Výprava do polských Tych byla jednou z těch, u kterých se těžko odpovídá na otázku "proč zrovna tam?" Zvláštní město na půli cesty mezi Katowicemi a Osvětimí, také kousek od Krakowa. Město rozdělené na starou a novou část, přičemž ze staré moc nezbylo, jen pár ulic, parčík a pivovar. Moderní část pak tvoří sada panelákových sidlišť, obchodních center a sportovišť.
Upřímná odpověď na otázku "proč" asi má tři části: 1) protože jsme na začátku září měli volno v běžeckých plánech, 2) protože organizátoři najali dobré grafiky a dávají pěkná trička, 3) protože se tam snadno jede vlakem.
Proto v sobotu ráno jdeme s kufříky na nádraží a po trase Horní Počernice - Praha hlavní nádraží - Bohumín - Tychy jsme odpoledne v místě závodu. Místo to skutečně není nijak zajímavé, takže vynecháváme prohlídku pamětihodností a jdeme vyzvednout startovní čísla a pak na pivo do největšího místního taháku - bývalého monstrpivovaru Tyskie, který dnes slouží jako muzeum pivovarnictví s pěknou restaurací. Dáme si každý jen jedno, druhý den ráno běžíme.
Start je už v devět ráno. Počasí máme ideální, je hezky a přitom celkem chladno. Start a cíl jsou u místního moderního fotbalového stadiónu. To má přinejmenším tu výhodu, že zázemí stadiónu nabízí opravdu spoustu toalet, přinejmenším pro pány, takže se netvoří fronty. Jinak je tu stejné hemžení a brebentění jako před startem každého jiného městského běhu. Snad jen že zde je to jaksi lokálnější, jde o akci pro zdejší širší okolí, cizinců se sem vetřelo minimum.
Čekání na start je trochu delší než jsme předpokládali, výstřel zazní sice přesně v devět, ale to na trať vypouští jen sportovní vozíčkáře, ostatní startují o několik minut později. Nevadí, hlavně že běžíme.
Trasa vede zvlněnými hlavními silnicemi města a moc krásy skutečně nepobrala, jako ostatně celé Tychy. Pro život to tu asi není špatné, spousta zeleně, domy daleko od sebe, dobrá občanská vybavenost. Jaksi tomu ale chybí pohledné historické centrum a moc není na co koukat.
Prvních osm kilometrů tvoří běh po obvodu města. Sám jsem zvědav jestli mi stále drží forma, a zdá se že ano. Ač si, jako obvykle, říkám, že začnu zvolna a nemusím se nikam hnát, jaksi se mi nedaří zpomalit pod tempo 5:05, tak ho nakonec držím celý závod. Ke konci už je to samozřejmě trochu boj, ale to je v pořádku, tak to má být.
Druhých zhruba osm kilometrů je zajímavějších, obíháme místní jezero. Nabízí se hezké výhledy na vodu a okolní lesíky, o to je ale chvílemi složitější povrch, který je tvořen štěrkovými cestami, chvílemi zámkovou dlažbou. V jednu chvíli mě tam potěší stánek s naživo hrající rockovou skupinou.
Náhle jezero opouštíme, což mě trochu překvapí. Aniž bych si toho všiml, tak už jsme ho oběhli. Přitom jsem měl pocit, že pořád běžíme víceméně rovně. Jsme opět na širokých asfaltových silnicích a zbývá asi pět kilometrů do cíle. Opět zabíháme mezi paneláky a obchodní centra. Poslední kilometr nás vede po parkových cestách zpět ke stadiónu, poslední čtyřstovka je na atletickém oválu. Pak už jen cílová brána a mám to za sebou.
Medaile na krk, trocha vody, vystát si frontu na nealko pivo a něco na zub. Pak musím jednosměrnými vrátky opustit prostor cíle a dojít si do úschovy pro batoh, takže nemohu nafotit Angelice finiš. No nevadí.
Oba jsme si zaběhli slušný čas a přitom jsme se na trati nijak netrápili. Forma nám pořád drží, takže nás závody baví a víc vlastně nehledáme. Teď zpátky na hotel a poté na zasloužený guláš a svíčkovou do trochu překvapivé hospody, kterou jsme našli přesně mezi hotelem a stadiónem:
No kdo by ty Poláky neměl rád, že?
