Opět běháme na ostrově, tentokrát holandském. Berenloop Terschelling.

Už jsem tu určitě někdy zmínil, že ostrovy a ostrůvky mám moc rád. Británie je mi coby země veskrze sympatická, nejvíc pak Skotsko se svou spoustou ostrůvků, z nichž na skoro každém se koná i nějaký ten běžecký závod. Ale proč se nepodívat blíž? Stačí pohled na mapu a hned je jasné, že své ostrůvky má i Holandsko. A trocha googlení odhalí, že i na nich se běhá. Tak proč tam nevyrazit, že? Vcelku namátkou jsem z té spousty možností vybral ostrov Terschelling, na kterém se první listopadový víkend konají běžecké akce na všech možných distancích. Maratón máme celkem čerstvě v nohách, dáme si tedy jen polovinu.

Angelika a maják

V pátek v sedm ráno sedáme do auta a vyrážíme přes celé Německo do Harlingenu, ze kterého nám v osm večer jede trajekt na Terschelling. V přístavu jsme asi o dvě hodiny dřív, což využíváme k doplnění energie a tekutin formou pivka a smažené ryby v bufetu.
Ostrov nás přivítal větrem a deštěm, přičemž totéž bylo dle předpovědi v plánu i na celý víkend, ale nenechali jsme se tím otrávit. A skutečně, sem tam sice sprchlo, ale vždy šlo jen o krátké přeháňky, které se celkem daly vydržet.  Souvislejší deště se pěkně spořádaně konaly jen v noci. Inu, Holandsko, mají to zmáknuté.
Ubytovali jsme se v Midslandu, což je, jak už název napovídá, vesnice uprostřed. V sobotu tedy nebyl problém procestovat většinu zajímavějších míst ostrůvku. Odpoledne jsme pak strávili ve West Terschellingu, hlavním městečku ostrova, kde byl start i cíl běhu. Městečko má 2.500 stálých obyvatel, přičemž v neděli zde startovalo 4.000 běžců, 3.500 půlmaratónců, 500 maratónců. Celkem nával.

Já a start mezi bójemi

To se prokázalo i při startu. Chvíli jsme se zdrželi a už v koridoru bylo plno. Museli jsme dost daleko dozadu, odhaduji že tak tři čtvrtiny lidí bylo před námi, čtvrtina za námi. Vybíháme jen my půlmaratónci, maratónci mají svůj start až tři čtvrtě hodiny po nás.
Start je krásný, úzkou uličkou vbíháme na malé náměstí. Startovní bránu (a cíl zároveň) tvoří dvě obří mořské bóje. Na náměstí probíháme kolem vysokého funkčního majáku. Potom přístavem kolem trajektů a jachet a ven z města. Je to sice krásné, ale první kilometry jsou závodně o ničem. Dav pomalých běžců je takřka neprůchodný. Lidé to neberou sportovně, ale společensky. Místní mají spoustu fandů kolem trati, nadšeně se s nimi zdraví a nespěchají. Já jsem také nepřijel závodit, ale stejně mě to hrozně rozčiluje. Předbíhám jak se dá, po chodnících, obrubnících, trávou.
Měl jsem trochu obavy z toho, jak se do teplot kolem deseti stupňů obléknout, ale dopadlo to skvěle. Dvě trička s krátkým rukávem přes sebe jsou ideální volba, připadám si příjemně lehký a moc se nepotím.
Tenhle půlmaratón měl být původně čistě zážitkový, ale nakonec jsem si z něj nějak udělal slušnou stíhačku. Startem zezadu mám neustále pocit, že všichni kolem mě jsou nepřiměřeně pomalí a já pořád předbíhám. A když píšu pořád, tak myslím opravdu pořád, od prvního kilometru až po jednadvacátý. S Angelikou jsme startovali spolu. Angelika prý taky dost předbíhala a skončila dvou tisící pětistá. Já skončil na pozici 660. Tolik lidí jsem asi ještě nikde nepředběhl. Ale zpět na trať.

