Baku, pěkný závod tak nějak po kavkazsku

Uplynulo něco přes půl roku od naší běžecké návštěvy Arménie a opět se vracíme na Kavkaz. Není se co divit, od A začíná ještě jedna tamní země, Ázerbájdžán. To není destinace, která by příliš plnila stránky katalogů cestovních kanceláří, takže výlet pro nás bude mít opět nádech exotiky.

Ázerbájdžán je nejbohatší z kavkazských zemí a to hlavně proto, že hlavní město Baku v podstatě stojí na ropě, tu zde těží na zemi i v přilehlém Kaspickém moři. Je to znát i na zdejším vzduchu, při procházkách po Baku jsem měl často pocit, že někde za rohem musí být asfaltéři.
Název města Baku prý pochází z perštiny a znamená "město, kde fouká vítr", což potvrzuji, fouká zde stále a docela dost. Jinak jsme Baku poznali jako velice hezké místo, stát zde své petrodolary vkusně investuje do hezké moderní výstavby a oprav historických památek, přičemž staré a nové se příjemně doplňují. Převládajícím náboženstvím je zde sice islám, ale jak píše Wikipedie "podle sociologických průzkumů je ázerbájdžánská společnost nábožensky vlažná".
Všude je také vidět, že Azerové (místní etnikum) jsou menší brášci Turků. V televizi jsou především turecké programy, jazyk připomíná turečtinu a obě země také spojuje nepřátelství vůči Arménii, která má tu smůlu, že leží mezi nimi.

Ale pojďme k běhání. Po nedávném fiasku na pražském půlmaratonu jsem se konečně dokopal k rozhodnutí, že učiním přítrž svému bezcílnému pobíhání a dám mu řád, a pořídil jsem si trenéra. Nyní tedy pobíhám dle tréninkového plánu a momentálně jsem ve fázi, kdy běhám velmi pomalu a učím se zapojit do běhu i hlavu, nejen srdce. Dle dohody s trenérem tedy tento závod nepoběžím naplno, nechám si při něm znatelnou rezervu.
Do Baku přilétáme v pátek pozdě večer, v sobotu dopoledne si dáváme poznávací procházku a vyzvedáváme si startovní čísla. Už zde je vidět, že tento závod bude v lecčems svérázný. Ázerbájdžán rozhodně není běžecká země, vládnou zde především úpolové sporty. Půlmaraton se zde koná teprve počtvrté a běh si zatím velkou popularitu nezískal. V obchodním centru nacházíme malý stolek s logem závodu u kterého sedí jedna znuděná nezletilá brigádnice, která nás dlouho hledá v tištěném seznamu, nakonec nás nachází zcela na začátku, protože jsme byli mezi prvními registrovanými, načež sáhne pod stůl a vytáhne samotná startovní čísla. Nic víc. Přeci jen jsme z velkých městských akcí zvyklí na velkolepější pojetí, ale nevadí, co se počítá bude běh.

Při procházce nás také udivovalo, proč jsou kolem hlavních silnic betonové sokly s tři metry vysokým kovovým plotem a každých pár set metrů montované kovové tribuny se sedačkami. Zprvu jsem si myslel, že je to už příprava na závod a že poběžíme důkladně chráněni od okolních davů a z tribun nám budou fandit. Vysvětlení je méně běžeckocentrické - víkend předtím se na městském okruhu jel závod formule 1 a místní organizátoři ještě nestihli uklidit.
Z hotelu to máme na start necelé tři kilometry. Start je na kraji zálivu Kaspického moře, trasa potom vede deset kilometrů podél zálivu, načež se odbočí směrem od moře do kopce skrz město směrem k letišti a cíl je u Olympijského stadiónu.
Na startu jsme o hodně dřív než je nutné, tak máme dost času pokukovat jak vypadá místní předstartovní atmosféra. Je to opět takové svérázné. Závod měl asi velkou reklamní kampaň, protože je zde i spousta lidí, kteří s během asi nemají mnoho zkušeností. Lépe to asi lze vyjádřit obráceně: vidíme zde jen velmi málo zjevných běžců. Řada lidí akci pojímá jako společenskou událost a moc netuší, co je vlastně čeká. To se později potvrdí během závodu, kdy dle výsledkové listiny, ač rozhodně neběžím naplno, končím 187. z 7426 vyběhnuvších. Do cíle prokazatelně dorazilo 2403 závodníků. Na startu jsou "běžci" v džínách, kožených bundách či slečny s kabelkami.

