úterý 25. listopadu 2014

Jak uběhnout maratón na víno aneb Pořádný běžecký mejdan

Experimentálně jsem ověřil že to lze. A že je to velmi příjemné. Ale od začátku.
8:30. Ochutnává se už před startem.
V souladu se svým statutem zážitkového běžce stále pátrám kde se běží něco zajímavého. Marathon du Beaujolais splňuje všechny požadavky, které na zahraniční akce mám: atraktivní trasa vinařskými vesničkami a vinicemi, plno ochutnávek na trase a do nedalekého Lyonu létá z Prahy nízkonákladová linka. Běh se prezentuje jako oslava nového beaujolais a lidé to tak skutečně pojímají.
Už v autobusu cestou na start je dost veselo. Ve vinařské vesničce Fleurie vystoupíme a cestou do místní tělocvičny, kde je předstartovní zázemí běhu, dostaneme prvního panáka vína na ochutnání ze stánku místního vinaře.  Takhle brzo běžně nepiji, ale neochutnat by mi přišlo tak trochu proti místním pravidlům. V tělocvičně pak nalévají další dva vinaři. Vínu tu prostě neutečete. Vládne tu dobrá nálada a je na co koukat. Místní tenhle maratón pojímají jako karneval a odhadem tak každý třetí běží důkladně a často velmi vtipně namaskován. Krom už trochu okoukaných supermanů a spidermanů tu vidíme včelky, vězně, brokolice, Ježíše (i s křížem), slepice, hrozny,
Předstartovní nervozita
vikingy, rytíře, klauny, kominíka (i s žebříkem), havajské tanečnice, baleríny, skvělého legáčka, jeptišky, námořníky....
Všichni se dobře baví a zdá se že nadcházejících 42 kilometrů nikoho moc nestresuje. Je pravda že i mně pár panáčků vína dost zvedlo náladu.
Kolem půl desáté nás vyhánějí z tělocvičny na start. Projdeme blátem několika vinic do centra vesnice, zařadíme se do startovního koridoru, po chvíli následuje proslov ve francouzštině (nerozumím ani slovo), vypuštění hejna holubic, ohňostroj a pak už vyrážíme na trať.
Přišel čas připomenout si své předsevzetí: nikam se nehnat, ani trochu se nesnažit o čas pod čtyři hodiny a hlavně si maratón pořádně užít. Zpětně lze říct že vše vyšlo překvapivě nad plán.
Zpočátku jsem se ani nikam hnát nemohl. Maratónců startovalo asi dva tisíce a had běžců se po úzkých silničkách sunul velmi zvolna. Až po dvou kilometrech jsem se mohl ustálit na svém tempu kolem 5:50 minut na kilometr. A začal jsem si užívat.
Jednak občerstvovací stanice. Ty oficiální byly rozmístěny po pěti kilometrech, víno bylo jen na některých, zato tam ale byla spousta dobrého jídla. Zhruba v poměru 2:1 je ale doplňovaly neoficiální občerstvovačky místních vinařů, kde bylo vždy víno a někdy k němu ještě voda. Tak jsem do sebe první běžecké víno kopl už na druhém kilometru a moc se mi to zalíbilo.
Probudilo to ve mně srdce hráče a dal jsem si za cíl nevynechat ani jednu ochutnávku. Sám jsem byl zvědavý, co to se mnou udělá. Sice to v žaludku lehounce tlačilo, ale neměl jsem pocit, že by se mi běželo špatně.

