Prostě běhám: Pekelný Big Five Marathon, část druhá, závod

Je tu závodní den, dnům před závodem se věnuji v předchozím článku. Start je v osm ráno, budíček si tedy dáváme před šestou a snažíme se dobře posnídat. Slunce už pálí a nebe je bez mráčku. Snažím se nic nepodcenit. Odhalená místa mažu opalovacím krémem, skrytá místa mažu vazelínou. Na klíčové občerstvovačky si posílám vlastní ionťák.
S Angelikou máme výhodu, že bydlíme přímo v prostorách startu a cíle. Řada ostatních závodníků bydlí v jiných resortech v rámci parku a čeká je i hodinová cesta terénními Toyotami na start a po doběhu totéž zpět. My v klidu sedíme ve stínu a sledujeme, jak se to k nám sjíždí.
Kupodivu jsem celkem v klidu. Hlavně asi proto, že od sebe nemám žádná očekávání. Tady je předem jasné, že půjde o pomalý závod, kde spěchat nemá smysl. Navíc bude mít značnou turisticko-estetickou hodnotu a měl by být dobře zajištěn, voda bude každé zhruba čtyři kilometry. Ve výše uvedeném jsem se vážně nemýlil, jen jsem podcenil další dva faktory: jaké bude vedro a jak moc je trať kopcovitá. Kdybych domýšlel i tyto faktory, byl bych na startu nervózní jak antilopa ke které se stahuje smečka leopardů.

Pár slov organizátorů o tom, jak jsou rádi, že mají po více než dvou letech opět běžce na startu, minuta ticha za kohosi z nich, kdo se toho bohužel už nedožil a vyrážíme se poprat s tratí. První kilometr je dobrý, je převážně z kopce. Dál to bude složitější:

Na obrázku je vidět, že se trať běžcům pod nohama laškovně vlní a asi bude dobré rozsekat tento článek na jednotlivé úseky:

1. část, 1. - 11. km, ze základního tábora na vrchol
2. část, 11. - 18. km, veselý seběh z vrcholu do tropického dolíku
3. část, 18. - 26. km, pouštním peklem
4. část, 26. - 30. km, šílená stěna
5. část, 30. - 42. km, mrákotné klopýtání savanou do cíle

Tak pojďme:

1. část, 1. - 11. km, ze základního tábora na vrchol

Z našeho domácího kempu sbíháme po červené prašné cestě dolů k jezeru a řece. Vzápětí přichází první ochutnávka toho, o čem to dnes bude - cesta se zdvihá do takového úhlu, že všichni přecházíme do chůze. Musíme vyšlapat od řeky po úbočí kopce na náhorní plošinu, kde to snad bude běhatelnější. Na čtvrtém km stoupání skutečně trochu polevuje a my se pozvolna rozebíháme. Současně se dostáváme k první občerstvovačce. Na ní zjišťujeme, že voda má podobu půllitrového igelitového pytlíku, kterému běžec zuby utrhne růžek a pak může pít.

V této fázi jsem na občerstvovačce já, její africká obsluha a jeden černý jihoafrický běžec:

Obsluha: "Vodu?"
Já: "Ano. Co s tím mám jako dělat? Máte nůžky?"
Obsluha: "Sorry, ne." Odbíháme.
Afričan (za běhu): "Hele, to musíš takhle kousnout."
Já: "Jasně, chápu, ale to víš, my Evropané tady máme trochu problém brát do pusy něco, co neprošlo varem..."

Vzápětí svorně zanadáváme na nevychovanost eliťáků před námi, protože probíháme kolem vypitého a odhozeného pytlíku....
Následuje kraťoučký seběh. Běžím bok po boku s Afričanem, když ten mi náhle signalizuje, ať kouknu dozadu doprava. Souběžně s námi tam pádí stádo antilop. Hezké. Pak se cesta opět zvedá a stoupáme směrem k nejvyššímu bodu trasy, kterým je otočka na vyhlídce v 1.700 metrech, čili o 200 metrů výš, než jsem nyní.
Na druhé občerstvovačce se připojuji k Dánce Britt, se kterou se znám z vyjížděk a od stolu. Stoupání je teď klusatelné. Charakter krajiny se mění ze savanové na horskou, podkladem je často holá skála a velké balvany. Jak se tak blížíme k otočce, v protisměru se začínají objevovat nejrychlejší běžci, kteří ji již mají za sebou. Povzbuzuji je potleskem, je to dřina.
Na otočce konstatuji, že si zatím vedu docela slušně, v protisměru zatím běželo jen asi sedm mužů a dvě ženy. To potvrzuje i kontrola na otočce, která Britt informuje, že je zatím třetí ženou. Takže zatím dobrý.

