pondělí 25. června 2012

Běh pro život? Jedině bosoběhem!

Běh pro život je jedna z těch sympatických akcí, na které lze vytáhnout i děti a přimět je trochu se hýbat. Pražská trasa vede Stromovkou, tudíž je i pěkná a snadná. Jak si takový běh zpestřit, aby znamenal aspoň minimální výzvu? Běžet nesoutěžní běh soutěžně? To ne, tahle akce je o něčem jiném.
Loňský rok napověděl. Jak jsme si tak pomalinku v dětském tempu ťapali Stromovkou, elegantně nás předběhl chlapík naboso. Nadchlo mě to. Zastavil jsem, stáhl Mizuna i ponožky a zkusil to taky. Prvním pocitem bylo překvapení jak moc odlišné to je. Zapomeňte na běžný dlouhý krok. Tady se musí pomalu a opatrně. S povrchem zpočátku problém nebyl. Čistý rovný asfalt nepředstavoval žádné nebezpečí, takže jsem si po chvíli zvykl, přestal úzkostlivě hlídat dopad a srovnal krok s obutým zbytkem rodiny. Běželo se mi dobře, jasně, občas jsem musel řešit drobný kamínek přilepený k chodidlu, ale celkem to nestálo za povšimnutí.
Na dobrém asfaltu je bosoběh radost
Na kostkách je to horší

Něco jiného to bylo když se objevily dlažební kostky. To bylo třeba přejít do velmi obezřetného módu a minimalizovat dobu po kterou jsou nohy v kontaktu s povrchem. To jsem si užíval mnohem méně. A takřka neřešitelná situace byla když se objevil krátký štěrkový úsek. První dva kroky mně přesvědčily o tom že tohle tedy opravdu nepůjde a následovalo vybočení z trasy a běh po trávníku. Ale celkově jsem ty asi dva kilometry hodnotil jako super zkušenost.
Obutí spoluběžci
Letos jsem měl jasno od začátku - Běh pro život bude bosoběh. Aby to pro nohy nebyl šok, protože normálně na boso neběhám, dával jsem si týden před během každý den tréninkových asi 300 metrů naboso u nás u ulici. Zámková dlažba na chodidla taky není žádný med, je poměrně drsná a ve spárách se drží štěrk a drobné kamínky. I sousedi se podivili. Znají mne jako toho cvoka co pořád někam běhá, ale nejsou na mně zvyklí jako na podivína opatrně bosky ťapajícího ulicí.
Takže v sobotu nás čekala cesta na Výstaviště, kde jsem asi 10 minut před startem zul boty a všichni jsme se zařadili do koridoru. V davu obutých neběžců jsem zase budil pozornost a dělal jsem že neslyším poznámky okolo. Starosti mi trochu dělal povrch prostoru startu, protože ve spárách dlažebních kostek občas probleskovalo něco co jsem považoval za střepy, takže jsem si dost dával pozor kam šlapu. Starosti zmizely jakmile jsme se dostali z areálu Výstaviště do Stromovky. Krásný čistý asfalt je pro bosoběh ideální. Paradoxně asi lepší než tráva, protože v té bych se bál skrytých, neviděných záludností. Jasně, nebyl to běh na výkon ani na objem, ale užitečná zkušenost. Navíc mi udělali radost pořadatelé změnou trasy, na které tentokrát nebyl štěrkový úsek jako loni. Třeba si kolegové bosoběžci stěžovali. Nohy tento běh zvládly velmi dobře, až na pocit tak trochu "ošmirglovaných" chodidel jsem nepozoroval žádné následky.
Takže je to jasné - příští rok tam budu opět bosoběžec mezi botoběžci!