Pražský půlmaratón počtvrté a naposledy?

Kdepak, toto není narážka na předposlední (a výborné) album Michala Prokopa, ani nevyjadřuji nespokojenost s organizací této akce. To jen že jsem si Prahu konečně zaběhl se vztyčenou hlavou a příští rok si mohu, v souladu se svým statutem zážitkového běžce, v tomto termínu vyrazit na jinou, lákavější, akci.
Stručné shrnutí mých pražských účastí:

2010

Rok 2010, můj historicky první půlmaratón. Šel jsem do toho s jediným cílem - doběhnout. Výsledný čas dvě hodiny a jedna minuta jsem přijal jako fakt a nijak zvlášť ho neřešil. Právě zde mi ale půlmaratónská distance zachutnala a zafungovala jako spouštěcí událost mé současné běžecké závislosti. A za tu jsem rád.
Z běhu samotného si vlastně moc nepamatuji. Snad jen tu křeč do stehna, kterou jsem dostal, když jsem pak na konečné metra přesedal do auta.

2011

Rok 2011, ten nejhorší. Na start jsem šel plný optimismu, víkend předtím jsem si zaběhl osobáček (1:51) v Bratislavě. Jenže pár dní před startem se prudce oteplilo a to je moje smrt. Náhlé teplo, únava z Bratislavy a přepálený začátek způsobily, že jsem Prahu od poloviny zčásti odchodil. Z trati si pamatuji horko, vyčerpání a mimořádnou nadílku kolapsů. Sám jsem k němu neměl daleko. Výsledný čas 2:05.

2012

Rok 2012, prokoučovaný běh. Situace s počasím byla v podstatě opačná než rok předtím. Na startu bylo poměrně chladno a větrno. Dlouho jsem váhal, jak se obléct, a nakonec jsem vyměkl a vzal dvě vrstvy. Ta spodní ovšem byla dost málo prodyšná a já se v podstatě upekl. Od sedmého kilometru jsem cítil, že cosi není v pořádku a to už bylo pozdě - klasicky jsem se zdehydroval. Když je člověk moc oblečený, ani pití nepomůže. Asi by pomohlo odhodit spodní vrstvu, ale nějak mně to nenapadlo. Čas 1:57 byl sice lepší než předchozí dva roky, ale hluboko pod tehdejšími možnostmi. Významným momentem tohoto běhu byla půlmaratónská premiéra Angeliky.

Letos (2013) jsem tak šel na start s jedním jediným cílem: konečně dát Prahu rozumně, abych ji mohl aspoň na rok opustit s pocitem vítěze. Neupínal jsem se na žádný konkrétní čas, kritérium úspěchu je spokojenost s vlastním výkonem.
Počasí tomu celkem přálo. Teplota čtyři stupně nad nulou sice nic moc, ale zase se nepřehřeju. Dokonce ani nefoukalo. To před čtrnácti dny v Polsku foukalo a bylo mínus osm. Teď tedy téměř ideální podmínky. Jen kdybych se už konečně vyhrabal z toho smrkání a chrchlání.

Na start jsme šli s pocitem mazáků a mohli tak konstatovat, že vše vypadá stejně jako vloni. Viditelná byla jen změna v úschovně zavazadel. Rozdělování do front fungovalo podle posledního dvojčíslí startovního čísla, a já tak byl při ukládání i vyzvedávání baťohu zcela sám. Paráda. Minule jsem poměrně dlouho čekal. Co se nezměnilo byly chvályhodné řady záchodků, z nichž však mnohé byly trvale zamčené. Nevím proč.

Po sundání bund a odložení baťohu byla náhle docela zima, takže jsme se s Angelikou rozdělili a šli se zahřát do davů ve startovních koridorech. Start byl poměrně hladký, zprvu se sice jen šlo, ale startovní bránou už se běželo a ani dál nenastávaly výraznější šprajcy. Poučen z předchozích nezdarů jsem si bedlivě hlídal tempo a prvních pět kilometrů jsem se cíleně se brzdil. A asi se to vyplatilo. Při prvním přeběhu Vltavy na šestém kilometru jsem se pocitově vyhodnotil tak, že je mi fajn a nechal jsem tělo ať si běží samo. Pečlivě jsem doplňoval tekutiny, na každé občerstvovačce aspoň dva kelímky. Voda i ionťáky samozřejmě byly dost studené, ale nemrzlo, takže se pít dalo. Prý byl i teplý čaj, ale neměl jsem čas ho hledat.

Zlomovým místem této trati pro mě bývá návrat ze Smíchova směrem k Újezdu. V předchozích dvou letech jsem tady už cítil potíže. Teď ne. Byl jsem v pohodě a také jsem zaznamenal, že ani rychlost není špatná. To potěšilo.
Následoval návrat zpět kolem Národního divadla k Palachovu náměstí. Při dalším přeběhu Vltavy směrem k Malostranskému náměstí jsem se na Mánesově mostě potkal s finišujícími Keňany a Eritrejci. Tak ti už to budou mít za sebou, mně ještě čeká skoro polovina trati. Ale nejsem Keňan, srovnávám se jen sám se sebou a momentálně jsem spokojený s tím, jak mi to jde. I další kilometry se mi daří držet konstantní tempo, neodpadávám. Jediné co mně trochu limituje je příležitostné odchrchlávání a odplivování, přeci jenom ještě nejsem stoprocentně fit. Na občerstvovačce za Libeňským mostem mávám na kolegu z práce Libora, který tu tradičně dobrovolničí. Na zastavení a pár slov ale není čas, běží se dobře a chci toho využít.
Krize vystrkuje drápky někde před Těšnovským tunelem. Cítím že dlouho už nevydržím. Ale není na co se šetřit, cítím blízkost cíle a zkouším ještě trochu přidat. Čím poběžím rychleji, tím dřív to budu mít za sebou. Daří se, ale poslední kilometr už melu z posledního, nicméně rychlost neztrácím. Do cíle dobíhám slušně vyřízený, ale spokojený, mise splněna. Čas jsem stlačil pod hodinu padesát, což je pro mně i v lepších časech hranice dobrého výkonu.
Tentokrát jsem v cíli ocenil termofolii a poctivě si ji uvázal kolem krku. Pak pro baťoh, převlečení mokré mikiny za suchou a čekání na Angeliku. Ta se oproti loňskému roku zlepšila o deset minut, takže spokojená stejně jako já.
Jak už jsem napsal, příští rok jsem rozhodnutý zde nestartovat. V Čechách je touto dobou spousta možností a byla by škoda ostatní pořadatele o mou přítomnost šidit. Ale někdy se určitě vrátím. Jak praví klasik: "I'll be back!".

DETAILY BĚHU