Severský dvojzávod, část první, povedené Estonsko

Kam musí teplotně senzitivní běžec mého typu, když chce napravit silně nepodařený závod z července na španělské riviéře? Přeci na sever!

Svůj dvojvíkendový dvojboj Estonsko-Finsko začínáme budíčkem ve 4:30, po kterém následuje únavný přesun autobus-metro-autobus-letadlo-vlak-tramvaj-trajekt přes Helsinky až na hotel v Talinnu. Kupodivu všechno klape přesně podle plánu, ještěže máme ty moderní technologie, s nimi je radost plánovat. V hotelu jen odhodíme kufry a jdeme si vyzvednout startovní čísla.

Pak už jen rychlá večeře a rovnou spát, byl to dlouhý den a start je už nazítří v devět ráno. Počasí na závod vychází přímo ideálně, má být 14-18 stupňů a pod mrakem. To by mi mělo vyhovovat, jsem však plný pochybností. Přes prázdniny jsem toho naběhal méně než obvykle, upřednostňoval jsem kolo, zvlášť v srpnových vedrech. Ale je to jedno, rekordy trhat nehodlám.

Na hotelovou snídani je moc brzy, tak posnídáme z dovezených zásob a jdeme na start. Zde Estoncům vše klape jak má, sotva se začneme rozhlížet kde že je ta startovní čára, ozve se "start není tady na náměstí, musíte na něj parkem přes kopec". Tak jdeme s ostatními parkem přes kopec a opravdu, je tam.

Dle očekávaného doběhového času mám rychlejší startovní koridor než Angelika, ale jdu s ní do jejího. Praxe říká, že mi pomalejší start svědčí, a být mezi pomalejšími je ideální způsob jak nepřepálit začátek.  Nechci nic podcenit, a tak se alespoň symbolicky účastním i hromadné rozcvičky pár minut před výběhem.
Vybíháme. První metry jsou z kopce, dál je trať téměř dokonale rovinatá. S výjimkou prostoru startu a cíle si opravdu nevybavuji jediný moment, kdy bych vnímal nějaké stoupání či klesání. Začínám opravdu zvolna, ale nevadí mi to. Vím, že když ovládnu hlavu aby nehnala tělo, tak tělo si po dvou či třech kilometrech samo řekne, že ho ti okolo štvou a že by se mělo před ně.

Trať je vlastně docela zábavná. Centrum Talinnu je maličké a my startujeme na jeho okraji, závod vede sídlišti širšího centra a periferiemi. Organizátoři byli zjevně pod tlakem, aby uzavírky ulic byly v co nejmenší míře a co nejkratší, takže kdekoliv to jde, běžíme po chodníku nebo po cyklostezce podél silnice. Když už musíme přes silnici, pořadatel v roli dopravního policisty zastavuje auta a pouští je po jednom, kdykoliv to mezera mezi běžci umožňuje.

Výše uvedený způsob vedení trasy způsobuje, že je trať poměrně členitá. Přes obrubníky, přes ostrůvky ve křižovatkách, pořád se něco děje. Ale to mi nevadí, aspoň je to zábavné.
Občerstvovačky mě trochu štvou. Je jich sice rozumné množství, jsou dlouhé a je na nich voda i ionťák jak to mám rád, je to ale v malých plastových kelímcích. Pokaždé tedy potřebuji tři až čtyři abych do sebe dostal rozumné množství tekutin, což zdržuje a musím do chůze.

Průběžně si analyzuji jak se mi daří. Po pěti kilometrech konstatuji, že mi běh svědčí a nemusím s dělat moc velké starosti. Vypínám tedy mozek a nechávám tělo ať si dělá co chce, zkušené je koneckonců dost. Po deseti kilometrech shledávám, že je pořád dobře a že pokud se něco nepokazí, mohlo by to dopadnout docela fajn.

Trasa hezky kombinuje městskou zástavbu, jako je vilová čtvrť, sídliště, nebo výpadovky z města s obchodními centry kolem, a přírodní scenérie, jako je lesopark přilehlý k zoo nebo pobřežní promenáda. Na posledních třech kilometrech se opět začínáme vracet k centru, čili do klasické městské zástavby.

Zde také zjišťuji, že bych si mohl zaběhnout docela dobrý čas. Stále drobně zrychluji a tempo pár kilometrů před koncem začíná čtyřkou, což je v posledních letech nevídaná situace. V dálce přede mnou je vodič na 1:45, toho také na závodech moc často nepotkávám. Teď už opět zapojuji mozek a zkouším se tomu vodiči bezpečně přiblížit.

Nakonec se mi to podaří. Pár set metrů před cílem při běhu po chodníku podél rušné silnice poblíž talinnského hlavního nádraží předbíhám vodiče na 1:45 a jeho drobnou skupinku. Do cíle je to už jen kousek, tak se jim ještě trochu pokouším vzdálit.
Odbočuji do cílové rovinky. Jak byl start z kopce, tak finiš je dost do kopce. Navíc pořadatelé udělali vyloženě zlomyslnost. Startovní brána není cílová brána, cílová brána je asi o 150 metrů dál stále do kopce. Ale co už, teď mi na pár krocích nesejde.
Mám to za sebou, výsledný čas 1:45:03 je nejlepší za posledních pár let. Hezky to kontrastuje s předchozím půlmaratonem, který byl s časem 2:10 a něco pro změnu nejhorší za posledních pár let.

Tak teď rychle přes park a kopec na Vabaduse väljak (Náměstí svobody) pro batoh s mobilem a pak zpět přes park a kopec do cíle zkusit nafotit Angelice finiš. Té závod také vyšel, pročež jsem ji o pár vteřin nestihl, ale nevadí.

První ze závodů naší balticko-skandinávské tour máme tedy za sebou. Před tím druhým máme nyní týden aktivního odpočinku formou courání po městě a poflakování v lázeňském hotelu, což je docela optimistický výhled.