pondělí 29. prosince 2014

Teplo v Teplicích? Kdepak, řádně promrzlý půlmaratón

Teplice se jmenují podle tepla a také tam mají termální lázně. Je tedy dost s podivem, že se vánoční edice místního půlmaratónu stala mým dosavadním druhým nejchladnějším závodem vůbec, trumfla ho jen loňská Sobótka.
Fakt zima
Volba našeho prosincového půlmaratonu nebyla úplně snadná. Původně jsme chtěli na indoor půlmaratón do Vídně, ten nám ale zrušili, letos se nekoná. Česká termínovka tehdy žádnou alternativu nenabízela, tak to jednu chvíli vypadalo, že si budeme muset zajet na předvánoční půlmaratón do Žiliny. Nakonec ale tepličtí organizátoři přišli s vánoční edicí letního závodu a tomu jsme dali před Žilinou přednost.
Nakonec jsem si startovní číslo vyzvedl jen já. Angelika vyhodnotila kombinaci počasí a svého aktuálního zdravotního stavu jako pro běh nevhodnou a výlet do Teplic změnila z běžeckého na procházkově-poznávací. Já tolik rozumu nemám, takže jsem se postavil na start byť mi ještě na průduškách doznívá rýma předchozího týdne, na kterou jsem si zadělal v Českém Brodě.
V teplické Zámecké zahradě jsme byli dobře hodinu před startem, takže jsem v běžeckém oblečení v mínus pěti stupních stihl slušně vymrznout. O nějakém zázemí kde by se dalo zahřát nemůže být řeč, v parku nic takového není. Na start jsem se tedy chystal zcela zatuhlý. Navíc jsem najednou s překvapením zjistil, že jsem na startovní čáře v první řadě. To se mi běžně opravdu nestává.
Na startu v první řadě
Je odstartováno. Od prvních metrů parkem je jasné, že to nebude snadný závod. Tělo je ztuhlé, mám na sobě i bundu, čili jsem těžký a mrazivý vzduch ztěžuje dýchání. Ale první kilometry si držím plánované tempo kolem 5:30. To se začíná horšit od začátku šestého kilometru. Nejdřív si musím odskočit, což mne asi o minutu zdrží (s rukavicemi a kalhotami na zavazovací šňůrku nejde o snadnou operaci), vzápětí první ze dvou občerstvovaček (teplý sladký čaj, vzhledem k podmínkám chvála pořadatelům, dal jsem si tři kelímky) a pak se rovina změnila v prudké stoupání na hrad Doubravka. Zatímco dosud jsem víceméně bez potíží běžel, dlouhé prudké stoupání jsem na mrazu nedokázal udýchat, rezignovaně si pomáhám chůzí. Odkládám rukavice do kapsy, už jsem prohřátý.
Trať je velice těžká, ale také pestrá, členitá a ani chvíli nenudí, takové mám rád. Minimum na silnici, většinou to jsou chodníky, lesní cesty, louky, pole. Podchody pod silnicemi, můstky přes potoky, někdy i schody. Prostě zábava, pravý městský kros. Ale těžká. Už na sedmém kilometru u zříceniny hradu Doubravka mám průměrné tempo přes šest minut na kilometr. Od hradu pochopitelně následuje seběh, ale po úzké lesní pěšině kde bych byl hodně opatrný i v létě, natož na silně namrzlém svahu.
Kdesi na trati
Ale seběh mi celkově pomáhá, zase se rozdýchávám a dostávám se do tempa. Probíhám teplickou periferií a po chvíli začíná druhé z dlouhých stoupání. Tou dobou už jsem vyloženě osamělý běžec, nevidím nikoho před sebou ani za sebou. Znamená to, že musím věnovat pozornost fáborkovému značení trati a být pořád ve střehu. Ve stoupání se opět trápím, nejsem schopný udržet se v běhu a prokládám běh půlminutovými chodeckými úseky. Tak se pomalu dostávám přes louky a pole k druhé a poslední občerstvovačce, kde si dávám další tři kelímky čaje, tentokrát neslazeného, ale naštěstí teplého. Dál stoupám nad Teplice až na patnáctý kilometr, kde přebíhám travnatou ranvej místního letiště, vybíhám na meteorologický pahorek s větrným rukávem a odtud už začíná dlouhý seběh zpět k cíli.
Seběh je příjemný, jde o široké komfortní lesní cesty po kterých se běží dobře. Ty mě zavádějí do vilové čtvrti, skrz kterou probíhám zpět do Zámecké zahrady. Zde zbývá nakroužit poslední dva kilometry. Přesto se mi tu povede špatně odbočit a musím se asi sto metrů vracet.
Cíl už nutně potřebuji. Plíce protestují proti přívalu studeného vzduchu, obličej mám nepříjemně omrzlý a jsem znatelně dehydrovaný.


Je to tu. Čas 2:08 je něco čím se nemůžu nikde chlubit, ale šlo o mojí první zimní krosovou zkušenost, navíc nikoliv v ideálním zdravotním stavu.
V cíli čeká Angelika s dětmi, spokojeně naobědvaní a v dobré náladě. Dobíhám celkem vyřízený, ale ne tak unavený jak bych měl být. Studený vzduch mi zkrátka neumožnil běžet rychle a vydat ze sebe všechno. Limitem dnes byly plíce.
Přesto teplický půlmaratón hodnotím pozitivně. Nabízí těžkou ale krásnou trať, kterou bych si klidně vyzkoušel i v létě.

DETAILY BĚHU