Do Přibyslavi za půlmaratonem a Žižkou

Proč zrovna do Přibyslavi? Protože jsme tam ještě nebyli, protože tam pořádají půlmaraton a protože jde o vyjmenované slovo. Pravda, když jsem informace o místním půlmaratonu v zimě našel v termínovce, musel jsem se podívat do mapy, protože jsem vůbec netušil, kde vlastně Přibyslav hledat.

Nakonec jsme ji našli a v pátek v podvečer si v místní základní škole vyzvedáváme startovní čísla. Jsme tam úplně sami, což napovídá, že půjde o spíše menší akci. Půlmaratonu se nakonec skutečně účastní jen necelá stovka běžců, mnohem více pidiběžců se účastní doprovodných dětských závodů.
V penzionu si necháme doporučit vhodnou restauraci na večeři a projdeme se k ní, přičemž si ověříme, že z centra města je to k nádraží, kolem kterého budeme druhý den probíhat, skutečně dost z kopce, což nevadí, ale zpátky je to pak samozřejmě dost do kopce.

Povečeříme dobře a protože je pátek, což je na právě hraném MS v hokeji volný den mezi čtvrtfinále a semifinále, tak můžeme jít i brzy spát. Drobná komplikace je, že v sobotu český tým hraje se Švédy brzy odpoledne, což budeme zrovna na cestě domů, ale nevadí, moderní technologie už umožňují koukat v autě (samozřejmě neřídím).
Ráno po snídani cestou z penzionu na start musíme uhýbat již běhajícím dětem, jejich závody jsou v plném proudu. Start a cíl vhodně stojí mezi základní školou, sportovní halou, atletickým oválem a koupalištěm. Pro nás má význam jen to koupaliště, protože skříňky v šatnách slouží k uložení zavazadel a ve sprchách se můžeme umýt než po závodě vyrazíme k domovu.

V krátké předstartovní rozpravě organizátor upozornil na záludná místa na trati, která jsou jen dvě. Prudký seběh trávou z kopce (aby se nemuselo po schodech) a přeběh hlavní silnice.
Vybíháme. První kilometr je skutečně svižný běh z kopce. Z centra se tak dostaneme za město k nádraží, od kterého je to teď pořád rovně po cyklostezce podél kolejí a Sázavy až k otočce na půli trati a pak totéž zpět.
Angelika fotila, což vám dá představu, jak vypadala vlastně celá trasa.

Zabloudit nelze, je to prostě pořád rovně a pak zase zpátky. O svých možnostech si nedělám iluze. Zima byla špatná, naběhaných kilometrů málo, letos rychlý nebudu. Přesto už mám někde od poloviny trati pocit, že je to dnes větší dřina než bych čekal. Pravda, do závodu jdu bez jakéhokoli odpočinku, ale stejně...
Trasa je to ale opravdu malebná. Okolo lesy, skály, říčka, železnice, železniční mosty. Pod nohama dobrý asfalt, občas dřevěné můstky, pokud se přebíhá přes řeku. Je to cesta, kde můžete zcela vypnout hlavu a nechat nohy ať dělají co umí.
Na polovině se otáčíme a míříme stejnou cestou zpět. Najednou to jde docela dobře. Už chápu, proč to předtím dřelo. Běželo se stále do lehkého kopce proti proudu řeky, což na první pohled není bez výhledu na horizont patrné.

Setkání chvíli po obrátce

Zpět se běží sice o něco lépe, ale kilometry přibývají, teplota stoupá a síly ubývají. K nádraží zhruba kilometr před koncem dobíhám slušně vyřízený a vím, že to nejhorší teprve přijde. Vzpomínám na popis trati z webu závodu: "Na cyklostezce je spousta krásných míst na kochání – skály, průseky, řeka, mosty, viadukt, sruby, mlýnský náhon a jediný kopec je až nakonec". Ano, ten kopec je teď přede mnou. Nedá se nic dělat, v nejexponovanějších bodech si párkrát vypomohu chůzí. Do cíle dobíhám v téměř stejném čase jako před dvěma měsíci ve Vysokém Mýtě. Drobnou útěchou mi je, že dnes bylo víc nastoupaných metrů a větší teplo. 

Medaile upomíná 600 let od úmrtí Jana Žižky poblíž Přibyslavi. Má zde sochu úplně jak na Vítkově.

V cíli jako obvykle nikterak nelením a klušu na koupaliště pro batoh s mobilem, abych mohl nafotit finiš Angelice.

Nakonec si odvážíme veskrze pozitivní dojmy. Viděli jsme hezkou Přibyslav a její krásnou posázavskou cyklostezku, dobře jsme se proběhli a i ten hokej, který jsem potom v autě rozkoukal, nakonec moc dobře dopadl. Tak zase někdy jindy někde jinde...