Bylo to hezké, bylo toho dost, ale už to chce změnu. Naše cesty se na čas rozejdou a uvidíme, zda nám bude dávat smysl zase se k sobě vrátit.
Teď tím samozřejmě nemyslím sebe a Angeliku. My jsme spolu také dlouho, ale pauzu si zatím dávat nechceme. Myslím tím nás a slavný patník číslo třináct, u kterého už 129x startovaly slavné Běchovice. Když jsem je
v září 2022 běžel naposledy, bylo to potřinácté a netušil jsem, že to bude nešťastná třináctka. O rok později totiž tělo nevydrželo vyčerpání z baltského dvojzávodu
Estonsko Finsko a vystavilo mi běchovickou stopku dramatickou rýmičkou. Došlo tedy k přerušení série, k čemuž následně přispěl i loňský rok, kdy jsem na konci září opět nebyl fit. Letos se tedy na Běchovice vracím po dvouleté pauze. A na nějakou dobu naposledy, protože když už je série jednou přerušená, využiji toho a budu poslední víkend v září raději věnovat jiným akcím, na které jsem právě kvůli Běchovicím dříve nemohl.
Letos nám zdraví překvapivě drží, ačkoliv je tento závod po anglickém půlmaratonu vinicemi a rozpáleném Ústí už třetím v září. Na start vyrážíme na kolech. Máme to asi pět kilometrů a navíc převážně z kopce, takže nás to ani nezahřeje. Počasí je fajn, teplota se drží kolem patnácti stupňů a sluníčko je spíš příjemné než že by vadilo.
Startovní čísla jsem vyzvedl už v předstihu na Masarykově nádraží, takže nemusíme tady v Běchovicích do dlouhé fronty. Čas raději věnujeme potkávání známých a vychutnávání atmosféry.
Na nějaký čas naposledy tedy zabojuji s mile náročnou desítkou, která umí potěšit i sakra bolet. Letos si kladu na srdce ať neblázním a raději zkusím zúročit zkušenosti. Ty jasně velí: začni zvolna, postupně zrychluj, ale jen tak, abys měl v Hrdlořezích dost síly i dechu k výběhu na Žižkov. Pokud vyběhneš, na Koněvce (pardon, Hartigovce) už to rozbal, tam už není na co čekat. Toliko k plánu.
Letos se to i docela daří. Na startu je stejně dost plno a někdo mi pořád stojí v cestě, tak toho využívám a nepředbíhám. Zatímco v "divokých" letech jsem první kilometr míval třeba za 4:30, letos je to 4:59, ale i za to se v duchu trochu kárám. Nespěchej.
Trať znám opravdu dobře a vlastně mě baví. První polovina je laškovně vlnitá, pořád drobně nahoru a dolů, ale jen tak, aby si toho člověk všiml ale vlastně to ani nepovažoval za kopce, jen takovou zčeřenou rovinu.
Charakter se změní zhruba na polovině v Kyjích. Vlnění ustane a mění se v kopce. Ten první "dokopec" vede z Kyjí od CocaColy na mimoúrovňové křížení s Průmyslovou. Je to kilometr pořád táhle vzhůru. Odtud je to sešup do hrdlořezského údolí, kde běžec výrazně zrychlí, ale měl by si hlídat, aby si tím nezahltil plíce.
 |
| V údolí, bude se stoupat. | |
Krátká rovina v Hrdlořezích je o tom, aby si závodník srovnal hlavu a nasadil tempo, kterým dokáže vyjet krutý kopec na Spojovací.
V předchozích letech se mi to moc nedařilo a musel jsem přepínat do chůze. Letos mě samotného překvapilo, že jsem stoupání celkem slušně vyběhl. Bolí to, pálí to, ale jde to.
Pravda, na konečně tramvají Spojovací toho mám už tak akorát a přitom dobře vím, že je to ještě kilometr a půl, pořád převážně do kopce. Ale nějak se dokážu kousnout a ještě zrychlit na slušné závodní tempo.
Oficiální čas v cíli mám 50:01, čímž hezky navazuji na předposlední účast před třemi lety, která byla přesně za 50:00. Čekal jsem to horší, takže jsem spokojený. Rovnou mířím k náklaďákům s batohy, s Angelikou jsme domluvení, že si mě tam potom půjde najít.
Angelika dobíhá vzápětí a má to jako vždy: Běchovice jí jdou výrazně lépe než jakýkoliv jiný závod. Přesto však platí, že příštích pár let zase budou bez nás. Je spousta hezkých míst kam se chceme běžecky podívat a právě na konci září je v termínovce dost přetlak. Ale naposledy tu jistě nejsme, to zase ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat