úterý 17. června 2014

Pro běžecký zážitek klidně i do dolů...

Konečně po všech těch letošních normovaných maratónech, půlmaratónech a desítkách přichází běh pro radost, na pohodu a bez stresu. Vzdálenost je pořadateli definována lehce neurčitě (něco mezi 15-17km), takže není třeba vzrušovat se tím, jestli jsem rychlejší nebo pomalejší než jindy. Jezerní běh slibuje trasu industriální krajinou Mostecka včetně dolu Bílina a asi neudělám chybu když už dopředu prozradím, jak to dopadlo: ano, stálo to za to.
Startujem
S Angelikou jsme přespali v Bílině a ráno jsme popojeli do nedalekého Duchcova, kde byl start i cíl běhu. Zázemí vskutku skromné, stejně jako celé pojetí akce. Startovné dobrovolné, velmi improvizovaná startovní čísla, na trati žádné občerstvení. To nás postavilo před otázku, jak řešit pitný režim. Na camelbag je to moc krátké, na běh nasucho zas moc dlouhé, zvlášť pokud by mělo svítit slunko. Nakonec to vyřešila půllitrová láhev s vodou v ruce. Angelika měla láhev u pasu, což já moc nemusím.
Atmosféra na startu byla poměrně uvolněná, přeci jen nejde o vysoce soutěžní, prestižní akci, ale o neformální běh zajímavou krajinou. Kdo nechce běžet, může i jít, časový limit tu není a akce je koncipována jako "běh a pochod". To se mně ovšem netýká, já rozhodně běžím. 
Charakter akce slibuje náročnější terén, a to celkem vtipně hned od startu - první metry tvoří schodiště dolů do parku. Naštěstí nikdo přede mou nezakopl a můžeme vyrazit na trať. Nasazuji pohodlné tempo něco málo nad pět minut na kilometr, které v úvodu není problém držet. Úvodních pár kilometrů je totiž nejsnadnější část trati. Nejprve parčík, později ulice města a potom to, proč jsme sem přijeli - nečekané prvky na trati a super výhledy. Z města vybíháme na louku a z ní poměrně nečekaně přes železniční násep a koleje opět dolů na cestu. Nevím je-li trať dlouhodobě mimo provoz, vypadala docela zachovale, ale nerozhlížel se nikdo, nebyl čas.
Cesta z města
Dál se běželo otevřenou branou po panelové cestě pro náklaďáky směrem k těžební oblasti dolu Bílina. Zde to začalo být terénně zajímavé. Panelovou cestu vystřídal v lepším případě štěrk, v horším kamení, po kterém se běží opravdu špatně. Tady si musí člověk hlídat každý krok, pokud chce dokončit se zdravými kotníky. Zajímavá byla krajina okolo. Na jedné straně pomalu se napouštějící jezero, zatím dosti nevábné, na druhé straně rozryté valy, na které pásové dopravníky cosi sypaly. Předpokládám, že jde o probíhající rekultivaci krajiny. Několikrát jsem zaznamenal bezpečnostní agenturu sledující náš pohyb, přeci jen jsme v areálu soukromé společnosti kam se běžně nesmí.
Já nefotím, já jen filmuju
Následoval průběh slušným rigólem z cesty do lesíka, čímž jsme vyměnili krajinu probíhající rekultivace za krajinu, kde už rekultivace proběhla, ale stále tam nikdo nesmí. Běžíme víceméně lesní cestou, občas bahýnko, většinou tráva s vyjetými kolejemi. Po lesíku následuje už oživená krajina, zelené, zcela nové a nedotčené kopečky, tak trochu mi to připomíná golfové hřiště bez jamek a bez golfistů. My touto krajinou probíháme po zjevně jen zřídka využívané cestě z velmi hrubého štěrku nebo velmi jemných kamínků. Rozhodně je to dost měkký povrch, kde se nohy trochu boří a běží se ztěžka. Také je tu spousta kopečků, na konci jednoho z nich nás zvěčnil fotograf:

Po vyběhnutí dalšího se před námi otevře výhled na velmi aktuální místo těžby - na šedivou stěnu s terasami pro náklaďáky a velká rypadla připravená ukusovat další kusy stěny. Úžasné.
Dál běžíme po uměle vytvořeném valu se štěrkovou cestou se zelenými kopečky okolo. Všechno to působí velmi uměle, nedotčeně a tak nějak neobydleně. Jako když vytvoříte místo pro život a nikoho tam nepustíte.

Dál běžíme po posekaném travnatém okraji pole. Je to překvapivě těžké, terén je velmi nerovný a nikdy nevím co se pod trávou skrývá. A to už se blížíme do finále. Sbíháme do lesa a běžíme klasickou lesní pěšinou kolem rybníčků zpět do duchcovského parku, na jehož opačném konci je start a cíl. Je to nějakých pět se metrů do finiše, když za sebou slyším dusot, jak se na mně po štěrkové cestě kdosi dotahuje. Mám ještě dost sil, tak si furiantsky řeknu že ho před sebe prostě nepustím a přidám. Je z toho krásný minizávod, na jehož konci s neznámým běžcem dobíháme po schodech do cíle v podstatě bok po boku, super! Krásný finiš krásného běhu. V detailech běhu níže je finální zrychlení hezky vidět.
Jdu si opláchnout obličej vodou z hadice poblíž a pak v parku chvíli čekám na Angeliku, která si běh taky hezky užila, dokonce cestou fotila.
Kdo má rád běhy netradičním prostředím, kde si určitě neuděláte osobní rekord, ale zato něco uvidíte a vyzkoušíte všechny myslitelné povrchy po kterých se dá běhat, určitě zajeďte na příští ročník.


DETAILY BĚHU