Odkládám batoh do náklaďáku, který ho má zavézt do cíle, dávám si rozklusových pár set metrů podél moře a jde se na start. Tam vládne slušný chaos. Nejprve spořádaně čekáme na startovní výstřel, jak už se to tak dělá, když davem začnou chodit organizátoři a snaží se v něm vytvořit uličku. Moc jim to nejde, zato se dav běžců jaksi samovolně sune za startovní brány, takže již asi stojíme na trati. Není zcela jasné, kde přesně je startovní čára. Aby chaosu nebylo málo, najednou si davem začíná vcelku bezohledně razit cestu ochranka jakési celebrity, o které se později dozvídáme, že je dcera prezidenta. Nakonec organizátoři s patnáctiminutovým zpozděním zdárně odpočítají start a velmi zvolna se vydáváme na trasu.
Prvních osm kilometrů vede po promenádě podél moře, kterou tvoří, jak můžete vidět na fotkách výše, keramické dlaždice. Připadám si trochu jako bych běžel koupelnou. Začínám dle dohody s trenérem zvolna, nespěchám, přesto stále předbíhám. O vodu nouze není, zásobování je jedna z mála věcí, kterou organizátoři zvládli bezchybně. Po dvou až třech kilometrech dostáváme vodu v půllitrových lahvích, ideální.

Osmý kilometr, od moře do města

Co se moc nepovedlo je směr závodu, prakticky celá trasa je proti vcelku silnému větru, což sice ochlazuje, ale také brzdí a zvyšuje tepovou frekvenci. Přesto si už na čtvrtině trasy spokojeně konstatuji, že se cítím mnohem lépe než v Praze. Tam jsem už na začátku Smíchova cítil, že to bude průšvih, zatímco tady jsem relativně v pohodě.
Na polovině trati odbočujeme od moře a začíná osmikilometrové táhlé stoupání. Také už to není promenáda, ale čtyř až osmiproudá hlavní silnice, z níž většinu máme k dispozici my. Pořád je na co se koukat, místní kultura klade velký důraz na architekturu, takže ať už koukáme na běžnou výstavbu v centru města, na kancelářské mrakodrapy nebo na předměstské paneláky, všechno je to tak nějak hezké a má to ducha.

Angelika se na trati opět kochala

Úmorné stoupání končí na osmnáctém kilometru, kde na chvíli zabíháme mezi paneláky, aby se před námi vzápětí vyloupl Olympijský stadión. Jeho název je lehce zavádějící, protože se tu nikdy žádná olympiáda nekonala a pojmenování má spíš asi symbolizovat připravenost stadiónu případnou olympiádu hostit. Vtipné.
Závodu však ještě není konec, nejdřív se k němu musíme po dálničním přivaděči dostat, pak si dát dlouhou rovinku podél stadiónu a až pak zabíháme přímo k němu a jsem v cíli.

Jsem spokojený, závod jsem neběžel naplno, a přesto mám výsledný čas skoro o pět minut lepší než v Praze. V cíli tak nějak očekávám, že mi někdo pověsí na krk finišerskou medaili, ale nikdo takový tu není. V informačním emailu se psalo "vytvořili jsme tisíc medailí, které dostane prvních závodníků v cíli". OK, přístup je to opět lehce svérázný, ale na to organizátoři mají právo. Já jsem však kritérium zcela jistě splnil, přesto nikoho s medailemi nevidím. Mávám nad tím rukou a sháním se po batohu. Procházím celé zázemí a zavazadla nikde. Až čtvrtý oslovený člověk umí anglicky a vysvětlí mi, že náklaďáky s batohy jsou asi půl kilometru odtud na druhé straně stadiónu. Aha, takže mobil teď nebude a nenafotím Angelice finiš. Na Angeliku tedy čekám bez mobilu.
Ještě k medailím: den po závodě se na Facebookové stránce běhu objevuje výzva, že kdo skončil do tisícího místa, má se se startovním číslem v dalších dnech dostavit na stadión a medaili dostane. No, z Prahy pro ni znovu nepoletím. Škoda.

 

Angelika stejně jako já příliš nespěchala a dobíhá v pohodě. Bereme si zásoby vody a nealko piva a vydáváme se hledat zavazadlo s ručníkem, tričkem na převlečení a předem zakoupenými lístky na metro. To se nakonec úspěšně podaří, já se převléknu do suchého a vracíme se kolem stadiónu zpět na start, odkud je to dle mapy k metru nejblíž. Cestu nám poradí místní a po čtvrthodinové procházce jsme tam. Z infocedulí vykoukáme, že jsme ve stanici Koroğlu a chceme do stanice İçərişəhər, což nevím jak se čte, ale je to na stejné lince a vystupujeme na konečné. V nacpaném vagónu je nám sice trochu líto spolucestujících a snažíme se od nich držet co nejdál, ale nikdo náš zápach nekomentuje, asi jsou zde na výstřední turisty zvyklí.
Tím běžecká část našeho prodlouženého víkendu na Kavkaze končí. Ale ne na dlouho, ke géčku se dostaneme co nevidět a pak nastane čas navštívit neméně zajímavou Gruzii...


DETAILY BĚHU