Deset mil ranní Dubají

Stejně jako před rokem mě i letos pracovní záležitosti zavály do jarní Dubaje. Ale zatímco loni to bylo trochu narychlo a já neměl čas na žádné větší plánování, letos jsem to nepodcenil a porozhlédl se po vhodném závodě poblíž v požadovaném termínu.
Služební cesty mají tu výhodu, že cestující zaměstnanec má pokrytou naprostou většinu nákladů, takže nebyl problém soukromě přikoupit jednu letenku a vzít s sebou Angeliku, která tak měla k dispozici příjemný dovolenkový týden na dubajských plážích, na což mě stejně moc neužije.
Hledání vhodného závodu dopadlo přímo ideálně. Já měl plánované pracovní povinnosti od pondělí do čtvrtka a závod se běžel v pátek ráno. Sice nějakých třicet kilometrů od hotelu kde jsme ubytovaní, ale člověk nemůže chtít vše, že? Zvolili jsme nejdelší distanci, což je deset mil, čili šestnáct kilometrů.
V týdnu jsem s lehkým znepokojením sledoval, jak je den ode dne tepleji, přičemž v závodní pátek předpověď slibovala 37 stupňů. Pořadatelé s tím zjevně počítali, protože start naplánovali na 6:30 ráno, kdy bylo celkem snesitelných 25. Zde proti mě měla Angelika značnou výhodu, protože si v týdnu na místní teploty zvykala pod slunečníkem na pláži, zatímco já se ráno přesouval z klimatizovaného hotelu klimatizovaným metrem do klimatizovaných zasedaček jiného hotelu, a odpoledne totéž, jen naopak. Takže já byl velmi klimatizovaný, nikoliv však aklimatizovaný.

Závod má start a cíl v zázemí dubajského dostihového závodiště a golfového hřiště v jednom a trasa pak vede po okolních silnicích.
Na start se z hotelu nemůžeme dostat jinak než taxíkem. Taxikář je původem z některé z okolních arabských zemí a cizinci ve sportovním oblečení, kteří chtějí v pět ráno na dostihové závodiště, ho zaujmou.
"Ani nevím že tam dnes je závod. Běží koně nebo velbloudi?"
 "Dneska běhají lidé. Například my."
"Aha. Evropani, co? My arabové na běhání moc nejsme."
Ano, to jsem si všiml. Každé ráno jsme si u snídaně zapnuli místní sportovní program a byly tam výhradně velbloudí dostihy. Komentátor to prožíval asi jako Robert Záruba poslední vteřiny zápasu našich hokejistů o titul mistrů světa.
Ale v pět ráno a navíc před závodem nebývám společenský, tak konverzaci se zvědavým taxikářem ukončuji.
Dubajské dostihové závodiště Meydan je ohromný objekt a najít místo, kde mají běžci zázemí, nám dá celkem zabrat. Nakonec ale úspěšně vyzvedáváme startovní čísla a pak bloumáme po okolí. Překvapí nás množství účastníků, závodů se nakonec účastní přes 800 lidí, většina však běží kratší distance.

Obyvatelé Dubaje jsou téměř výhradně cizinci, proto to na tomto závodě nemůže být jinak, startovní pole je dokonalou národnostní i náboženskou směskou.
Místo startu a cíle je rozumně umístěno do stínu, tedy do přízemí několikapatrového parkoviště. Naše skupinka desetimílařů startuje první, kratší distance až po nás.
Před startem si žádné velké plány nedělám. Bude horko, což já špatně snáším i v letní Praze, natož pak v o dost teplejší jarní Dubaji. Takže vystartovat zvolna a nasadit tempo, které dokážu udržet až do konce a nezopakovat fiasko z pražského půlmaratonu. Trasu tvoří v zásadě jen dlouhé roviny, přičemž desetimílovou variantu tvoří nejprve desetikilometrová základní trasa a následně zkrácená šestikilometrová obdoba. Drobné zpestření desetikilometrové trasy tvoří malý oběh místní mešity na pátém kilometru.
Startujeme. Vybíháme ze stínu na slunce. První dva kilometry se snažím nespěchat a rozhýbávám tělo, v nezvyklou hodinu se mu moc pracovat nechce. Po chvíli se dostáváme na čtyřproudovku, pro účely závodu uzavřenou, která vede podél celého závodiště.
Pořadatelé se dobře starají o hydrataci běžců. Občerstvovací stanice jsou po kilometru a půl až dvou kilometrech. Dost mě však překvapí balení vody, které zde dostáváme. Žádné fádní kelímky či lahve, ale plastové krabičky uzavřené hliníkovou fólií. Jeden vzorek jsem si na památku odnesl.

