úterý 2. dubna 2024

Předvelikonoční vysokomýtské zmrtvýchvstání

Zaběhnout si půlmaraton ve Vysokém Mýtě byla tak trochu znouzectnost. Můj poslední povedený závod byl pařížský půlmaraton v říjnu a od té doby se nám doma zdravotně jaksi nedařilo. Angelika si svůj covid přivezla právě z Paříže, já jsem to ještě jaksi ustál, ale stejně to celou zimu nebylo ono. Já jsem viru podlehl v únoru a sejmul mě opravdu pořádně. Počátkem března jsem se už konečně začal běžecky cítit relativně dobře, ale do dobré formy to mělo daleko. Zima nestála běžecky za moc ani objemově ani tempově a tělo se sotva probralo z únorových horeček.

Volba zaběhnout si Vysoké Mýto byla hlavně o tom, že už jsme dlouho nic neběželi, není to daleko, od nás se tam snadno cestuje a ještě jsme tam nebyli. Já jsem si chtěl především vyzkoušet, zda se vůbec udržím jednadvacet kilometrů v běhu. Že to tempově nebude nic moc bylo předem jasné.
Březen byl celkově teplotně nadprůměrný jak už to v poslední době bývá, den závodu byl ale docela chladný s teplotou kolem osmi stupňů. Chladno mám na závody rád, dělá mi dobře, ale kdyby se mě někdo zeptal, uvítal bych tak o čtyři stupně víc, mohl bych běžet vyletněný v krátkém rukávu.
Organizačně byl závod takový mile domácký, přesto kvalitně zajištěný. Fungující zázemí se šatnami, civilizovanými záchody i úschovou zavazadel, vtipný moderátor, odsýpající prezenčka. Jen mám takový pocit, že pokud budou pokračovat v dobré práci, brzy se jim začne hlásit příliš mnoho lidí a na drobný startovní/cílový dvorek se brzy nevejdou.
"Vítr fouká obvykle proti a to v obou směrech." Mají tu smysl pro humor.
Krátce po startu zjišťuji, že mi opravdu chybí závodní praxe. Vlivem adrenalinu se cítím v pohodě a nasazují tempo, které by bylo v pořádku, kdybych byl ve formě. Jenže já nejsem a jde tedy o klasické "nepřizpůsobení tempa stavu těla", za což později ponesu následky. Ale teď jsme sotva vyběhli a je mi docela fajn. První kilometr a půl je městskou zástavbou, zbytek venkovskou krajinou, jak už to u vytrvalostního běhu na malém městě bývá. Ve městě si prohlédneme kostel a náměstí, a pak už jen průmyslové areály a následuje venkov.
Krajina kolem Vysokého Mýta nejsou žádné hory, je však znatelně zvlněná. Málokdy běžíme po rovině, většinou je to do kopce nebo z kopce. Zpestřením je běh podél místního letiště asi na třetím kilometru. Dokonce zde mají asfaltovou ranvej.
Asi je mi ještě fajn
Občerstvovací stanice jsou zhruba po třech kilometrech, jsou prosté, ale podávají vodu i ionťák, což mi stačí, víc nepotřebuji. Někde od pátého kilometru začínám cítit, že jsem původní tempo kolem pěti minut na kilometr dost přepálil a snažím se řízeně zvolnit. Cíl dnes není být rychlý, ale důstojně doběhnout.
Na polovině trasy je vesnice Tisová, kde proběhnutím celé vesnice provedeme otočku a zamíříme zpět k Mýtu. Vesnice naším závodem docela žije. V ulicích fandí domorodci, místní sokolovnu nemíjíme, ale proběhneme skrz její přilehlá hřiště a dokonce se zde podává občerstvení a to za přihlížení fandících davů. Milé.
Cestou zpět do Mýta jasně cítím rychlý úbytek energie způsobný oslabením po nemoci a nedostatku tréninkových kilometrů. Není to taková krize, že bych musel přecházet do chůze, ale je to citelný diskomfort. Od potupné chůze mě asi chrání jen chladné počasí, díky kterému neztrácím moc tekutin. Poslední dva kilometry už se držím v běhu jen silou vůle. Čas 1:54 lze hodnotit různě. Za ideálních podmínek by mě silně štval, umím přeci o deset minut lépe. Cestou na závod jsem si ale říkal, že to zkusím zaběhnout řízeně na 1:55. Takže nakonec asi víceméně dle očekávání, jen jsem na začátku neměl spěchat a tím bych si na konci ušetřil trápení.
Jiný příběh zažila Angelika. Ta na začátku zjistila, že se cítí dobře a pomalí lidé kolem ní ji štvou, tak se do toho opřela a dala to za 1:59, což je slušný úspěch, pod dvě hodiny dává půlmaraton jen výjimečně.
Vysoké Mýto tedy opouštíme spokojení, já jsem si po více než čtvrt roce ověřil že jsem půlmaratonskou distanci nezapomněl, byť nemám natrénováno, a Angelika si zaběhla jeden z nejlepších časů vůbec. Uvidíme, co přinesou další měsíce.

Žádné komentáře:

Okomentovat