pondělí 19. června 2017

Plnit si sny: stadiónem a trávníkem sparťanských bohů

Je to tak, další životní sen splněn, odškrtnut, vyřízen. Spartička slavila sto let letenského stadiónu a při té příležitosti uspořádala běh ochozy stadiónu i po hřišti samotném.
Se Spartakem
Jakmile jsem zmínku o běhu na webu Sparty našel, bylo jasno - povinný neplánovaný přírůstek do termínovky. Za mlada (tedy ne že bych dnes nebyl mladý, jen za asi o dvacet let dřívějšího mlada) jsem býval návštěvníkem všech domácích zápasů a i dnes mé srdce bije pro rudé dresy více než pro většinu jiných věcí.
Co se běhu samotného týká, nejde o standardní míli, ale o asi dva a půl kilometru, přičemž start a cíl jsou na tréninkovém hřišti. Trasa samotná vede většinou po vnějších ochozech stadiónu, ale slušně se proběhneme i po hřišti samotném, prostory pro podavače míčů i kolem sedaček pro střídající hráče a trenéry. Prostě nádhera.
V sobotu krátce po obědě tedy parkujeme na Letenské pláni a míříme na tréninkové hřiště. Už ze silnice vidíme běžce sprintující ochozy stadiónu. Nemůžu se dočkat. Nafasujeme slušivá pamětní trička a domlouváme plán. Nejdřív poběží Angelika, já jí nafotím start i finiš a až potom vyběhnu já a u toho mě nafotí Angelika. A protože tuto příležitost je třeba využít beze zbytku, rozhodl jsem se, že ji pro budoucí generace zachytíme nejen obrázky statickými, ale i pohyblivými. Já svůj běh natočím.
Jsou to už tři roky, co jsem naposledy filmoval za běhu. Nejprve POŠUKa, potom krásný Jezerní běh. Laciné filmovací brýle z Číny mezitím dosloužily, proto bylo třeba improvizovat. Jediným filmováníschopným zařízením je mobil. Ale jak ho na sebe přidělat? Vybičoval jsem své kutilské buňky na maximum a ze starého futrálu na telefon a koženého opasku vyrobil zvláštní hrudní pás, který při troše dobré vůle a opatrnosti splní účel. Vypadá to sice trochu výstředně, ale na to jsem zvyklý.

Angelika vybíhá

Jdeme do fronty na start. Startuje se jednotlivě po zhruba půlminutě. Má to svůj smysl, na trati jsou místa, kam se dva běžci vedle sebe nevejdou. Tolerantní startér však pouští i páry či menší skupiny v dobré víře, že se na trati nepobijí. Angelika tedy startuje a já jdu čekat do cíle.

Angelika finišující

Angelika přibíhá o zhruba čtvrthodinu později, což se mi zdá celkem dost, ale já ještě nevím, jak vypadá trasa. Připevňuji na sebe filmařský aparát a jdu na start. Fronta mezitím prakticky zmizela, takže ani nemusím čekat.

Já startující

Hurá na Spartu! Zapínám mobil, vyrážím a jsem zvědavý co přijde. Přímo z tréninkového hřiště vedou první dlouhé schody. Plán je běhat roviny rychle, schody pomalu. Dostávám se na příjezdovou plochu pod stadiónem, ze které vedou druhé dlouhé schody na první patro ochozu kolem stadiónu.
Zjišťuji první nedostatky v plánu. Filmovat je sice fajn, ale můj aparát dost svírá hrudník a tlačí na bránici. V kombinaci se schodišti to činí běh dost nekomfortním. Navíc mám pocit že mi sjíždí na břicho a co chvíli ho povysunuji.
Běžím ochozem stadiónu nad silnicí Milady Horákové. Po chvíli následuje otočka a seběh schodů zpět na úroveň silnice a podél Milady Horákové na druhou stranu stadiónu. Co chvíli otočky, aby trať byla co nejdelší.
Třetí schody, opět výběh do ochozu pod tribuny. Krátké schody v rámci patra nepočítám. Opět seběh, jsem za hlavní vstupní branou na stadión. Předbíhá mě běžec co startoval za mnou, moc si z toho nedělám, můj čas ještě přijde.
Výběh ze stadionu
Čtvrté schodiště, opět do prvního patra. Kličkujeme mezi stánky s občerstvením a obíháme velkou část stadiónu. Opět dolů. Vbíháme na hřiště. Úžasné, jsem tu. Jsem na hřišti, které už sto let hostí nejlepší ligové i reprezentační fotbalisty, které svým potem, slinami i krví zkrápěla ta největší fotbalová božstva. Z velkoplošné obrazovky na mě hledí Lukáš Vácha a volá že mi věří, že to dám. Dám, Lukáši, dám, za Spartu! Zabírám a dostávám se před běžce před sebou. Obíhám hřiště po umělé trávě, seskakuji do betonového korýtka pod hřištěm a ještě jedno kolečko kolem hřiště, jen v protisměru.
Z plochy hřiště vedou páté a šesté schody na hlavní tribunu. Na těch mi už dochází dech a chvilku je vycházím. Po hlavní tribuně však nejde neběžet. Sbíhám z ní dolů, vybíhám ven ze stadiónu a ani nevnímám Angeliku, která mě zde fotí. Obíhám hlavní tribunu z vnějšku a následují sedmé schody do prvního patra. Nevím co by mohlo dál následovat, vím jen to, že další schody už nechci. Předbíhám dva páry které už neběží, jen jdou. Probíhám ochozy sektoru pro hosty, pak seběh dolů a ještě jednou ta samá trasa, jen o patro níž. A jdeme do finále, seběh na tréninkové hřiště a závěrečné kolečko po oválu.


Dobíhám, vychutnávám fiktivní ovace prázdných tribun tréninkového hřiště, vypínám mobil a vydýchávám se. Až tak moc sil to nestálo, ale plíce dostaly zabrat pořádně.
Bylo to krásné, klidně bych si to v budoucnu ještě zkusil, ale sto let je stadiónu jen jednou za čas, tak to asi nepůjde. 
A pro milovníky běhu, kvalitního videa a budoucí generace je zde můj záznam:

DETAILY BĚHU

Žádné komentáře:

Okomentovat