úterý 25. října 2016

Naše drážďanské maratónské znovuzrození

Už ho věru bylo třeba. Poslední slušný čas (dle mých měřítek pod čtyři hodiny) jsem zaběhl před více než dvěma lety v Bad Füssingu. Poté následovalo pražské pochřipkové trápení, spíš zážitkové než závodní Beaujolais, pak roční maratónská pauza a po ní Paříž opět s nemocí oslabeným tělem. Pro běžecké sebevědomí jsem už nutně potřeboval maratón s výsledným časem co nezačíná čtyřkou. Čtyřka, jak víme ze školy, je jen dostatečná.
Původně tím závodem měla být Budapešť. Jak jsem už ale zmínil v předchozích příspěvcích, letos mi běžecká božstva příliš nepřejí a při pokusech o slušný čas mi vždy nějak hodí klacek pod nohy. Tentokrát v podobě té nejbrutálnější možné rýmičky, jaká může mužského běžce skolit, a to týden před startem. V návalu chmur jsem zrušil booking hotelu, nabídl startovné k přenechání a vrátil jízdenky na vlak. Přeci nepojedu do Budapešti po víc než týdnu neběhání. Jakmile jsem se trochu oklepal, začal jsem hledat náhradu. Nakonec jsme tedy místo vlakem na jihovýchod do maďarské metropole zamířili vlakem na severozápad do saské metropole a to i díky kamarádovi Tomášovi, který mi přenechal své startovné poté, co sám účast v Drážďanech odřekl.
Na cestu vyrážíme v pátek hned po práci. S Angelikou máme sraz na hlavním nádraží, kde si při čekání na vlak stihnu v Tchibu koupit novou lehkou běžeckou mikinu místo té staré, které už asi rok nefunguje zip. Takže Drážďany běžím ve zbrusu nové, žluťoučkozelené.
Sobotu jsme věnovali prohlídce drážďanských památek, vyzvednutí startovních čísel a nákupu potravin. Zbytek dne jsme odpočívali v hotelu, šetřili síly a já svědomitě promýšlel strategii na druhý den. Zejména co na sebe. Předpověď slibovala na neděli polojasno, v době startu zhruba čtyři stupně, na dobu doběhu deset stupňů. Nerozvážně jsem se zalekl nízkých teplot a zvolil dvě funkční trička s krátkým rukávem přes sebe a na ně ještě novou lehkou Tchibo mikinku.
V noci sprchlo a ráno se vydáváme loužemi na start. Skutečně je celkem frišno. Odevzdávám batoh s věcmi na převlečení do úschovy a jdeme do koridoru. Jelikož běžím s Tomášovým číslem, startujeme s Angelikou ze stejného bloku. Pět minut před startovním výstřelem ještě cítím potřebu si odskočit. Není s tím problém, mobilní pisoáry jsou asi tři metry od vchodu do koridoru. Jak to tak pět minut před startem bývá, kolem vchodu do koridoru je opravdu velmi živo, takže to je poprvé co močím a do zad mi drkají kolem procházející ženy. Nevadí, už dlouho razím heslo, že běžec nesmí být stydlivý.
Startujeme. Opakuji si strategii pro tento běh. Za prvé: začít pomalu. Za druhé: nezdehydrovat se, důkladně procházet (nikoliv probíhat) občerstvovačky a vypít co se dá. S tím prvním si starosti dělat nemusím. Startujeme společně s půlmaratónci a do dost zezadu, takže jsem uvízlý mezi poměrně pomalými. Od druhého kilometru mi ale dochází jiný problém. Je mi docela teplo a dost se potím. Důvodů může být několik. Je hodně vlhko, běžím v hustém davu a nebo jsem se moc oblékl. Jak tak pokračuji, dochází mi, že to opravdu budu muset řešit, jinak nedokončím. Za běhu se pouštím do poměrně složité operace. Sundavám čepici a strkám si jí do kapsy u mikiny. Sundavám mikinu s číslem a vážu si ji kolem pasu. Sundavám svrchní ze dvou triček a držím ho v zubech. Odvazuji mikinu od pasu a mokrou si ji opět oblékám. Celkem nepříjemné. Sundané tričko strkám za pas kalhot. Pomáhá to, náhle je mi osvěžující chladno, hlavně proto, že už jsem celý mokrý.