Při tempovém běhu bych do vína nešel, ale při dlouhém pomalém šlo o ideálního společníka. Celou dobu jsem měl dobrou náladu a řekl bych že i dodává sílu.
Pravda, mé odhodlání ochutnat všechno způsobilo, že jsem do sebe omylem hodil i jeden svařák a jeden punč s nějakým ovocem, ale byla to zábava.
Další skvělou věcí byla trať samotná. Každá vesnice či usedlost kterou jsme probíhali měla svůj zámeček či panské sídlo a my ho nikdy nemohli jen tak minout. Typicky se vběhlo do zahrady, ve stodole či pod nějakým přístřeškem byla občerstvovačka (s vínem), pak se proběhlo interiérem, zadním vchodem ven zase dál na trať.
Nejvtipnější to bylo přesně na desátém kilometru. Zase vbíháme do čísi zahrady a najednou koukám že trať vede dovnitř do domu a nějak se to štosuje. Ok, tak si půl minuty počkám ve frontě, náhle zjišťuji, že jdu po příkrých schodech hluboko do sklípku. No, do sklípku, do pořádného sklepa. Tak padesát metrů na délku, na zemi koberec, po jedné straně sudy s vínem, na druhé stoly s pořádnou žranicí a pitím. Jíst ještě nepotřebuji, tak si dávám jako všude víno a dva kelímky vody, probíhám sklep a zas po schodech nahoru ven.
Sklepní občerstvovačka na desátém. Někteří odtud opravdu nespěchali.
Neskutečně mě to překvapilo a pobavilo, běžím dál a směju se na celé kolo. Garmin sice chvíli zmateně hlásí "ztráta satelitního signálu", ale po chvíli se chytí.
Jindy zas vběhneme do zámečku, ve velkém sále je občerstvení, za sálu ven do zahrady a přes pár terénních překážek kolem fontány zahradními pěšinami ven z areálu. Takových "zrychlených prohlídek bez průvodce" je na trati víc.
Trať nás zkrátka pořád něčím překvapuje a baví. Ani chvilku se nenudím. Když už neběžíme krásnými vesničkami plnými opravdu fandících lidí, opatrně tančíme na blátivé cestě mezi dvěma vinohrady nebo se škrábeme do kamenitého svahu ke kapličce nad vinohradem. Strašně mě to baví.
V jednu chvíli probíháme slavobránou na metě půlmaratónu a já zjišťuji, že nejenže jsem zcela v pohodě, při síle a v dobré náladě, ale že mi to i hrozně rychle uteklo.
A tak to jde dál od ochutnávky k ochutnávce. Na třicátém kilometru začínám doplňovat energii i jídlem. U jedné z občerstvovaček se zdržuji o něco déle a zobu na co mám chuť. Najednou mám v puse kus bagety, sýr, hořkou čokoládu a zapíjím to hltem vína. Intenzivní chuťový zážitek, ale vůbec ne špatný.
Navzdory zavodňování  a doplňování kalorií se únava časem samozřejmě dostaví. Kritickým úsekem je táhlé stoupání od dvaatřicátého na sedmatřicátý kilometr. Vybíhám ho a ani moc nezvolňuji, ale od té chvíle už nedočkavě vyhlížím každý kilometrovník.
Ale už vím že je to dobré. Na sedmatřicátém se to láme a následuje dlouhý seběh do cílového Villefranche-sur-Saône. I když se tělo vzpírá, uprostřed seběhu zabrzdím k předposlední ochutnávce. Ve městě nás ještě rošťácky protáhnou nádvořím místních administrativních budov, kde také naposledy sosnu vína, a pak dlouhou, krásně vyzdobenou hlavní třídou města směrem k cíli.
Do finiše
Na posledních metrech je to vždycky boj, ale tentokrát menší než obvykle. Žádná klasická maratónská krize, žádná potřeba na chvilku zastavit a vydechnout si. Cílem probíhám s pocitem, že kdyby to opravdu bylo nutné, běžel bych i dál. Čas čtyři hodiny a pět minut je navíc výrazně nad původní plán. Nad plán bylo i umístění na hraně první třetiny startovního pole.

Těžko říct jaké si z toho odnést ponaučení. Možná, že na dlouhém pomalém běhu platí okřídlená věta z Limonádového Joe "Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství". Asi je to pravda, na trati jsem ochutnal minimálně patnáctkrát, což v součtu dává zhruba sedmičku vína.
V cíli mi dávají do ruky rovnou celou láhev, ale z té už neupíjím, jdu si vyzvednout věci na převlečení a čekat na Angeliku.
Ta do cíle nespěchá, na trati ještě fotí a svůj třetí maratón si také užívá. V cíli se navíc zalíbí moderátorovi a musí dát interview v angličtině, které končí větou "I love it".

Co říct závěrem? Marathon du Beaujolais je akce skvělá atmosférou, tratí i vínem. Nenechá běžce padnout do krize, stále ho baví, stále ho rozptyluje. Není to úplně snadný běh, komu jde o osobní rekord, ať sem nejezdí. Ale kdo si chce užít běžecký mejdan, měl by sem zajet. Výlet se dá pořídit i za rozumné peníze.

DETAILY BĚHU

Žádné komentáře:

Okomentovat