tím a vůbec se mi do toho nechce, nejspíš bych to nedal."
• Honza: "Hm, jasně, a co třeba s námi v půlce prázdnin dát Krkonošskou padesátku. To je jen taková fajn turistika."
• Já: "Hele, to by asi šlo. Tak já to proberu s Angelikou."
• Konec hovoru a úlevný pocit, že jsem z té stovky vyvázl lacino. 

Později:

• Já: "Tak jsem Honzovi řekl, že s ním ty Beskydy nepůjdu. A on jestli prý nechceme společně dát o prázdninách aspoň Krkonošskou padesátku."
• Angelika (jako obvykle): "Jo, to bude fajn."
• Se zvláštními pocity nás registruji. 

Ještě později:

• Já: "Hele, přemýšlel jsem nad tím, opravdu se nám do těch Krkonoš chce? Bude to celé v hrozných kopcích, to neumíme. Vzpomeň si na Horskou výzvu, to byl taky jejich nápad. Nebo na Andorru. Nevykašleme se na to?"
• Angelika: "Ne, to dáme, já se na to těším."
• Já: "No jak myslíš." 

A tak tedy v půlce prázdnin v pátek po práci sedáme do auta a jedeme do Špindlu. S sebou máme věci, které si na standardní běžecké závody normálně nebereme: camelbagy na vodu, krosové boty, energetické tyčinky. Většinu cesty autem do hor prší, ale ve Špindlu je kupodivu krásně. Ve skiareálu (jak jinak, že?) vyzvedáváme startovní čísla, pak se jedeme ubytovat a domlouváme společnou večeři s Honzou a Martinou.

Večeře s pokecem je fajn, pak jdeme brzy spát a druhý den v půl deváté stojíme sportovně vystrojení v místech, kde obvykle prudce brzdí lyžaři po zdolání svatopetrské sjezdovky. Na startu se nijak necpeme dopředu, je celkem jasné, že tento závod budeme od prvních kroků spíš uzavírat. Startujeme do kopce, samozřejmě. Nejprve po sjezdovce, pak po lesní cestě. 

My jsme ti úplně vzadu

Trasa je to hezká, ale těžká a my se snažíme moc se neloudat. Jdeme velmi svižně, místy popobíháme. Ačkoliv není horko, je dost vlhko a já jsem brzy zcela promočený potem. Na zádech mám slabý ionťák a piji co to dá. Trasa vede po sjezdovce Hromovka a následně lesními stezkami na horní stanici lanovky Pláň. Tím končí první ostré stoupání a chvíli popobíháme po vrstevnici, dokud nezačneme stoupat na nejvyšší bod trasy, kterým je Klínovka (1291 m.n.m.). 

Angelika a kozy

Já a kráva

Pořád po šipkách

Následuje sestup po úbočí třináctistovky Stoh zpět do svatopetrského skiareálu. Tato část trasy je sice trvalé klesání, přesto moc neběžíme. Nohy jsou zkrátka předchozím dlouhým stoupáním unavené. Po nějakých třinácti kilometrech jsme tedy opět na místě startu, kde je také první občerstvovací stanice a odkud vyrazíme na zbytek trasy. 
Na občerstvovače dolívám vak na vodu ionťákem, popadnu pár tyčinek. To samé Angelika a jdeme dál. Tentokrát silnicemi Svatého Petra do kopce. Na patnáctém kilometru jdeme kolem našeho hotelu a zaparkovaného auta. Ještě ne, ještě domů nejedeme. O chvíli později zjišťuji, že mi po zádech teče voda. Špatně jsem zašrouboval vak a ten protýká. Nadávám a za chůze to opravuji. Po chvíli samozřejmě opět opouštíme asfalt a stoupáme Dřevařskou cestou na boudu U Bílého Labe. Cestou na osmáctém kilometru navštívíme druhou občerstvovačku. To už jsme na trati viditelně sami, dlouho nikdo před námi, dlouho nikdo za námi.
U Bílého Labe jsme kousek před polovinou trasy. Ještě příliš netrpíme, ale už jsme ve slušné únavě. Bouda disponuje velmi hezkou restaurací, na kterou jen smutně kouknu a šlapeme dál.

