Běžet Běchovice plánovaně pomalu? To nejde.

Loni jsem si na tomto místě postěžoval, že ačkoliv už jsem Běchovice běžel několikrát, stále je nemohu zaběhnout dle svých (dosti skromných) představ. Letos to na zlepšení času opravdu nevypadalo. V málokterém tréninkovém plánu asi najdete doporučení dát si den před závodní desítkou ostrý maratón. Mně se to tak sešlo. Primárním cílem samozřejmě bylo zlepšení osobáku na maratónské distanci. Běchovice jsem tak trochu obětoval a šel jsem se na ně v podstatě vyklusat a vysloužit si odznáček za čtvrtou účast v řadě. Běchovice ale prokázaly, že jsou ve svých letech mnohem chytřejší než já a pěkně mně doběhly...

Jedno pozitivum unavené nohy měly - na startu jsem byl zcela vyklidněný. Jindy jsem ve stresu, plánuji taktiku a nakonec přepálím start a pokazím to. Tentokrát ne. Jsem v klidu a beru to tak, že se jdu prostě jen proběhnout. Půl hodiny před svým startem vypustím na trať Angeliku a v klídku sleduji klasické běchovické hemžení doprovázené tradičním upozorňováním pořadatelů z které že strany je třeba nechat projet autobus. 

Nakonec i nám zazní startovní výstřel. Nohy bolí. Ať už to beru jako závod nebo jako výklus, první stovky metrů bolí. Pak se z toho nožky celkem oklepou. Opravdu se snažím nespěchat a poslouchat tělo. Tomu tempo nasazené hlavou vyhovuje a tak si dobíhám na metu prvního kilometru s pocitem, že vše jde podle plánu. Tam mi ale telefon oznámí, že první kilometr mám za 4:50. Tak takhle to být nemělo, chtěl jsem tu být tak o půl minuty později. Snažím se zpomalit, opravdu se snažím. Ale plánované zpomalování mi nikdy nešlo (na rozdíl od odpadání, v tom jsem skvělý) a navíc tohle jsou Běchovice, tady se závodí. Když už ne s druhými, tak aspoň se sebou. Tak házím za hlavu výklusový plán a běžím jak se dá. 

A dá se. Sice cítím těžké nohy a síly je také méně než obvykle, ale v první půli nijak zvlášť nezpomaluji. Druhá je těžší. Od Hostavic k Průmyslové trať stoupá a tady opravdu musím zvolnit, chci-li se ctí doběhnout. Zpomaluji, šetřím se a na konci sedmého kilometru jsem na průměrných pěti minutách na kilometr. To je pořád uspokojivě nad plán. A přichází to nejlepší z Běchovic, seběh do Hrdlořez, výběh na Spojovací a trápení na Koněvce. Seběh by šel, nepouštím to, brzdím se, šetřím unavené svaly i kolena. Výběh je trápení. Nádrž je prázdná, svádí to k přechodu do chůze. Zamítá se. Radši se zavěšuji za o dost pomalejšího běžce a zpomaluji na jeho tempo. Pomáhá to. O minutu později jdu před něj a mám dost sil na poslední kilometr a půl. 

Je tu Koněvova, pro mně tradičně kritický bod trati. V minulých dvou letech jsem ji nezvládl běžet a přecházel jsem tu na chvíli do chůze. Dnes to není nutné, běžím, sice už celkem pomalu, ale běžím. V závěru dokonce zafinišuju. 

V cíli toho mám opravdu dost. Čas nakonec jen lehce přes 51 minut, což je lepší než loni nebo předloni, kdy jsem Běchovice běžel na čerstvých nohách. 

A jaké že z toho plyne ponaučení? Já vidím dvě. Za prvé: nesnažte se Běchovice odfláknout, nenechají se. A za druhé: střihněte si den předtím maratón, uvolníte se.

DETAILY BĚHU