úterý 29. července 2014

Jak se upéct ve Stromovce

Tak, a mám to za sebou. To je asi tak to jediné, co se dá po půlmaratónu v rámci Zátopkova Zlatého týdne říct. Pokus prodat aktuální formu v tomto závodě byl předem odsouzen k nezdaru. Místo bylo vybráno dobře. Stromovka je ideální běžecká lokalita, už jsem tam toho nakroužil dost (třeba tady, tady, tady, tady nebo slavně tady), ale problém byl s časem. Odpoledne opravdu horkého, dusného dne. To se útok na osobní rekord mění na hodinku marné snahy a pak už jen na dlouhé minuty sebetrýznění. Tedy ne že by se nenašli i větší blázni. Běželi s námi i maratónci, během svého trápení na půlce jsem jim věnoval nejednu soustrastnou myšlenku.
Normálně bych asi na start nešel, ale když už mám dobře rozjetou letošní sérii "každý měsíc jeden závodní maratón nebo půlku", nechtěl jsem to v červenci porušit a první polovina měsíce byla zabitá neběžeckou (tj. nezávodní) dovolenou. Navíc šel na start i kolega Honza z práce, který si střihl celý Zátopkův Zlatý týden a na půlmaratón si po tvrdém tréninku přivezl formu jako hrom.
I když na startu bylo jasné že osobáky padat nebudou, nedělal jsem žádné taktické plány. Prostě poběžím jak to půjde, přeci jenom už mám letos v horku něco odběháno, snad je tělo zvyklé. Zpětně se jeví jako chyba, že jsem chvíli před startem odložil kšiltovku, protože to chvíli vypadalo že bude pod mrakem.
Přímo na startu vedro vrcholilo. Teplota lehce nad třicet, lidé namáčklí do davu, sluníčko svítí a pořadatel zdlouhavě vysvětluje kdo má jak běžet. Už ať se odstartuje! Nakonec to paní Zátopková odpálí a my vyrážíme. Půlmaratónce čeká pět víceméně okruhů Stromovkou, maratónce deset. Na trati jsou naštěstí dvě občerstvovačky v každém okruhu, bohužel poněkud nepravidelně rozložené, takže v každém okruhu je to tři kilometry - občerstvení - jeden kilometr - občerstvení. Ale aspoň že byly.
Můj běh měl celkem předvídatelný vývoj. Vyrazil jsem si jako  by slunce nepražilo a na konci prvního okruhu jsem zjistil, že to jde nějak ztěžka. Leč nepolevil jsem a i ve druhém okruhu jsem se statečně pokoušel držet tempo kolem pěti minut na kilometr. Ve třetím už to nešlo, nechal jsem tělo ať si zvolní jak potřebuje a průměrné tempo padalo dolů. Také jsem přestal lít vodu jen do sebe a začal ji lít i na sebe. To vždycky na chvilku pomohlo. Ostatní kolem mně na tom byli dost podobně, já zpomaloval, oni také. Čtvrté kolo bylo o tom udržet se v běhu, ale bylo to čím dál tím těžší. Nešlo o únavu a slabost, ale o potřebu těla přestat se hýbat, klasické příznaky přehřátí a dehydratace.
Angelika finišující
S obtížemi vbíhám do posledního, pátého kola. Subjektivně mám pocit, že se obloha trochu zatáhla a na trati je víc stínu, to však nic nemění na tom, že jsem nucen uchýlit se k chodeckým úsekům. Asi třikrát vložím pár desítek metrů krokem, ti co mají sílu běžet se dostávají přede mne. Ještě jeden kelímek vody do žaludku a jeden na hlavu a už se pomalu blížím k cíli. Tělo je šťastné, že už nemusí běžet.
V cíli už dobrých pět minut sedí Honza, který toho má taky dost. Na začátku mi samozřejmě utekl, na obrátce po třech kilometrech na mně měl asi minutu. Ve druhém a třetím kole jsem ho neviděl, takže náskok zvýšil. Ve čtvrtém jsem ho na obrátce opět zahlédl, to jsem byl asi o tři minuty pozadu. V mém pátém chodeckém mi samozřejmě opět utekl.
Pak už nezbývalo než počkat na Angeliku, které horko také nesedlo a na trati se potrápila o něco déle než obvykle. 
Celkově ale akci hodnotím pozitivně. Horko mi z obvyklého půlmaratónského času sebralo pět minut, to není zas tak moc. Dost věci jsem asi mohl udělat lépe: nechat si na hlavě kšiltovku proti slunci, chladit se vodou už od prvních kol, vyrazit o něco pomaleji... kdo ví?
Další šanci otestovat si odolnost proti horku budu mít hned další víkend na půlmaratónu v Miřejovicích.

DETAILY BĚHU