Z městečka bežíme po hlavní (no, vlastně jediné) silnici podélně ostrovem. Lidé tu tomuto závodu opravdu fandí. Vesničky jsou vyzdobené barvami ostrova, což je bílo-zeleno-žluto-modro-červená pětikolóra, takže je okolo opravdu pestro. Znakem závodu je lední medvěd, takže navíc všude plyšoví medvědi, stojící, sedící, visící, napíchnutí na ploty. 
Je na co koukat a běží se dobře. Mimo město už se dá celkem dobře předbíhat, takže si běžím svou stíhačku. Ostrov je, jako ostatně celé Holandsko, velmi rovinatý, žádná skála, jen navátý písek. Užívám si tedy rovinatější trasu, než když si jdu po práci zaběhat do Zelenče.
Cestou z West Terschellingu do Midslandu nás čeká první občerstvovačka, dávám si dva kelímky vody, stejně jako po zbytek závodu. Na chladné a rovinaté půlce voda stačí. Navíc nám chvilkami drobně prší, takže ani není pocit žízně.
Probíháme Midslandem a jeho několika pěknými starými uličkami, pak se stáčíme směrem zpět a k severní části ostrova. Mění se charakter okolí, hlavní silnici nahrazuje vedlejší a okolní podmáčené pastviny střídají lesíky. Na užší vedlejší se předbíhá o něco hůř, ale jde to. Najednou lesíky mizí a objevují se písečné duny. Asfaltová cyklostezka se mezi nimi klikatí a přeci jenom se dostavují první drobné kopečky.

Najednou je před námi trochu větší písečný kopeček a když na něj vyběhneme tak zjišťujem, že to nebyl obyčejný kopeček, ale písečná terénní vlna oddělující pláž od zbytku ostrova. Sbíháme tedy na pláž, kde okamžitě zapadáme po kotníky do hlubokého měkkého písku. Naštěstí to trvá jen chvíli, rychle se dostáváme na tvrdší písek zpevněný občasným přílivem, po tom už se běžet celkem dá, i když asfalt to není.

Angelika a písek

Běžet závodně pískem je zážitek. Stojí to o dost víc sil než silnice a člověk musí akceptovat zpomalení. Mě to stálo dvacet vteřin na každém kilometru.

Po dvou a půl kilometrech končí pláž výběhem hlubokým pískem do kopce mezi duny. Tam opět začíná asfalt a čeká nás posledních pět kilometrů do cíle.

 Z pláže zpět do dun

Trať se nyní vlní jak na houpačce, nahoru a dolu, doprava a doleva, jak se vine mezi dunami. Potom asfalt střídá štěrk a duny lesík. Blížíme se zpět k městečku a k cíli. Na začátku West Terschellingu je slavobrána značící dvacátý kilometr a do cíle je to už jen kousek. Probíháme městečkem, v úzkých uličkách lidé fandí jak o život a cíl už je na dosah.
Cíl opět mezi bójemi  a mám to za sebou. Původně to měl být běh jen tak pro radost, ale v průběhu jsem si to tak nějak přeřadil do kategorie závod, byť ne úplně na doraz jako kdybych se pokoušel o osobák. S časem 1:46 jsem naprosto spokojený.
Nafasuji medaili a tričko a běžím na parkoviště do auta převléknout se do suchého a pro telefon, abych Angelice nafotil finiš.

Angelika finišující

I Angelika doběhla nadšená, snad ani tak ne z výkonu (selfíčkování přeci jen zdržuje), ale hlavně z trati a atmosféry.
Odjezd zpět do penziónu se ukáže být slušnou výzvou. Trať běhu je postavená tak, že obkružuje větší část městečka, a protože Holanďané jsou především cyklistě a auto je na ostrůvku nevítaným vetřelcem, musím dvakrát vycouvat poté, co mě organizátoři odmítnou pustit přes trať. Nakonec si cestičku nacházíme a můžeme se rozjet směrem k Midslandu. Ovšem pěkně v závěsu za cyklisty, protože ti s auty na silnici moc nepočítají a šinou si to středem. Zvláštní země.
A to je konec našeho reportu z hezkého malého Terschellingu, ostrůvku nevelkého rozměry, ale s parádní běžeckou akcí. A takových je prosím víc. Jen mít dost času a peněz v rozpočtu, a moci je projet všechny...

DETAILY BĚHU