neděle 10. června 2012

Do Budějek pro dva osobáčky - jen tak dál!

Do Budějovic jsme vyráželi jako na klasický běhací výlet - já s Angelikou na půlmaratón, děti na rodinný běh. A že jsou Budějovice Angeliky rodné město které já prakticky neznám, jeli jsme už v pátek odpoledne. Cesta autem na jih mi dala čas přemýšlet o tom, jak se k tomuto závodu postavit. Z letošních čtyř půlmaratónů jsem jeden chtěl pojmout sportovně a zaútočit na dobrý čas (Praha) a nakonec jsem ho naprosto zvoral. Do dalších tří (Lübbenau/Spreewald, Pardubice, Nasavrky) jsem šel s cílem prostě se jen zúčastnit, takže jsem si je celkem užil, ovšem časy byly dost podobné tomu pražskému, zvoranému.
Když jsem si tak dával vedle sebe plusy a mínusy, vycházelo mi z toho neradostné zjištění že všechno je dobře a já se nemám důvod nejít do toho naplno. Běží se v sobotu večer, takže mám celý den na to dobře se připravit. Zataženo a lehce deštivo, ideální počasí. Pěkná trať s téměř nulovým převýšením. Můj poslední soutěžní půlmaratón jarní části sezóny. Není na co se vymlouvat.

Pravda, trochu jsme si hodili klacek pod nohy dodržením nepsaného pravidla, že jedeme-li někam na výlet a mají tam věž, musíme na ní vylézt, takže i Černá věž byla pokořena a nabídla nám pěkný výhled na náměstí a přípravu běžeckého zázemí. Ovšem nožky to pocítily.
Na Černé věži
A pak už se šlo na věc. Vypustili jsme děti na rodinný minimaratón aby si rozšířily sbírku startů a účastnických medailí, pak ještě něco lehkého do žaludku, převléknout do běžeckého, cesta na start, zapózování pro fotografy lačnící po celebritách:
























potom pusu, popřát ať se daří, a do koridoru. Trocha pokukování po ostatních, poslední úvahy nad plánem (zkusím svižně, tak na 1:50, což je pro mně momentálně hranice dobrého výkonu) a je tu start. Snažím se moc to nehnat, ženou se přede mně davy rychlejších. Běží se kolečko po náměstí a pak úzkými uličkami ven z centra. Zatím dobrý, cítím se fajn. Někde na třetím kilometru mně předbíhá vodič na 1:40, ok, s tím se počítalo. Dostáváme se k řece, nejsme na silnici ale na úzké parkové pěšině, moc se nedá předbíhat. Zajímavým zpestřením v těchto místech jsou nízké průlety vrtulníku s kameramanem. Všichni máváme, ať má radost. Vbíháme do sídliště a pak po lávce přes řeku. Předbíhá mně vodič na 1:50 s čírem s prasklým balónkem na zádech. Tak to pozor, že bych zpomalil? Snažím se ho držet a jde to, stále mu koukám zblízka na záda. Běžíme po široké asfaltce zpět k centru.Občerstovačka na osmém, dotahuju vodiče s čírem a běžíme bok po boku. Docela mně to baví, s běháním s někým nemám zkušenosti, běžně jsem totální sólista v tréninku i v závodě. Vbíháme opět do centra, jsou tu dlažební kostky, ostatní využívají rovnějších chodníků po stranách, mám ulici jen pro sebe. Desátý kilometr, vbíháme opět na náměstí, bok po boku s vodičem s čírem. Občerstvovačka hned za náměstím. Vodič s čírem zastavuje a synchronizuje se s kolegou. Neběží, zřejmě má čas. Já nechci stát, je mi fajn, běžím dál. Jestli chce běžet se mnou, bude si mně muset dohnat. O kilometr a půl dál je otočka, koukám naproti kde je vodič s čírem - mám na něj tak půlminutu. Dobrý. Naproti potkávám i Angeliku, plácáme si, vypadá dobře. Soustředím se na svůj minisouboj s vodičem s čírem. Cítím ho za sebou, ale nevím jak daleko. Další otočka je na čtrnáctém. Trochu jsem zvýšil náskok. Dobrý. Opět k vodě. Začínám si uvědomovat že běžím líp než jsem čekal. Hlavně to nezakřiknout. Opět helikoptéra nad Vltavou, už nemávám. Opět do sídliště a přes řeku. Neustále předbíhám, mně nepředbíhá skoro nikdo. Znovu po široká asfaltce zpět k centru. Dochází mi dvě věci - ta asfaltka je podivně klopená nebo nerovná a nedělá mi dobře na kotníky. Za druhé na mně doléhá fakt že běžím na hranici svých současných možností. Začíná se hůř dýchat a tlačí to pod žebry. Devatenáctý kilometr. Poslední občerstvovačka, vím že mám náskok, vodiče s čírem nikde za sebou nevidím. Zvolňuju abych se pořádně napil a vydechl si. Poslední smyčka starým městem, zase zvyšuju tempo, není důvod se šetřit. Náměstí, finiš, pohled na časomíru: 1:47 - osobáček! Jsem v euforii a přitom úplně mimo. Přede mnou nějaká holčina a natahuje po mně ruce. Co je? Aha, chce čip. Medaile, termofolie, celkem zbytečná, je teplo. Vzpomínám si na vodiče s čírem. Otáčím se zpátky a jdu mu naproti k cíli. Za chvíli je tu, děkuju mu za to že tu byl a sloužil mi jako orientační bod. Moc mně nevnímá, vypadá utahaně.

Jdu číhat na Angeliku abych jí nafotil finiš. Podařilo se, ale buď se mi klepe ruka s mobilem nebo je moc rychlá, je celá rozmazaná. Taky osobáček, dneska se dařilo.

Slaná pusa a jdem vyzvednout děti, čeká nás noční cesta do Prahy.