První kilometry vedou starší městskou zástavbou. Asi na šestém kilometru je jediné ostřejší stoupání na trati, která je jinak příjemně rovinatá, nepočítáme-li výběhy od řeky na mosty. Na občerstvovačkách se striktně držím plánu. Procházím je a piji tolik, kolik stihnu. Je to vždy od čtyř do šesti papírových kelímků, obvykle 2x voda, po jednom až dvou čajích a ionťák.
Maratónskou trať tvoří dva půlmaratónské okruhy, naštěstí ne úplně stejné. Každý z nich má hezčí a méně zajímavé části. Těmi hezčími jsou průběh centrem a krátký úsek hezkým parkem Großer Garten. Méně zábavné jsou úseky mimo centrum a ukrutánsky dlouhé obíhání již zmíněného parku. První okruh ještě vede poměrně zajímavou starou zástavbou širšího centra na sever od Labe, v druhém už asi chtějí pustit dopravu do ulic, tak maratónce odklánějí na cyklostezku podél Labe a do klidné vilové čtvrti.
Jak jsem byl plný obav po prvních kilometrech, na polovině trati konstatuji, že jsem zcela v pohodě. Důsledný pitný režim funguje, teplota příliš nestoupá, nic nedře ani nebolí a jsem při síle. Dvoukolové maratóny jsou sice vždy psychicky náročné v tom, že pár metrů od cíle musíte odbočit do druhého kola ačkoliv už toho začínáte mít akorát tak dost, dnes mi to ani moc nevadí. Běží se dobře.
Úsek na polabské cyklostezce si vyloženě užívám, stejně jako momenty, kdy běžíme pod vysokými listnatými stromy a je přesně ten krásný den, kdy se na nás ze stromů hustě snáší různobarevné usychající listí. Krásný podzimní kýč.
Co se týče tempa, hlídám si rozpětí 5:25 až 5:27 min/km. Předem vím, že z toho nebude osobák, ale bude to výsledný čas, ze kterého budu mít dobrý pocit.
Na třicátém kilometru vybíhám ze smyčky vilovou čtvrtí a v protisměru potkávám Angeliku, která je na šestadvacátém a zrovna do ní vbíhá. Zdravíme se, vypadá vesele a svěží. Na mě v těchto místech přeci jen drobná krize přichází. Mám problémy dostat do sebe karbotyčinku, žaludek jako by říkal mozku že to nemá ani zkoušet, že ji tělo prostě nechce. Lehkou nevolnost zaháním spoustou pití a banánem, proti kterému žaludek kupodivu nic nemá. Dál se mi daří běžet a držet tempo, ale už to začíná být nekomfortní a síly kvapem mizí. A bohužel je přede mnou zrovna těch dlouhých deset kilometrů kolem Großer Garten. Cesta podzimním listím je sice krásná, ale jsou to dlouhé roviny a hrozně se vlečou.
Konečně je tento úsek za mnou a zbývají dva kilometry víceméně přímo k cíli. Teď už je to hodně o vůli, tělo už se začíná běhu vzpírat. Nutím ho k poslušnosti a lehce navyšuji tempo. Sbíháme k Labi, teď už je to jen kilometr, moderátor se nám snaží dodat síly a povzbuzuje nás jmény. Výběh od Labe do centra, poslední dvě zatáčky a už vidím cíl. Je to za mnou, čas pod tři hodiny padesát, mise splněna, konečně celkem podařený maratón.
Téměř bez zastavení mířím přímo do podzemních garáží kde je úschova zavazadel a převlékám se do suchého trička a bundy. Sním jedno jablko na srovnání žaludku a jdu čekat na Angeliku. Čekání je to příjemné, atmosféra v cíli je fajn, jen mám strach abych neprochladl, raději bych se už viděl na hotelu ve sprše. Ale dočkám se, Angelika také pěkně zabojovala a vylepšila si osobní rekord z Prahy 2014.
Můj sice odolal, ale i tak jsou teď mé dva nejlepší maratónské výkony z německých tratí. Asi to ti Němci nějak umějí nebo co.
Budapešť si na naši návštěvu ještě bude muset počkat, ale věřím, že ne moc dlouho.
Angelika finišující

DETAILY BĚHU

Žádné komentáře:

Okomentovat