Kazachstánský prodloužený (euro?)víkend

Ano, hned na úvod je třeba říct, že smysl to vůbec nedává a vy to po nás nezkoušejte, chce to léta praxe. Po náročném pracovním čtvrtku v podvečer popadneme předsbalený kufr a upalujeme na letiště. Z něj v osm večer letíme do Istanbulu, kde máme hodinu na přestup a v jednu v noci odlétáme pětihodinovým nočním letem do města v Kazachstánu u hranic s Činou, o kterém u nás doma pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel. Přistáváme tam v osm ráno místního času zcela rozbití, protože na nočním letu v Economy se fakt moc nevyspíte. Taxík nás veze do hotelu kde nám řeknou že je jim líto ale náš pokoj v devět ráno vážně ještě není připraven, ať se vrátíme po obědě. 

Jedeme na výlet

V polomrtvém stavu se jdeme poohlédnout po okolí po nějakám místě kde nám dají snídani a kafe. Nacházíme místní Starbucks, doplníme tedy hladinu cukrů a kofeinu a přemýšlíme jak naložit s volným časem. Nejrozumnější bude zajít na Expo pro startovní čísla. Je to čtyřkilometrová procházka, ale aspoň si protáhneme nohy, pročistíme hlavu a nebudeme tam muset zítra.

Expo se nachází v místím ekvivalentu pražského Výstaviště a má srovnatelnou úroveň s těmi, co známe z nám bližších míst. Když opět vyjdeme z haly tak zjišťujeme že předpověď počasí nekecala a vážně prší. Stahuji si tedy appku místní alternativy k Uberu, "Yandex GO", a zkoušíme zda to funguje. Hned na druhý pokus ano. Při prvním pokusu jsem si přivolal taxík úplně jinam než kde jsme, smůla. O to zábavnější byla ta povedená jízda. Od Kyrgyze, který taxík řídil, jsme se z dvaceti slov anglicky kterými vládl dozvěděli, že: Není místní, je z kyrgyzského Biškeku. Tady je proto, že Kazachstán je bohatá země a dá se tu vydělat. Doma má kupu dětí. Jeho snem je ale taxikařit ve Varšavě, protože to jsou fakt "big money" a nepředřeš se. Popřál jsem mu hodně štěstí, za patnáctiminutovou jízdu jsem v aplikaci zaplatil v přepočtu 108 korun a vydali jsme se přeptat na hotel, zda už nás ubytují. Povedlo se.
V sobotu je naším cílem hodit se před závodem do pohody a porozhlédnout se po městě.

 Cesta metrem

 Kostel

Lanovkou na kopec. Takový jako Petřín, akorát 1100 metrů nad mořem

Zbytek soboty trávíme odpočinkem u hotelového bazénu. Start závodu je v neděli v 8:15 ráno, což je trochu oříšek z hlediska snídaně, biorytmu a logistiky. Nakonec se však vše podaří. V hotelu pochopí, že se domáhám snídaně před oficiálním otevíračkou, která je v 7:00 a přislíbí mi na šestou ráno snídaňový balíček. V oblíbené appce Yandex GO mi zase blikne, že v neděli ráno dávají běžcům pro cestu na start 80% slevu. A vážně nekecají. V sedm ráno si appkou volám taxík a taxikář Sersabajev Bachtjar Tokabaj-ula nás těch 8 kilometrů veze za 30 korun 70 haléřů. Úžasná země. 
A ještě zažijeme konverzaci: "Odkud jste?", "Z Prahy, Česká republika". "Aha. A jdete na závod, jo?" "Ano." "A to jste přijeli jen kvůli tomu, jo?" "Ano." Načež za jízdy pustil volant, chytil hlavu do dlaní a všemožně naznačoval, že veze magory. Nevadí mi to, jsem zvyklý. Po ukončení jízdy jsem mu poslal dýško.

Start závodu je na okraji města u Parku prvního prezidenta. To je rozlehlý parkový areál srovnatelný s pražskou Stromovkou, my se tam však nepodíváme. Trasa závodu vede převážně po silničním okruhu kolem města a následně směrem k centru. Kdybych to měl zase srovnat s Prahou, představte si patnáct kilometrů po Jižní spojce + 6 kilometrů po magistrále s koncem někde u Nuseláku. 

