Cool běh na Collu

Skotsko mám rád a Hebridy zvlášť. Mají tam pro mně příjemné klima, scenérie, lidi a navíc je tam plno ostrovů a ostrůvků a téměř na každém pořádají nějaký ten běh. Pravda, je to trochu z ruky, ale přesto se snažím si tam aspoň jednou za rok naplánovat běžecký výlet. Když jsem loni sestavoval plány na letošní rok, padla volba na půlmaratón na ostrůvku Coll.
Bylo mi předem jasné že to bude logisticky náročnější, ale při rozhodování hrálo pro Coll několik faktů. Za prvé se tam běží o prázdninách, kdy býváme většinu času bez dětí a prodloužený víkend nám tak nekomplikuje jejich školní docházka. Navíc je to lákavě zajímavé místo - ostrůvek kde žije trvale asi 160 lidí, trajekt tam jede jednou denně a nejsou tam ani žádné památky, které by lákaly davy turistů. Prostě místo kde lišky dávají dobrou noc. A v neposlední řadě mně zlákal popis trati, slibující i tříkilometrový trailový úsek písečnými dunami. Bylo rozhodnuto, přihlásil jsem sebe i Angeliku.
Teď bylo nutné řešit věci okolo, jako třeba ubytování. Na Collu jsou dva malé hotely, oba mně však odmítly s tím, že v letní sezóně akceptují minimálně týdenní pobyty. Nakonec jsem objevil kemp, kde nám majitel nabídl nocleh ve starém vyřazeném karavanu, pokud mu zaplatím předem (skoro rok předem!). Rád jsem souhlasil.
Jak se datum akce blížilo, těšil jsem se čím dál víc, i když podmínky mi úplně nepřály. Těžký týden v práci kombinovaný s lehkými žaludečními potížemi ve mně vzbuzoval trochu obavy. Ale konečně přišel pátek a vydali jsme se na cestu. Velmi časné vstávání na let Praha - Londýn - Glasgow. Tam půjčení auta a sto dvacet kilometrů cizím autem s volantem na špatné straně a s autem na špatné straně silnice do přístavního města Oban. Tam nocleh v penzionu a opět velmi brzký budíček (kdo chce na Coll, musí být na check-in u trajektu nejpozději v 6:15 ráno) a cesta na ostrov.
Tříhodinová plavba byla v pohodě, loď byla plná kolegů běžců (to člověk pozná podle bot) a překvapivě pejskařů, což jsem moc nechápal. Počasí zatím bylo typicky skotské, tedy slibné, zataženo a chvílemi déšť. V kombinaci s kopečky zahalenými v mlze to kolem trajektu vytvářelo nádherně pochmurné scenérie. To se mi na Skotsku líbí. Po příjezdu jsme si v místním kulturním centru vyzvedli startovní čísla (nízká, jako vždy) a jeli se ubytovat do kempu. Tam nás přivítali hláškou: "Jo vy jste ti Čechoslováci!" - to už se dnes taky moc často neslyší. A šlo se pomalu na start.
Z hemžení kolem kulturního centra bylo zřejmé, že příjezdem běžců se populace ostrova rázem minimálně ztrojnásobila, což někteří místní nelibě nesli. Na takový štrumec tam nejsou zavedení. Taky bylo jasné, že většina běžců počítala s omezenými ubytovacími kapacitami ostrova a kolem kulturního centra vyrostlo slušné stanové městečko. Krátce po poledni odjel zpět do Obanu trajekt, tudíž kdokoliv byl právě na Collu už tam musel zůstat do druhého dne.
Hodinu před naším startem vyrazili na trasu běhu chodci. Řada z nich na půlmaratónskou procházku vyrazila se psem, čímž se mi osvětlila přítomnost pejskařů na lodi. Prostě si na půlmaratón přijeli vyvenčit psa. Jak se tak potulujeme kolem startu, najednou vidíme někoho v tričku "Jirka, Czech Republic". Kolega běžec Jirka Netrefa. Aspoň jsme si pěkně poklábosili a já trochu pozapomněl na  slabost a únavu z předchozích dní i náročné cesty.

My na startu. Foto Jiří Netrefa. Děkujeme.

Start byl na přístavním molu. Z něj se vyběhlo kolem kulturního centra na jedinou silnici která na ostrově je a která nás provedla kolem všeho co na ostrově lze vidět, a nakonec nás zavedla zpět do "hlavní vesnice" a cíle u kulturáku.
Po startu zjišťuji pár věcí, pozitivních i negativních. Po prvních dvou kilometrech jsem se oklepal a vlastně se mi běželo docela dobře. Druhým zjištěním bylo, že současně se startovním výstřelem vylezlo sluníčko a zmizela veškerá oblačnost. Ne že by bylo vyloženě horko, to vy tady v Čechách jste na tom byli určitě hůř, ale najednou bylo jasno a teplota lezla někam k pětadvaceti stupňům. Trochu zklamání. Další zjištění bylo, že na ostrově prostě nejsou rovinky. Trasa prakticky pořád vedla buď do kopce nebo z kopce v nekonečné sérii malých kopečků. Ale bylo na co koukat, tedy pokud máte rádi skotské rurální scenérie. Kopce, kamení, vřes, ovce. Občas krávy. Sem tam dům, ale ne moc.
Po prvních několika kilometrech jsem se navzdory slunci docela příjemně rozběhl a pomalu začínal předbíhat ostatní. Nejzajímavější části trasy asi byla druhá třetina, kdy jsme opustili úzkou, ale slušnou silnici a přešlo se na velmi rozbitou asfaltku kombinovanou s polními cestami, spojujícími jednotlivé místní farmy. Došlo i na slibovaný písečný úsek, kdy se pár kilometrů běželo skutečně po udusané písečné pěšině, přičemž z obou stran trasy byly pouštní duny naváté od moře porostlé vysokou trávou. Najednou byl běh o dost těžší, nohy se slušně bořily.
Pěkně byly průběhy farmami. Místní na nich zřídili občerstvovačky a párkrát je pojali jako párty, kdy za doprovodu hudby v kiltech nabízeli nejen vodu ale i whisky. Vždy jsem zdvořile odmítl. Trochu divný pocit jsem měl ve chvíli, kdy trasa vedla jen pár metrů od pasoucích se krav a mezi jimi a mnou nebyla žádná bariéra. Před různobarevné stádo předstoupila jedna černá a podezřívavě mně sledovala. Byl jsem si dobře vědom toho že mám na sobě ostře oranžové tričko. Ale asi jsem nevypadal nebezpečně.
Pořád se mi běželo fajn, a předbíhal jsem ostatní běžce a často i půlmaratónské psy a jejich jdoucí pány. Zdálo se že Skotům slunce svědčí ještě méně než mně, řada jich konci už jen šla. Poslední třetina byla v klasičtějším duchu, kopců ubylo a běželo se opět po standardní silnici.

Trasa z Nike GPS

Až na posledním kilometru se objevilo stoupání do cílové vesnice, následované prudkým seběhem přímo do cíle. Doběhl jsem si vyložené na pohodu a s cílovým časem 1:52 bych byl spokojený i na rovinatějším půlmaratónu. Opět jsem si potvrdil že podle pocitu na startu naprosto nelze posuzovat jak se potom člověku poběží. V cíli jsem se napil, převzal pamětní medaili a tričko a šel číhat na Angeliku, která doběhla o chvíli později.

Angelika finišující. Ze startovní a cílové fotky je pěkně vidět náhlá proměna počasí.

Můj finiš

S doběhem do cíle padlo veškeré spěchání a stresy, následovala cesta do kempu, sprcha a pak účast na večerním běžeckém mejdánku s projekcí fotek z běhu, vyhlašováním všeho možného a samozřejmě spoustou piva.
Druhý den pak obhlídka těch částí ostrova které jsme si neprohlídli při běhu a po obědě odjezd trajektem zpět na mainland, samozřejmě i se všemi spoluběžci. Ostrov se tak opět vylidnil a místní si mohli oddechnout.

Skorokoupačka po běhu. Celý jsem tam nevlezl.

Scenérie cestou na Coll

Druhé největší město ostrova