Angelika a srnka

Přesně na polovině trasy se opět na chvíli dostaneme na asfalt a toto místo si vybavuji jako poslední, kde se na chvíli rozbíháme. Je to totiž po silnici z kopce a seběh končí třetí občerstvovačkou. Zde nás bodrý dobrovolník ochotně informuje, že jsme jedni z posledních. Nijak nás tím nepřekvapil ani nerozhodil.

Dál je cesta převážně z kopce, ale o to technicky náročnější. Spousta kamene všecho druhu, málo měkého povrchu, asfalt žádný. Psychicky náročným momentem je zhruba pětatřicátý kilometr, kdy se dostaneme na cyklostezku nad Špindlem a dobře víme, že by stačilo ujít jen kilometr nebo dva rovně a jsme ve městě. Nás ale čeká ještě patnáct kilometrů a poslední ze tří hlavních kopců. Také je tu předposlední občerstvovačka. Jsou asi čtyři odpoledne, my máme v nohách téměř pěší maraton a celý den jíme jen tyčinky všecho druhu a banán. Komu nepřijde jako dobrý nápad strčit banán do kelímku se solí a kousnout si, neví, co je vyčerpané a demineralizované tělo. 
Smutně se loučíme s rovnou cyklostezkou a přilehlou krásnou hospodou, odbočujeme do terénu a začínáme stoupat na Medvědín.

Stoupáme vyhlášenou medvědínskou sjezdovkou, pak horu obcházíme po jejím úbočí a míříme na Horní Mísečky. Tento úsek je poněkud fádní, my už toho začínáme mít dost a těla začínají klást odpor. Čím dál častěji koukám na hodinky jak jsme daleko a propočítávám, kdy asi tak dorazíme do cíle. Původní odhad že mezi čtvrtou a pátou už je dávno pasé, teď to vypadá spíš na šestou až sedmou.
Konečně jsme v Mísečkách na poslední občerstvovačce. 
Ta nám vlije trochu optimismu do žil. Tím optimismem je jednak chléb se škvarkovou pomazánkou a kelímek Gambrinusu, což je první rozumné jídlo a pití za celý den, druhak to, že do cíle už je to převážně z kopce. "Převážně" znamená ještě jeden kopeček, ale to už velkoryse pomíjím. 
Na odchodu z občertvovačky v dálce vidíme Honzu a Martinu jak na ní zrovna přicházejí. To mi opět vyplaví do krve závodní adrenalin a velím navýšit tempo.

Horní Mísečky

Poslední kopec (Mechovinec, 1081 m.n.m.) je ještě pěkná potvora. Je strmý, nohy bolí, tělo protestuje. Víme ale, že za ním už to bude sestup zpět do Špindlu a nějak to dáme. Poslední dva kiláky jsou městem. Sice ještě musíme přejít do Svatého Petra, ale to už je coby kamenem dohodil.

Velké finále

Pořád za šipkou, pořád

V cíli na nás naštěstí počkali. Sice už mají napůl sklizeno a je to takové celé velmi komorní, ale dali jsme to a máme to za sebou. Svalíme se do trávy a čekáme na Honzu s Martinou. Mezi nás a ně se vklínil ještě jeden sympatický pár, ale nakonec v dáli vidíme i je a můžeme zdokumentovat jejich finiš.

Moc rádi bychom si teď všichni sedli k něčemu dobrému a rozebírali zážitky, ale stav našich těl to věru neumožňuje. Dává se do nás zima a dělá se nám špatně, takže se poměrně rychle rozcházíme k autům, což je mimochodem ještě kilometr a půl navíc. 
A jak to shrnout? Zážitek hezký, ale asi bych si od něčeho podobného raději dal zas pár let pauzu. Pojďme se držet rovin a silnice, jo?