2. část, 11. - 18. km, veselý seběh z vrcholu do tropického dolíku

Čeká mě příjemný úsek, na kterém na asi sedmi kilometrech naklesám zhruba 500 metrů. Takový běh je radost, navíc tělo ještě předchozím stoupáním není ani příliš zdevastované. Po chvilce v protisměru potkávám Angeliku, která právě stoupá na vyhlídku, tak se navzájem vyfotíme.

Ano, to mrňavé jsem já a Britt:

Od patnáctého kilometru se klesání mění v brutální sráz. Napříč parkem prochází horský hřbet, který odděluje náhorní plošinu, která má charakter savany, od spodní části, která je převážně pouštní a také zde žije většina dravé zvěře. Tyto dvě lokace spojuje jediná úzká soutěska, kterou teď sbíhám dolů. Více se jí pověnuji až se tou samou cestou budu zhruba za hodinu a půl vracet nahoru, teď stačí když vám řeknu, že se jedná o asfaltovou, nebo spíš betonovou cestu, kterou ani směrem dolů nemůžu běžet, musím opatrně cupitat, abych neuklouzl.

3. část, 18. - 26. km, pouštním peklem

Jsem na zhruba osmnáctém kilometru, stojím u občerstvovací stanice, popíjím vlastnoručně vyrobený ionťák a ještě o tom nevím, ale ze sportovního hlediska pro mě závod skončil. Odteď už to nebude víc, než jen utrápená turistika.
Snažím se vyběhnout do zhruba desetikilometrové smyčky, kterou tvoří písečné cesty a křoviny s divokou zvěří a ono to prostě nejde. Cítím se, jako by mě někdo přetáhl palicí po hlavě. Teplota je tu o minimálně pět stupňů výše než nahoře, vzduch se nehýbe a z písku sálá horko. Britt se mi vzdálila, ale dobíhám kluka ze Skotska, který je zjevně ve stejném výkonnostním šoku jako já. Svorně nadáváme na počasí praktikujeme indiánský běh: většinou jdeme, a když se zrovna jeden z nás trochu cítí tak povzbudivě tleskne a zkusíme chvilku běžet.

Vepředu Britt, vzadu předstíráme běh já a Skot

Strašně se trápím, ale zpětně nahlíženo to není nic proti tomu, jak se budu cítit zhruba za hodinu, takže vlastně ok.
Na 22. km dochází k humorné situaci. Dobíháme na občerstvovací stanici, kde nám ale zahradí cestu auto rangerů s pokynem "Stop, danger ahead!" (Stop, je tam nebezpečí). Tváří se tajemně, ale vytáhneme z nich, že se na cestě zalíbilo několika slonům. Musíme počkat dokud neodejdou. Ok, nikam nespěcháme, že jo. Na rangerská auta jsou sloni zvyklí a ignorují je, ale pestrobarevní funící páchnoucí běžci by je mohli štvát, což by nemuselo dopadnout dobře. Zvlášť teď, když nejsem schopen utéct ani želvě.
Slonům se zachce přesunout se jinam za zhruba 15 minut. Ačkoliv se během té doby snažím zavodnit se co to jde, je to marné. Tělo je přehřáté a nefunguje, dál se ploužím stejným tempem jako předtím. Aby toho nebylo málo, dojíždí nás auto organizátorů, kteří sbírají záběry pro video ze závodu. "Chlapi, nemohli byste prosím aspoň předstírat, že běžíte?" No jasně, si to zkus. O chvíli později mají ještě lepší žádost: "Hele, my teď vypustíme dron, takže když nad vámi bude bzučet, zkuste prosím běžet." Kdepak, prostě to nejde. Ale bude hůř.

4. část, 26. - 30. km, šílená stěna

Teď se totiž musím vyškrábat o 300 metrů výš z pouštní části zpět na náhorní plošinu. A v cestě mi stojí extrémně strmá cesta, je šílené horko a já mám beznadějně prázdnou nádrž. Na rovině to ještě jakž takž jde a já jsem schopen chvílemi klusat, ale teď zkouším stoupat do kopce a prostě to nejde.
Jak tu stěnu popsat? To stoupání má místy až 45 stupňů. Na tom se dá sotva stát. Když nás tudy v rámci vyjížděk vozí terenními auty, tak před stoupáním zastaví, přepnou na nízkostupňovou redukční převodovku, uzamknou diferenciál přední nápravy a pak se krokem šineme vzhůru.