Rozcvička

Z popisu výše jste asi pochopili, že trasa závodu mnoho krásy nepobrala. Navíc má ještě trcohu svérázný profil. Začínáme na kopečku v nejvyšším bodě trasy (1000 m.n.m), pět kilometrů sbíháme z kopce, tam se otočíme a běžíme těch samých pět kilometrů do kopce, načež následuje pozvolný seběh do centra. Sice je to klasický městský běh 100% na asfaltu, ale dost náročný na nohy.

Profil trati

Vybíháme na minutu přesně. Na začátku se necítím nic moc. Tělo je zatuhlé, tepy výš než by se mi líbilo. Chápu to, odpočinku jsem měl minimálně. Před třemi týdny jsem měl svůj vrchol sezóny na pražském půlmaratonu, na který jsem se svědomitě připravoval a zaběhl ho skvěle, stál mě ale opravdu hodně sil. Místo odpočinku jsme pak zamířili na Velikonoce na kola do Španělska a těch 250km plných kopečků v regeneraci také moc nepomohlo. No nic, tenhle závod je jen o účasti a odškrtnutí další odběhané země. Rychlý jsem letos už byl.

Startujeme

Nakonec tělo celkem rozhýbu a dostanu se do provozní pohody. Což je svým způsobem chyba. Na podvědomé úrovni během první půlhodiny totiž proběhne něco jako: "Jak mi je? No nic moc, drhne to. Ok, tak se nikam nepoženeme. A co teď? Jo, teď už by to šlo, všechno asi cajk. No tak přidej, ne? Jasně!" A aniž bych se pro to rozhodl, běžecká část mého mozku zavelí tělu pojmout druhou polovinu klasicky závodně. 

Co mi trochu vadí je vzduch. Jsme sice v podstatě v horské nadmořské výšce, ale vzduch je jednak nehybný a druhak plný výparů, na které jsme v Evropě už zapomněli - spalin od aut bez katalyzátorů. Místní vozový park je znatelně starší než u nás a na vzduchu je to znát.

Při běhu mám spoustu času pozorovat okolí. To je převážně nevábné, hlavně o panelových monstrstavbách a později, jak se blížíme do finále, také o klasických nákupních centrech. Opět si pomozne přirovnáním k Jižní spojce a magistrále, celkem to sedí. To běžci jsou pestřejší. Kazachstán je etnicky mixem Rusů, Mongolů a Číňanů, je zajímavé to sledovat. Teď na trati jsou to ale všechno běžci, čili kultura mně známá a milá.

Posledních pět kilometrů je celkem boj. Po kombinaci 5km seběh, 5km výběh, 5km seběh je to konečně rovina a já na stehenních svalech cítím, že toho mají dost. Drobné píchání v zadních stehenních (hamstring), o kterých běžně nevím, je trochu zneklidňující. Lehce zvolňuji, ale tempo je pořád o dost vyšší než jsem si před závodem plánoval.

Mám toho dost

V cíli můžete být zcela vyřízeni jedním ze dvou způsobů: Špatným, kdy se vlivem podmínek (horko, nemoc, profil trasy) nepovedlo dostat ze sebe vše a závod jste hrozně protrpěli a odchodili. To je velmi nepříjemný pocit, ale už druhý den jste v pohodě, protože ve vás energie zůstala, nepovedlo se jí využít a spálit. Nebo jste vyřízeni dobrým způsobem, kdy ze sebe dostanete vše co ve vás je. To je v zásadě příjemný pocit spojený s úspěchem, ale je to na dluh, regenerace trvá dlouho, protože musíte získat zpět energii, kterou jste úspěšně spálili. Letos se mi zatím daří běhat závody dobře, což je fajn, ale stojí to vážně spoustu sil.

Čas 1:47:21 je nejlepší za poslední tři roky ač jsem si říkal, že chci běžet jen tak na pohodu. I Angelika si na kopcovité trati zaběhla výrazně lépe než obvykle. U mě je to asi výsledkem tréninku, u ní tím, že na trati nebylo co fotit tak se nezdržovala. 
A tím náš bláznivý prodloužený výlet na hraničním trojmezí Kazachstán-Kyrgyzstán-Čína končí, zítra ráno letíme domů a v úterý zase do práce. Ale plán splněn, řeklo se "závod v každé evropské zemi", Kazachstán se politicky bůhvíproč bere jako Evropa a bylo tedy třeba ho navštívít a odběhat. A příští rok jedeme země od L. 

Relax u bazénu

Na přestupu v Istanbulu