Takové to o starém psovi...

Je to tak, ono přísloví o starém psu, co ho na novinky moc neužije, na mě z vícero důvodů sedí jako vyšité.

Pražský půlmaraton byl roku 2010 mým vůbec prvním závodním půlmaratonem. Od té doby jsem na této distanci odběhl hodně přes šedesát závodů, a nebylo těžké vypozorovat, že téměř kdekoliv se mi daří lépe než v Praze. To není kritika organizátorů ani trati, která je objektivně vzato velmi rychlá,  spíš to vypovídá cosi o mě a mojí psychice. Domácí půda mi nesvědčí. Aspoň tak jsem si to vysvětlil při své doposud poslední pražské účasti roku 2013.
Teď jsem ale o šest let starší a téměř padesát půlmaratonů zkušenější, z Prahy se mi kolena jistě nerozklepou, před závodem si odpočinu, vyrazím v klidu, nebudu spěchat a teprve až se zahřeji a rozdýchám, pořádně to nakopnu...
Pozorný čtenář si jistě všimne, že si to takhle plánuji před každým rychlým rovinatým závodem a stejně jsem si to říkal, když jsem nás koncem loňského roku registroval na jarní Prahu. Tentokrát to vyjde!
To bych ale nesměl být onen pověstný starý pes. Že si odpočinu? Kdepak.
S posedlostí klasického neurotika sleduji svou měsíční i roční kilometráž, a protože vím, že v letních vedrech se objemy nabírají hůř, snažím se do zásoby o to víc zkraje jara, kdy se běhá nejlépe. Pravda, tři dny před závodem už si dám pauzu, ale to už nastupuje předpůlmaratonský syndrom, čili období, kdy mám závod a očekávání svého výkonu v hlavě, nic se mnou není a nespím. Prostě případ pro Chocholouška.

A je to tu. Sobotní budíček v sedm ráno, já se ladím do závodní modré (tričko z Jerevanu, čelenka skotská), Angelika zazáří v červené (tričko z nedokončené Andorry, rukávky se fasovaly k tomuto závodu). Původní předpověď slibovala příjemně zataženou sobotu s přeháňkami, realita však přišla s téměř jasnou oblohou, avšak celkem příjemným chladnem.
Na startu jsme skoro moc brzy, ale aspoň stihneme poklábosit se známými a sledovat mezinárodní mumraj. O mé psychické pohodě svědčí tři návštěvy záchodků během poslední půlhodiny před startem. Loučím se s Angelikou u jejího koridoru H a zvolna kráčím do svého déčka. Tam okukuji natěšené cizince a snažím se trochu se rozhýbat a rozproudit si krev v žilách.
Startujeme. Startovní branou probíhám v čase 3:20 a to je na nějakou dobu naposledy, kdy můj mozek kontroluje chování těla. Pak jako obvykle přepínám na autopilota a řídím se tempem davu kolem sebe, na hodinky nekoukám. Jen pro připomenutí, předstartovní plán říkal: začni zvolna, tempo 5:15-5:10, a když se budeš cítit fajn, časem přidej. Realita je taková, že hodinky kontroluji když vbíhám na Smíchov, vidím průměrné tempo 4:55 a dochází mi, že dnes to nebude můj den.

Těžko říct, co přesně je špatně. Nohy jsou v pohodě, dehydrovaný ani přehřátý nejsem, jen jaksi chybí síla a špatně se dýchá. Snažím se řízeně si zvolnit a odpočinout si, ale moc to nepomáhá. Pomalu mi dochází, že to dnes asi bude dost podobné předchozím pražským půlmaratonům - nedoběhnu v pohodě a se ctí. Bude se potupně odpadat.
Cesta k obrátce na Strakonické mi připadá jaksi delší než dřív, stejně tak návrat do centra Prahy. Mé pocity se kontinuálně zhoršují, tepovka stoupá, tempo zvolna klesá. Je jen otázkou času, kdy budu muset zařazovat chodecké vložky. Ale zatím se držím. Má pozornost je však plně zaměstnána sledováním stavu těla, z běhu moc nemám. Úsek přes centrum, tedy mezi Smíchovem a Malostranskou, si vlastně vůbec nepamatuji, ač jsou to nejhezčí místa na trati. Jen se snažím udržet se v běhu.
Podél Vltavy do Holešovic to stále ještě nějak jde, hlavně proto, že jsou tam i seběhy z kopce. Libeňský most, teď hlavně moc nedupat, není na tom nejlépe, stejně jako já. Za libeňákem rezignuji, v běhu už se neudržím. První pauzu ještě alibisticky neprohlašuji za chodeckou, ale za čůrací, čímž ztrácím necelou minutu času, ale osudu neuteču, v Karlíně přecházím do chůze ještě dvakrát, a stejně tak ve stoupání za Těšnovským tunelem. Tam ještě ztratím pár vteřin nabízením pomocné ruky  anglicky nadávajícímu spoluběžci který zakopává o dlažební kostku a končí na zemi. Zvedá se a pokračuje, ale aspoň jsem ho předběhl. Je to jen drobná útěcha, na posledních pěti kilometrech se přese mě přehnaly stovky běžců.

Ploužím se posledním kilometrem k cíli, poslední chůzi zařazuji ve stoupání od řeky na Malostranskou, Mánesův most už je v podstatě cílová rovinka a tam se běžet musí. Cílový čas 1:53:48 je zhruba o deset minut za tím, co jsem si vysnil a o osm minut za tím, co bych považoval za slušný výkon. Kdepak, jestli si ještě někdy někde zaběhnu osobák, v Praze to asi nebude.
Finišerskou medaili si beru, i když chvilku zvažuji, že bych ji demonstrativně odmítl s tím, že si ji nezasloužím. Jdu si pro batoh, převlékám se do suchého. Normálně bych teď šel k cíli nafotit Angelice finiš, ale na masových bězích tohoto typu to moc nejde.
Angelika zabíhá svůj dvouhodinový standard a je spokojená.
A jaká si z tohoto závodu odnést ponaučení?

• V Praze už neběhat
• Zapracovat na mentální přípravě. Nestresovat se. Nevypnout mozek a držet se plánu.
• Zapracovat na fyzické přípravě. Před závodem polevit, méně běhat, udělat si na závod chuť.

Ale víte, jak je to s tím starým psem...

DETAILY BĚHU