Jak jsme běželi pro Afriku

Jak využít volný sváteční den? My jsme vyrazili na Ladronku, jednoho z pražských parků, kde jsme zatím kupodivu nikdy nebyli. Běžel se tu charitativní minimaratónek pro Středoafrickou republiku, takže naše účast měla nejen sportovní a poznávací rozměr, ale snad i dobročinný.

Role jsme si rozdělili tak, že Angelika, která sbírá síly na svůj první nedělní maratón, poběží s dětmi, zatímco já to zkusím tempově. Pravda, valný smysl to nemělo. Před týdnem jsme běželi těžký Železňàk-Cidliňàk, v sobotu jsem zkusil rychlé tempo ve Stromovce, v neděli tréninkový půlmaratón a do toho jsem začal jezdit do práce na kole, takže nohy jsou docela vyšťavené.
Ladronka mně příjemně překvapila. Hezký čistý asfalt, takže běžně to tam mají pod palcem spíš bruslaři než běžci. Na zemi značení stometrových úseků, ideální pro intervalový trénink. Dnes ale bruslaři museli na hodinu ustoupit běžcům.

Vystáli jsme si frontu na nalepovací startovní čísla, nafasovali stylová trička, udělali pár fotek a čekali na startovní výstřel. Děti jako tradičně moc nadšení neprojevovaly, ale ani jsme nečekali, že by to mohlo být jinak.
Na startu bylo trochu jiné složení běžců než na jiných akcích. Méně sportovců, víc neběžců a charitativních nadšenců. Není tedy divu, že aniž bych se o to bůhvíjak snažil, hned po startu jsem se ocitl relativně dost v popředí. U mně dost nezvyklé.  Trať byla na zemi pěkně značená fixními milníky po stometrových úsecích, takže nebylo možné nevědět kolik už mám odběhnuto. Na tuhle krátkou trasu jsem si nebral sluchátka, takže jsem věděl jak jsem daleko, ale nevěděl jsem, jak běžím rychle.
Pocitově mi to moc nešlo, nebyla síla v nohách. Sice jsem byl vzhledem k ostatním dost v čele a bylo víc lidí za mnou než přede mnou, ale měl jsem problém nasazené tempo udržet. Moje chyba, před závody bych si měl trochu odpočinout. Ale když já prostě nevydržím neběhat...

Zdolávám nástrahy záludné trati...

Trať se skládala z úvodní zhruba mílové smyčky, která nás pak skrz prostor startu navedla na dlouhou rovinku v obrátkou na konci, po které následovala tatáž rovinka zpět do cíle.
Na posledním kilometru před cílem jsem si začínal lámat hlavu s tím, kde že jsou Angelika s dětmi. Měl jsem pocit, že už bych je měl dávno v protisměru potkat. A dočkal jsem se. Já byl někde na 3,5km, oni podle mně zhruba končili druhý kilometr. Nijak nespěchali a Angelika mně aspoň stihla vyfotit. Já už se tou dobou trochu fyzicky srovnával a vytřásl únavu z nohou. Ke konci se mi běželo docela dobře, jen bylo dost dusno a já se silně potil. Prakticky nikdo mně nepředbíhal, naopak já dost předbíhal ostatní. V cíli mi telefon ukázal průměrnou rychlost 4,40 min/km. Nic moc, ale jak říkám, únava z předchozích dní byla v nohách znát. Asi bych si měl aspoň den odpočinout.  Ale to já ne...
V cíli jsem do sebe hodil trochu vody a šel po trati naproti zbytku rodiny. Dlouho nic, ale nakonec jsem s potěšením zaznamenal že se Zuzka trhla Angelice a Vojtovi  a zabojovala na vlastní pěst.

Zuzka spěchá do cíle

Tou dobou už pustili zpět na trať i bruslaře, kteří se pomalejším běžcům pletli pod nohy. Angeliku s Vojtou jsem potkal asi 500m před cílem a abych trochu zmátl pořadatele, doběhl jsem si to s nimi a tím pádem jsem cílem proběhl podruhé.
Já byl spokojený že jsem se proběhl, dětí štastné, že už to mají za sebou a společně jsme se odebrali do místní hospůdky na tankové Krušovice a utopence (já) a zmrzlinové poháry (děti). Angelika hrála smutnou roli řidiče, takže skončila na nealko pivu, chudinka.

DETAILY BĚHU