V každé krabičce je deci vody, což by mohlo být dost, pokud bych ji do sebe dokázal za běhu beze ztrát vpravit. Nejprve se k ní snažím dostat řádným sloupnutím víčka v jednom z rohů, přitom však většinu vody vybryndám. V pozdějších fázích běhu už tedy jen prorážím prstem díru do fólie a piji skoro jako z lahve.
Zhruba od třetího kilometru se dostávám do běžecké pohody a usazuji se v tempu lehce nad pět minut na kilometr. Tělo už je rozhýbané a vzhledem k tomu, že jsem v předchozích dnech vyběhl jen sporadicky, tak i odpočaté.
Na pátém kilometru odbočujeme z hlavní silnice a obíháme místní mešitu. Hezké. Při návratu na hlavní silnici se potkávám v protisměru s Angelikou, která mě pohotově vyfotí.

Dál pokračujeme po hlavní silnici, kolem zelené trávníčky kropené zavlažovacími systémy a palmy. Asi po kilometru následuje otočka a několikakilometrová rovinka zpět. Tento úsek nabízí hezké výhledy na moderní mrakodrapové centrum Dubaje s elegantní Burdž Chalífou. Někde na sedmém kilometru mě předbíhá chlapík na desetikilometrové trase v tričku We Run Prague a zahlásí "Zdravím Čechy". Taky pozdravím a nechávám ho běžet. Čechy najdeš všude, zajímavé.
Po další otočce na osmém kilometru následuje návrat na místo startu a cíle. Tam stojí pořadatel, který bílým číslům (16km) signalizuje, ať se otočí a dají si ještě dalších šest kilometrů, zatímco ostatní barvičky pouští do cíle. Tak se otáčím a vydávám se na zkrácenou šestikilometrovou variantu.
Teplota stoupá a začíná mi být trochu nekomfortně. Snažím se nezpomalovat a udržet nasazené tempo. Všechna místa na trase už znám, takže se mi tento úsek trochu vleče. Zvlášť když opět míjím odbočku k závodišti a ceduli "Stáje a karanténa", mám chuť nechat se ustájit. Nakonec se podaří, bez nějaké výraznější krize se dostávám do cíle.

S časem 1:20 jsem spokojený, zde jsem vyšší ambice ani neměl, stačil k umístění v první třetině mezi muži. Dostávám na krk finišerskou medaili, jdu se občerstvit, vracím startovní číslo a dostávám za něj tričko ze závodu. Vracím se do stínu garáží k cíli a čekám na Angeliku.

Angelika finišující

Angelika se také závodem probojovala bez větší krize a finišuje spokojená. Dlouho vychládáme ve stínu palmy, prázdné žaludky uklidňujeme kávou a muffinem, které se rozdávají v rámci pozávodního občerstvení.

Až když se poměrně dlouho poté přestáváme potit, troufáme si převléct se do suchého. Na recepci místního hotelu vyškemrávám heslo k wifi, volám nám Uber, řidiči se omlouvám, že poněkud zapácháme a vydáváme se zpět do našeho hotelu. Tam se zcivilizujeme a v restauraci pod hotelem si dopřáváme pořádnou snídani.

Týdenní pobyt v Dubaji se vyvedl jak pracovně, tak běžecky. Odpoledne se však nemohu zbavit dojmu, že 37 ve stínu už je trochu moc a že naše středoevropské klima má něco do sebe.

DETAILY BĚHU