středa 1. října 2014

Bě(c)hovice popáté aneb Jednou to přijít muselo

Tedy ne že by se stalo něco zásadního. To jen že jsem na pátý pokus konečně zaběhl Běchovice v čase odpovídajícím aktuálním možnostem.
Beru to tak trochu jako odměnu za těžké předchozí tři měsíce. Ty začaly červencovou dovolenou v Chorvatsku, kde jsem nemohl běhat jinam než do kopce či z kopce a jindy než v horku. V polovině prázdnin jsem si dal v sedmi dnech dva závodní půlmaratóny, nejdříve Zátopkův ve Stromovce a následně Miřejovický, oba v těch největších vedrech. Následně jsem vyměnil rozpálené silnice za přírodní kopce a ve čtyřech víkendech jsem si naservíroval tři dlouhé trailové běhy. Nejdříve půlmaratón po vrcholcích kolem Lipna, potom další kopečky na půlmaratónu v okolí kláštera v Plasích a na závěr třiadvacet kilometrů Jizerskými horami. Nohy si v létě tedy moc neodpočinuly a já se na nějaký kratší rychlý závod vyloženě těšil.
Příprava na Běchovice už je pro nás taková zaběhlá rutina. V sobotu si zaparkujeme auto na Žižkov poblíž cíle, aby jsme v neděli nemuseli domu zpocení a smradlaví hromadnou dopravou. Já pak v neděli hned ráno zajedu druhým autem pro startovní čísla, dopoledne ještě polenošíme doma a na jedenáctou přijedeme do Běchovic, kde zrovna startují veteráni. To zatím sleduji jen coby divák, ale už za méně let, než je prstů na jedné ruce tam budu coby účastník.
Narůstající zájem o tento závod nelze popřít. Zatímco v minulých letech se v okolí startu dalo zaparkovat zcela bez problémů, letos už to byl docela oříšek. Pokud by to tak mělo pokračovat i do budoucna, vážně pouvažuji o tom, že bych ty čtyři kilometry z domova na start pojal jako rozklusání. 
Těžko říct, do jaké míry je zájem o start dán celkovým běžeckým boomem a do jaké míry snahou pořadatelů. Dříve výrazně konzervativní závod se popularizuje. Funkční trička, hlučná hudba, velká příjmení na startovních číslech, vodiči, stánek s cukrovou vatou... teď jsou takové pouťovější. Uvidíme, jak dlouho to vydrží. 
Ale pouť nepouť, těch deset kilometrů to nijak neusnadní.
My svou rutinu neměníme. Vyfotit se u patníku, nasát atmosféru a pak už čeká Angeliku start. Mně ještě půlhodinka přípravy a pak se i já vydám z Běchovic přes Dolní Počernice, Kyje a Hrdlořezy na Žižkov.
Už jsem tu párkrát běžel, takže už si začátek dokážu ohlídat. Hlavně se brzdit. Začátek je z kopce, takže pokud teď nasadím tempo, které se pak budu snažit udržet, nezvládnu to. Teď se to daří, běžím v klidu, svižně, ale neženu se. Hlavně se nenechat strhnout davem. Držím tempo lehce pod pět minut na kilometr. Scenérie kolem je opravdu tradiční - nepříliš zajímavé komerční objekty, podběh Jižní spojky, železniční koridor. Až v Dolních Počernicích to trochu ožije, lidé jsou v ulicích a fandí.
Z Počernic je to do kopce, lehce si zvolňuji abych se neuštval, do cíle je ještě daleko. Z Počernic na Kyje je to rovinatější, zvyšuji tempo. V polovině trati u CocaColy je občerstvovačka (bez CocaColy), nevyužívám jí. Cítím že mám dobré tempo a nechci zpomalovat. Začíná táhlé stoupání směrem k přeběhu Průmyslové. Odteď až do cíle už žádná rovinka nebude, už jen nahoru nebo dolu. Přestávám se šetřit, cítím že to mám dobře rozběhnuté a že letos to žádný propadák nebude. Stoupání do nejvyššího místa na trati mě sice slušně rozdýchá, ale i když jsou to do cíle ještě skoro tři kilometry, mám dobrý pocit že už jsem skoro ve finále. Zbývají jen tři staří známí: prudký seběh do Hrdlořezského údolí, prudké stoupání na Spojovací a mučivá míle táhlého stoupáni Koněvovou ulicí. Dolů to jde snadno, v údolí jsem hned. Teď nahoru na Žižkov. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem to nikdy nezvládl bez chodecké vložky. Buď jsem odpadl ve stoupání na Spojovací, nebo jsem to zvládl, ale pak přišla krize na Koněvce. Dnes jsem odhodlaný to dát celé.
Daří se, nejen že kopec vybíhám, ale ještě se dostávám před plno ostatních. Na křižovatce Spojovací přebíhám tramvajovou trať a je přede mnou poslední úsek, Koněvova. Ta ulice je potvora. Tváří se jako rovina a přitom je to jeden táhlý kopeček, přičemž cíl leží kousek za vrcholkem. Dlouho běžíte do kopce a pak posledních pár metrů zafinišujute z kopce do cíle. Tedy rád bych zafinišoval, ale v tom stoupání jsem se opravdu snažil běžet a na finiš moc sil nezbylo. Ale je mi to jedno, vím že čas mám krásný a cíl je nadohled. Cílem probíhám vyřízený jak se patří, dvě a půl minuty pod padesát minut, víc než o tři minuty zlepšený osobní traťový rekord. 
Kolem cíle mnohem větší fandící davy než obvykle, to je sympatické. V cíli čeká a fotí Angelika, která také zaběhla velmi slušně. Letošní "pouťovější" Běchovice nám zkrátka sedly. Uvidíme co přinesou další roky, ale za ten letošní jsem opravdu rád.

DETAILY BĚHU