úterý 26. srpna 2014

Jako slimák, jako srnec, jako veverka

Jeden z mála běhů, o nichž sepisuji report ještě s bolavýma nohama. Půlmaratón na Lipně nám dal pořádně do těla. A může za to Angelika.
Že prý tenhle závod musíme zkusit. Oblast Lipna a Rožmberku je kraj jejího dětství. A součástí trati je i průběh Stezkou korunami stromů... Koneckonců, proč ne? Málokdy odmítám pozvání na pěkný běh. Jen v tom tak trochu zapadl fakt, že na každých dvacet horizontálních metrů připadá jeden vertikální a že půlmaratón s těžším profilem v Čechách asi nenajdete. A to je něco pro nás, zážitkové běžce. Aspoň si po předchozích rovinatých půlmaratónech na rozpáleném asfaltu dám pořádnou změnu v podobě horského běhu za chladného počasí. 
Angelika tu coby místní rodačka má spoustu příbuzných, takže sobota a nedělní dopoledne byly hlavně o návštěvách tetiček a sestřenek, což bylo poměrně náročné, ale díky tomu nebyl čas na podléhání předstartovní nervozitě.
Start byl pěkně přímo u vody. Počasí příjemně běžecké, takže dost chladno, větřík, občas přeháňka. Vodní nádrž díky tomu tak trochu připomínala moře, včetně pěkných vln.
Startovní pole tentokrát vypadá sportovněji než obvykle, málokdo sem zabloudil omylem. Je tu startovní výstřel a my se vydáváme na trať. A to přímo do kopců. Žádnými milosrdnými klikatými serpentinami, ale pěkně nejkratší cestou. Nejprve městečkem po silnici a když civilizace končí, pokračujeme do svahu po sjezdovce. Úvodní stoupání pomalu běžím, do chůze přecházím poprvé ve druhé polovině sjezdovky. Kdykoliv si ale nohy trochu vydechnou, zase popoběhnu, na rezignovanou chůzi je ještě času dost. Ze sjezdovky odbočujeme na lesní cestu a konečně chvilku lehce klesáme. Už na třetím kilometru nás čeká první ze tří občerstvovaček, dávám si dva kelímky vody. Pak ještě kousek dolů a do lesa, kde začíná stoupání na první ze dvou vrcholů, stoupání na Čertovu stěnu, kopec Luč. V této fází nemůže být o běhu řeč, všichni se slimáčím tempem sunou vzhůru, většinou v jednostupu, nikdo nemá ambici být zde rychlejší než ostatní.
Vzhůru na Čertovu stěnu!
Trasa je to krásná, jak se posouváme vzhůru, přibývá skal a balvanů a technická náročnost stoupá. Je to těžké, ale bezpečné. Opravdová zábava začíná, když dorazíme na vrchol a druhou stranou kopce sbíháme dolů. Dvoukilometrový ostrý sešup o 250 výškových metrů potvrzuje, že terénní seběhy neumím. Přeskakování padlých stromů, kličkování mezi kořeny a šutry, moc mě to baví a užívám si to jako srnec, ale pomalý srnec, dost lidí se dostává přede mně. Myslím na Angeliku, ta je v těchto terénech ještě o dost bojácnější než já. S uspokojením ale zjišťuji, že ani v těžkém terénu nezlobí pravé koleno i když jsem se toho trochu bál. Buď mu vyhovuje měkký terén, nebo trailové boty, které zas tak často neobouvám.
Na konci seběhu se loukami dostáváme na krátký asfaltový úsek v Loučovicích, kde je další občerstvení. Další dva kelímky vody. Z Loučovic pak běžíme moc hezkou lesní cestou podél Vltavy plné krásných balvanů. Jsme zhruba v polovině závodu a toto je jediných pár set rovinatých metrů na trati. Současně je to také nejnižší bod, takže je jasné, že odteď to zas bude do kopce. Taky že ano.
Po loukách kolem balíků slámy, po vedlejších nezpevněných cestách, lesními pěšinami šplháme do kopce. Když to jde tak běžím, když to nejde tak jdu. Kilometry příjemně přibývají.
Trochu depresivní moment je výběh z lesa a šipka nemilosrdně nás posílající na další sjezdovku, pochopitelně směrem odspoda vzhůru. OK, na Kramolíně jsem ještě nelyžoval, tak to zkusím aspoň v běžeckém. Opět se zvolna suneme vzhůru, jde o zatím nejstrmější stoupání. Pomáhá zapřít ruce o stehna. Nahoře následuje kraťoučký úlevný seběh na asfaltovou silnici, kterou vystoupáme ke Stezce v korunách stromů.
Pro ilustraci. Středem nahoru, vnějškem dolu.
Probíháme kolem fronty u pokladen a pořadatelé nás směrují bočním vchodem k požárnímu točitému kovovému schodišti, které se vine kolem hlavního pilíře celé stezky. Napadá mě, že vstupné na stezku je vyšší než startovné na tomto běhu, takže to mám zadarmo! Po schodišti vybíháme až na vršek stezky. Tedy "vybíháme" - zkouším to, ale brzo přecházím do rychlochůze za vydatné pomoci zábradlí. Vyškrábu se tedy až nahoru, pokochám se krásnými rozhledy a širokou dřevěnou spirálou kroužím dolů. Moc zábavná část. Pravda, trochu se tam motají turisté a spíš po nás nevraživě koukají než že by nadšeně fandili, jak pořadatelé slibovali v propozicích.
Dole ještě chvíli běžíme po dřevěné promenádě jako veverky mezi stromy, načež stezku opouštíme a vracíme se na silnici. Do cíle chybí asi tři kilometry. Na prvním z nich nastoupáme dalších 150 výškových metrů k Alpské vyhlídce, nejvyššímu bodu trasy. Teď už to bude jen z kopce!
Angelika dolů nespěchala.
 Závěrečný seběh si opět užívám. Nohy už jsou sice po dvaceti kilometrech trochu nejisté, ale opět je to ten pravý kros strmými lesními cestami s přeskoky všech možných lesních překážek. Krásný moment nastane, když vyběhneme z lesa na louku, sbíháme jejích středem a pod námi už je vidět městečko Lipno i s vodní nádrží a hlavně cíl. Z louky na silnici, po silnici mezi domy směrem k vodě a podél vody do cílové slavobrány. Mám to za sebou.
Po doběhu se chvíli vzpamatovávám, takhle vyřízený jsem už dlouho nebyl. Ale je to takové to dobré vyřízení se, kdy máte pocit že jste ze sebe poctivě vydali všechno. Jeho opakem je to špatné vyřízení se, které jsem zažíval na předchozích letních bězích - to když z vás veškerou sílu vytáhne slunce a dehydratace. Tohle naštěstí není ten případ.
V cíli do sebe nasoukám kousek melounu a vody, u auta si převléknu tričko a čekám na Angeliku. Tentokrát čekám celkem dlouho, což v tom chladu není nic moc, ale nakonec se dočkám.
Angelika finišující
Celkový dojem z běhu je vynikající. Člověk sice nemůže počítat s tím, že by dosáhl nějakého úžasného času, ale zážitek z boje s kopci a pohyb v přírodě to bohatě kompenzují.


DETAILY BĚHU