Pro áčko až do Aše

Výběr závodu může mít různé důvody. U ašského horského půlmaratónu jich bylo několik. V tomto koutu naší krásné země jsme ještě nebyli a já nerad jakékoliv místa zanedbávám. Dává to možnost posunout metu "náš nezápadnější český běh". A v neposlední řadě jde i o cenné áčko do mého sezamu běhů podle abecedy.
V Aši, městě Konrada Henleina a Petra Sepéšiho, jsme se v pátek už za tmy ubytovali v hotelu nevalné kvality avšak nízké ceny, dali si kupodivu slušnou večeři a těšili se na běžeckou prohlídku ašského výběžku za světla. Ráno bylo jasné a velmi chladné. Na chvíli jsem zapochyboval, jestli rozhodnutí ještě z hlediska oblečení ignorovat příchod podzimu bylo rozumné, ale později jsem nelitoval. Vyřídime si registraci a pak se nám jako Bobu a Bobkovi z vyhřátého auta vůbec nechce. Sluníčko naštěstí s výškou nabíralo na síle a kolem desáté dopoledne už bylo zcela ideální běžecké počasí. Se startem se ještě čekalo na ukončení dětských závodů a vyhlášení výsledků místních běžeckých a jezdeckých nadějí a teprve potom jsme přišli na řadu my.
Na startu jsem si všiml několika zajímavostí. Jednak jde o pravděpodobně nejmenší půlmaratón co do počtu startujících, na kterém se zatím účastníme. Není nás tu ani třicet. Za druhé tu všichni vypadají velmi vysportovaně. Na běžných závodech je plno účastníků, na kterých je vidět že si to přišli prostě jen zkusit, na běh nemají figuru, kondici ani zkušenosti. Tady nikdo takový není, sem přišli jen sportovci, což trochu předurčuje, v jaké části výsledkové listiny se později máme hledat.
Tomu, že závod je spíš pro místní odpovídal i způsob startu. Nejprve kontrola jestli jsme všichni (každý musí říct na vyvolání "zde!"), potom seznámení s tratí ("Je stejná jako minule," děkuji pěkně) a místo odpočtu a startovního výstřelu jen lakonické "Tak teda teď".
Tak jdeme na to. Trať tu má záludný profil. Nejprve dlouhý, asi sedmikilometrový seběh, následně pak převážně do kopce se dvěma dlouhými stoupáními zpět ke startu. Většinou to bývá naopak, že se nejprve stoupá, potom sbíhá. Tento profil je pro mě novinka. Ale má to něco do sebe. Sotva vyběhneme z Aše, začíná prudké klesání. Jelikož jsme na začátku a mám dost síly, nenechávám pracovat jen gravitaci, ale běžím aktivně. Na konci třetího kilometru mám průměrné tempo pod 4:20, což je u mě opravdu nezvyklé. Trasa vede zatím po vedlejších silnicích převážně rekreační oblastí, kolem jsou chaty, lesy, louky a lyžařské vleky. Jelikož nás startovalo velmi málo, v podstatě od začátku běžím sám, jen chvílemi se míjím s jedním běžcem a běžkyní, kteří se drží spolu. Někde kolem sedmého kilometru jim ale utíkám, ovšem ještě se sejdeme.
V těch místech se také dostáváme na hlavní silnici a místo chatek probíháme klasickými vesnicemi. Silnice se jen lehce vlní, pořád se dá běžet příjemně rychle. Místní lidé si mě moc nevšímají, koneckonců jsem jen očíslovaný osamělý běžec.
Kousek před desátým kilometrem trať odbočuje z hlavní silnice mezi lesy. Buď na zemi chyběla šipka, nebo jsem ji přehlédl, ale málem bych běžel rovně. Naštěstí mě zrovna dobíhal starší běžec, který trasu znal, tak jsem běžel podle něj. Hned za zatáčkou také byla první občerstvovačka. Dávám si své klasické menu, tj. tři kelímky vody. Ze zvědavosti ještě zobnu tabletu hroznového cukru. Nebyl to dobrý nápad, o pár set metrů dál mi zaskočí do krku a jen tak tak ji dostávám zpět do úst. Nebezpečná věc.
Klesání je za mnou, začíná stoupání zpět do kopců. Mé rozhodnutí všechny vyběhnout bere za své poměrně brzy, několikrát si ulevuji chůzí. Během jedné chodecké vložky mě předbíhají ti dva běžci, se kterými jsem se míjel v dlouhém seběhu. Na takto malém běhu je i takovéto setkání pamětihodná událost. Opět následuje půl hodinka kdy se navzájem držíme na dohled, ale v poslední čtvrtině jim opět uteču a pak se uvidíme až v cíli. Trať nyní vede lesy, jsme na lesní obslužné cestě na velmi rozbitém asfaltu, místy asfalt zcela chybí. Po krátkých chodeckých vložkách se kopce trochu umoudří a dají se běžet. Na šestnáctém kilometru je druhá a poslední občerstvovačka. Na ní už si dávám raději jen vodu a vyrážím na silnici vedoucí zpět do Aše.
Dřív jsem nevěděl, že Aš leží na kopci, teď už to vím. Stoupám tam táhlými serpentinami. V jednu chvíli stahuji na dohled staršího běžce, který mi na půli pomohl nezabloudit, on však na rozdíl ode mně kopce vybíhá volnějším, ale konstantním tempem, zatímco já se opět chvilkami uchyluji k chůzi, takže mi kilometr před cílem opět zmizí.
Vbíhám do Aše, chvilku běžím mezi místními rodinnými domky a užívám si krátkého seběhu k cílové čáře. Je to za mnou.

Angelika finišující, včetně doprovodného vozidla

V cíli nebudím větší pozornost, žádné fandící davy se nekonají. Sundavám číslo a z nabídky občerstvení si dávám dva kelímky teplého čaje a láhev Birelu. Převlékám si tričko a jdu čekat na Angeliku. Ta v těžké konkurenci dalších šesti žen doběhla na krásném sedmém místě. Na takto malé akci je hezké, že při vyhlašování zmíní a aspoň diplomem ocení opravdu každého, a každý sklidí potlesk a uznání ostatních.

Vyhlašování

Po vyhlášení nejen vítězů, ale všech účastníků si v zázemí dáváme sprchu a jdeme se odměnit do nedaleké restaurace kachnou s knedlíky a se zelím.
Ašský horský půlmaratón je krásný malý běh s domáckou, osobní atmosférou. Z hlediska trati je to pěkná, přírodou vedoucí trasa, po které díky profilu bolí stehna ještě další dva dny. Co na tom, že bez diváků, bez medailí, bez hudby na trati a bez záplavy fotek. Na tyhle malé vzpomínáme nejradši.

DETAILY BĚHU