Belgie nás přivítala třicetistupňovým vedrem, které však postupně opadalo a v den závodu už bylo zhruba o deset stupňů méně.
Na místě jsme zjistili, Ypry jsou velmi příjemné městečko plné příjemných hospůdek (toto však lze konstatovat o prakticky kterémkoliv městě v Belgii), které jsme ke své lítosti rozhodně nemohli navštívit všechny. I tak jsme ale dělali co jsme mohli. V sobotu před závodem jsme neměli jiné povinnosti než projít se na periferii do sídla sponzorské firmy pro startovní čísla a pak už bylo možné posedávat po zahradních restauracích, nabírat síly a ochutnávat výborná silná belgická piva.
Po příjemně relaxační sobotě však přišla závodní neděle, povinnost postavit se na start a čelit belgickým dálkám. Na start jsme dorazili zhruba hodinu před výstřelem a celkem nás zaujalo, že se na místě nic moc neděje. Žádná startovní brána, žádní pořadatelé, hudba, mobilní záchodky nebo davy diváků. Jen pár běžců. Je pravda, že jde o organizačně menší akci. Také bylo dost těžké ji na internetu objevit. Je to závod především pro místní, informačně a komunikačně celkem skoupý, o zahraniční hvězdy jako jsme my až tak moc nestojící, zato však poměrně laciný. 8 Euro startovného jsem platil takřka vesele, zejména ve srovnání s velkými českými akcemi.
Odbočné lingvistické okénko: Nějakou dobu jsem pátral, zda si Ypry mohu při dodržení vlastních pravidel zařadit mezi půlmaratony od písmene Y. Je to méně jednoznačné, než by člověk z jazykově homogenní České republiky čekal. V Belgii mají tři oficiální jazyky: holandštinu, francouzštinu a němčinu. Ypry leží v holandské jazykové oblasti. V holandštině se město jmenuje Ieper. To je také slovo, které uvidíte na všech nápisech a cedulích ve městě. Město je však nejznámější pod svým francouzským názvem Ypres, ze kterého je odvozena česká forma Ypry. Mé pravidlo však říká: město eviduji pod písmenem, jímž začíná jeho název v místním jazyce, nikoliv v češtině. A místním mluveným jazykem není oficiální holandština, ale její dialekt západovlámština (West-Vlams), ve které se město jmenuje Yper. Tak, a já si mohu oddechnout a zapsat si Ypry pod Y. Konec nudné jazykovědné odbočky.Dalo to tedy trochu pobíhání a poptávání se než jsme zjistili, že náklaďák pro převoz batohů do cíle je o pár ulic dál, stejně jako oficiální zázemí se záchody. Pár minut před startem se objevili i pořadatelé, udělali na silnici startovní čáru z lepící pásky a přesně podle časového rozvrhu nás startovním výstřelem vypustili na trať.
Trasa má můj nejoblíbenější formát: z bodu A (Ypry) do bodu B (městečko Poperinge), ze kterého nás po doběhu převezou autobusy (v ceně závodu) zpět do Yper. Takhle mě to baví víc než krouživé běhy se startem a cílem v jednom místě. Běh někam mi asi dává pocit smysluplnosti.
Při zvažování jak tento závod pojmout to tentokrát bylo snadné. Jsem zdravý. Mám i celkem natrénováno, v posledních týdnech jsem dokonce dost navýšil objemy, i když na rychlost jsem se nesoustředil. Je příjemné počasí. Cestou z bruselského letiště do Yper bylo jasné, že nemůže jít o horský běh, ba dokonce ani o kopečkovatý. Kopečky tu nemají. Prostě není na co se vymluvit, měl bych zkusit zabojovat o dobrý čas. Kdy jindy, kde jinde?
Startujeme. Začínáme velmi zvolna, ulice jsou úzké a běžců hodně, ale nevadí mi to. Plán je nepřepálit začátek, v klidu se rozhýbat a rozdýchat a až po zahřátí na provozní teplotu zvýšit tempo. Splašený přístup se nevyplácí.
První kilometry jsou městem, z hlavního náměstí (Grote Markt) úzkou uličkou pod slavnou Meninskou bránu (celé to silně připomíná Staroměstské náměstí, Celetnou a Prašnou bránu), potom na kraj města a do místního přístaviště na říčních kanálech. A to je asi tak poslední opravdu hezké místo na trati. Odteď je to sice běžecky příjemná rovina, nicméně krajinově nic moc. Pole, louky, výjimečně lesík, jeden nebo dva průběhy vesnicí. Většina trasy skutečně vede po cyklostezkách, vedlejších silnicích nebo polních obslužných cestách. Moc není na co koukat. Musím se smát, když si vzpomenu že na stránkách hrdě hlásí "The most beautiful half marathon of the year !" (nejhezčí půlmaraton roku).
My a prst ochotného belgického fotografa |
Občas se na trati nepříjemně pletou cyklisté. Belgičané kola milují a specifikem tohoto závodu je, že každý běžec může mít (za drobný poplatek) na trati doprovodného cyklistu. Nic proti tomu, jenže cyklisté pak mají tendenci jet vedle svého běžce, pročež se takovýto běžec špatně předbíhá. Já svého cyklistu nemám a nikdo mi nedělá nosiče vody. A že by se hodil.
Pomalu se prokousávám startovním polem a je tu polovina trati. Stále mám pocit, že bych se měl trápit nebo by mi měly docházet síly, ale cítím se fajn a při síle. Belgický asfalt mým botám chutná. Pokouším se ještě lehce zvýšit tempo. Běžecký rauš se mě drží až někam na osmnáctý kilometr, kdy tělo začíná signalizovat, že se dostáváme s množstvím zdrojů do červeného pásma. Není to ale kritické a navíc už je mi dost jasné, že tenhle závod propadákem nebude a že pokud vydržím, měl by bez většího odporu padnout přesně dva roky starý osobák z Karlových Varů. Začínám s tělem hrát oblíbenou hru "na chvilku lehce polevíme v tempu, odfrkni si a zase přidáme", což mi vydrží až do cíle.
Posledních pár metrů, oslavné gesto při diváky, vyčerpaná grimasa byla jaksi mimoděk |
Cíl v Poperinge je na stejné adrese jako v Yprách (Grote Markt) a já ho dosáhnu zhruba minutu před časem osobního rekordu, což je fajn, a navíc s pocitem že ve výkonu ještě byly rezervy. Nechávám si sundat čip z boty, házím do sebe několik kelímků vody a chvilku zmateně bloudím náměstím, protože jsem přesvědčen že by tu někde měl být náklaďák co mi sem vezl batoh. Ptám se informovanějších Belgičanů a dozvídám se, že to místo je asi kilometr tímhle směrem. Ok, takže ještě kilometr běhu, protože v tom batohu je mobil, kterým Angelice musím nafotit finiš.
Angelika finišující
Nakonec to asi o minutu stihnu a můžu finiš nafotit. I Angelika zaběhla slušně, takže se můžeme spokojeně (tentokrát již rozvážným krokem) odebrat zpět do zázemí, kde dostaneme tašky se sponzorskými dárky, nanuka a je tam i autobus, který nás zaveze zpět do Yper.
Tam zjišťujeme, že sponzorem je chemička a dárečky jsou různá tekutá a sprejová domácí čistidla, přičemž ani jedno z toho rozhodně nemůžeme mít v přiručním zavazadle v letadle na cestě domu, proto je necháváme jako pozornost v penzionu kde bydlíme, tam je jistě ocení.
Nanuky na cestě zpět |
Cesta zpět |
DETAILY BĚHU
Žádné komentáře:
Okomentovat