Stručné shrnutí mých pražských účastí:
![]() |
2010 |
Z běhu samotného si vlastně moc nepamatuji. Snad jen tu křeč do stehna, kterou jsem dostal, když jsem pak na konečné metra přesedal do auta.
2011 |
2012 |
Letos (2013) jsem tak šel na start s jedním jediným cílem: konečně dát Prahu rozumně, abych ji mohl aspoň na rok opustit s pocitem vítěze. Neupínal jsem se na žádný konkrétní čas, kritérium úspěchu je spokojenost s vlastním výkonem.
Počasí tomu celkem přálo. Teplota čtyři stupně nad nulou sice nic moc, ale zase se nepřehřeju. Dokonce ani nefoukalo. To před čtrnácti dny v Polsku foukalo a bylo mínus osm. Teď tedy téměř ideální podmínky. Jen kdybych se už konečně vyhrabal z toho smrkání a chrchlání.
Na start jsme šli s pocitem mazáků a mohli tak konstatovat, že vše vypadá stejně jako vloni. Viditelná byla jen změna v úschovně zavazadel. Rozdělování do front fungovalo podle posledního dvojčíslí startovního čísla, a já tak byl při ukládání i vyzvedávání baťohu zcela sám. Paráda. Minule jsem poměrně dlouho čekal. Co se nezměnilo byly chvályhodné řady záchodků, z nichž však mnohé byly trvale zamčené. Nevím proč.
Po sundání bund a odložení baťohu byla náhle docela zima, takže jsme se s Angelikou rozdělili a šli se zahřát do davů ve startovních koridorech. Start byl poměrně hladký, zprvu se sice jen šlo, ale startovní bránou už se běželo a ani dál nenastávaly výraznější šprajcy. Poučen z předchozích nezdarů jsem si bedlivě hlídal tempo a prvních pět kilometrů jsem se cíleně se brzdil. A asi se to vyplatilo. Při prvním přeběhu Vltavy na šestém kilometru jsem se pocitově vyhodnotil tak, že je mi fajn a nechal jsem tělo ať si běží samo. Pečlivě jsem doplňoval tekutiny, na každé občerstvovačce aspoň dva kelímky. Voda i ionťáky samozřejmě byly dost studené, ale nemrzlo, takže se pít dalo. Prý byl i teplý čaj, ale neměl jsem čas ho hledat.
Zlomovým místem této trati pro mě bývá návrat ze Smíchova směrem k Újezdu. V předchozích dvou letech jsem tady už cítil potíže. Teď ne. Byl jsem v pohodě a také jsem zaznamenal, že ani rychlost není špatná. To potěšilo.
Následoval návrat zpět kolem Národního divadla k Palachovu náměstí. Při dalším přeběhu Vltavy směrem k Malostranskému náměstí jsem se na Mánesově mostě potkal s finišujícími Keňany a Eritrejci. Tak ti už to budou mít za sebou, mně ještě čeká skoro polovina trati. Ale nejsem Keňan, srovnávám se jen sám se sebou a momentálně jsem spokojený s tím, jak mi to jde. I další kilometry se mi daří držet konstantní tempo, neodpadávám. Jediné co mně trochu limituje je příležitostné odchrchlávání a odplivování, přeci jenom ještě nejsem stoprocentně fit. Na občerstvovačce za Libeňským mostem mávám na kolegu z práce Libora, který tu tradičně dobrovolničí. Na zastavení a pár slov ale není čas, běží se dobře a chci toho využít.
Krize vystrkuje drápky někde před Těšnovským tunelem. Cítím že dlouho už nevydržím. Ale není na co se šetřit, cítím blízkost cíle a zkouším ještě trochu přidat. Čím poběžím rychleji, tím dřív to budu mít za sebou. Daří se, ale poslední kilometr už melu z posledního, nicméně rychlost neztrácím. Do cíle dobíhám slušně vyřízený, ale spokojený, mise splněna. Čas jsem stlačil pod hodinu padesát, což je pro mně i v lepších časech hranice dobrého výkonu.
Tentokrát jsem v cíli ocenil termofolii a poctivě si ji uvázal kolem krku. Pak pro baťoh, převlečení mokré mikiny za suchou a čekání na Angeliku. Ta se oproti loňskému roku zlepšila o deset minut, takže spokojená stejně jako já.
Jak už jsem napsal, příští rok jsem rozhodnutý zde nestartovat. V Čechách je touto dobou spousta možností a byla by škoda ostatní pořadatele o mou přítomnost šidit. Ale někdy se určitě vrátím. Jak praví klasik: "I'll be back!".
DETAILY BĚHU
Žádné komentáře:
Okomentovat