pondělí 6. srpna 2012

Zkouška tempa s úsměvem a lívancem

Do Stromovky na Dvě míle s úsměvem jsme vyrazili celkem neplánovaně. V naší termínovce tento víkend mělo být volno, ale že bylo hezky (to znamená horko, pro delší běhy zcela nevhodné) tak jsme si řekli proč nezkusit lívancový běh Stromovkou, beztak jsme se na tuto akci už dávno chtěli podívat. 
Děti moc nadšené nebyly - správně argumentovaly tím že o prázdninách už další běhy být neměly. Na pozitivnější vlnu je naladila až vidina lívance a zpráva že běží jen jeden okruh, tj. jednu míli. Stejně jsme si ale vyslechli své...
Focení před během
Já přemýšlel jak tento běh pojmout - s dětmi běžet nemůžu protože běží jen poloviční trať a dát si to jen tak s Angelikou na pohodu zas úplně nedávalo smysl. Řekl jsem si že zkusím svižné tempo při dodržení kréda běhu, tedy s úsměvem. Znamenalo to nejít do toho vyloženě závodně, ale jen zkusit jaké tempo hlava a nohy zvolí při vědomí netypicky krátké trati. Obul jsem tedy své nejrychlejší boty (Mizuno Wave Aero) a šlo se na to.
Na startu byli běžci všeho druhu - atleti, veteráni, ale i rodiny s kočárky nebo lidé s dětmi a psíky a celkově vládla velmi pohodová atmosféra. Očíslovali jsme se, nafotili a čekali na start.
Hned po startu jsem chtěl jít ostře do tempa ale projevila se moje rychlostní nezkušenost - jsem zvyklý všude startovat ze zadních pozic a tady jsem to udělal stejně. Takže jsem se musel prokousávat davy lidí, kteří tento běh pojali rekreačně a ztratil jsem tak pěkných pár vteřin (které na delších bězích neřeším). Až po asi dvou stech metrech jsem se dostal do své rychlostní skupinky a zkoušel co se mnou dělá vyšší tempo. Překvapivě to šlo. Běžel jsem podle plánu - tak, aby to bylo o dost vyšší než mé závodní tempo na desítce, ale také jen tak rychle, abych to na třech kilometrech pohodlně udýchal, nedostal se do zásadního kyslíkového dluhu a mohlo to být "s úsměvem". Přesnou rychlost jsem neznal, protože jsem si na tyto tři kilometry nevzal sluchátka a telefon mi nemohl reportovat. Byla to pro mně celkem nová zkušenost - běžně běhám tak, abych vydržel delší dobu. Tady, s vědomím "jen" tří kilometrů, ubíhala trať mnohem rychleji a já jsem mohl bez rizika odpadnutí pomalu zvyšovat tempo.
Jak jsem se blížil k cíli, napadlo mně že bych teoreticky mohl dát děti o kolo - žádní rychlíci to nejsou a i kratší vzdálenosti obvykle proloží chůzí. To se nakonec nezdařilo. Když jsem doběhl a prošel cílovým koridorem, měly v sobě už větší část lívanců a tvářily se spokojeně.
Spokojený jsem byl i já. Běh jsem dal průměrnou rychlostí 4:16 na km s průběžným zrychlováním. Získal jsem pocit, že tuto rychlost bych udržel i o míli déle, což je víc než jsem čekal. Jasně, ve srovnání s jinými nic moc, ale já soutěžím jen sám se sebou.
Po pár minutách doběhla i Angelika, dali jsme vodu a lívanec, vrátili čísla a vydali se zpět k autu. Cestou jsme poslouchali děti jak nadšeně vypráví zážitky z běhu. Takhle to je vždy - před fyzickou aktivitou mohutně protestují a potom jsou spokojené že to daly a mají o čem mluvit.Tak to u nás chodí.

Angelika finišující


Po doběhu s lívancem