Z předchozích ročníků:

A nejprudší úsek této radosti má dva kilometry. Je to trochu jako snažit se vystoupat na prudkou lyžařskou sjezdovku, akorát vyasfaltovanou a fakt dlouhou. Zatímco začerstva to může být zábava, po pětadvaceti kilometrech v nelidském vedru je to pro mě téměř neřešitelné. Šourám se drobnými krůčky a co pár metrů stojím a odpočívám. Když to jde, sednu si na balvan u cesty.
I s odstupem musím říct, že jde o nejvážnější situaci mé běžecké kariéry. Nikdy jsem nebyl tak blízko kolapsu. Uvažuji o odstoupení ze závodu, ale hrdost mi to nedovolí. Jsem totálně vysílený, přehřátý a chce se mi zvracet. Myšlenka na patnáct kilometrů přede mnou je silně deprimující. Na pár místech stojí rangeři a všichni se mě ptají na totéž: "Jsi v pohodě?" Jo, jasně. Tři kilometry zdolávám hodinu a dvacet minut. Neuvěřitelné. Když mě předcházejí dva Poláci, ptají se mě, jestli mi nemohou nějak pomoct. "Nemáte ledové pivo?" Smutně se usmějí a pokračují.
Na konci nejprudšího stoupání je malá občerstvovačka. Hlavou mi bleskne spásná myšlenka: mají tu colu, mohla by pomoct. Není sice pořádně vychlazená, ale to tu fakt nelze čekat. Kupodivu to trochu funguje. Zklidňuje se mi žaludek, navíc cukr a kofein dodávají trochu síly.

5. část, 30. - 42. km, mrákotné klopýtání savanou do cíle

Jsem zpět na náhorní plošině. Je tu jedna z těch občerstvovaček, kde jsem si zanechal vlastní ionťák. Sice na něj vůbec nemám chuť, ale stejně mi ho podají. To je snad vtip. Zásoby běžců skladují v plechových krabicích. Po několika hodinách v krabici na slunci je drink na půl cesty k varu. Nechávám jim ho (ale ke cti jim slouží že mi ho pak převezli zpět do cíle), láduji se colou a vodou a vyrážím na poslední úsek, který se sice také vlní, ale převážně je z kopce a je tu jistá šance, že bych se opět mohl rozeběhnout.

Následujících asi sedm kilometrů jsem na trati sám. Když to jde, popobíhám, když mám pocit že je to do kopce, jdu.

Asi dva kilometry před koncem se trasa opět začíná dramatičtěji vlnit a je dost terénní a dochází tu k zábavné scénce. Vytvořila se malá skupinka, kterou vede Američan, kousek za ním je Jihoafričanka a o kus dál já. Náhle vidím, že Američan se bez varování řítí k zemi. Jihoafričanka ho dobíhá, zvedá mu nohu a propíná jí. Křeče, jasně. Po chvíli ji signalizuje ať ho nechá být a běží dál, dívčina ho ráda uposlechne. Když k němu dobíhám já, začíná se zvolna zvedat. Podávám mu spadlý mobil a kontroluji ho. "Jsem ok, díky, běž". O kus dál je poslední občerstvovačka. Jihoafričanka asi hlásila, že je tu závodník v potížích, protože mi v ústrety běží zdravotník. Signalizuji že to já ne, to ten za mnou. Do konce už je to jen kousek, tak se moc nezdržuji a pokračuji dál. Předbíhám Jihoafričanku. Ta po chvíli musí mít pocit déjà vu, protože jen co ji předběhnu, tak mi ve svahu podklouzne noha, nezvyklý pohyb v ní vyvolá křeč a já se řítím k zemi. Ležím v červeném štěrku a jakýkoliv pocit postavit se opět bolestivě kroutí svalem pravého lýtka. Mávám na Jihoafričanku ať si mě nevšímá a pokračuje, nějak to zvládnu. Nakonec se zvednu a přes bolestivé pajdání se nakonec přeci jen rozeběhnu, cíl už je téměř na dohled. Celé situaci se dost divím, na křeče netrpím, dokonce bych řekl, že jsem se o nich v téměř 150 článcích tohoto blogu nikdy ani nezmínil. Tělo asi skutečně dostalo co proto.

Pozorný divák si všimne, že mám zadek a lýtko od červeného štěrku, jak jsem se válel na zemi...

V hluboké krizi dobíhám do cíle. Rovnou jdu na recepci pro klíč a mířím do sprchy. Po pár minutách se v o něco lepší kondici vracím do cíle čekat na Angeliku, v čemž mi snad pomůže lehké, avšak velmi nedobré místní pivo zdarma.

Po chvíli zjišťuji, že se uvolnilo místo na masážním lehátku a mám pocit, že masáž by mohla dost bolícímu pravému lýtku pomoct. Zatímco se mohutná černoška věnuje mým nohám, Angelika finišuje: