Dovolenkový boj se skotskými kopečky - Glentress Halfmarathon

Je to vždycky těžká volba. Koncem roku zjišťuji, v jakém že termínu mají děti příští rok jarní prázdniny a následně usednu k počítači a pátrám, kde se tou dobou běhají pěkné závody. Rodinná rada posléze rozhodne, kam vyrazíme na dovolenou. Letos padla volba na pár dní ve skotském Edinburghu s krátkým výletem do přírodního parku Glentress, kde se běží trailový horský půlmaraton.

Jasně si vzpomínám, že to byla Angelika, která při hlasování za Skotsko silně lobovala, takže nelze brát příliš vážně její současné stížnosti, že jí ještě po třech dnech bolí stehna a neposlouchají nohy.

Ale dovolená to byla příjemná, to zase jo. Tři dny prolézání centra Edinburghu se spoustou krásných míst a útulných hospůdek sebralo nějaké síly, ale bylo předem jasné, že osobní rekord jsme si sem udělat nepřijeli.
V sobotu ráno vstáváme ukrutně brzy, posnídáme, sedáme do půjčeného auta s volantem na špatné straně a po špatné straně silnice jedeme necelou hodinu do parku Glentress. Ten tvoří několik výrazných kopců. Ty jsou v nižších polohách zalesněné, ve vyšších porostlé vřesem. Park je určen především horským kolům, je zde několik dlouhých důmyslných singltrekových tras. My jsem však jedeme běhat, čeká nás 21 kilometrů horizontálních se 750 metry vertikálního převýšení, žádný asfalt, jen přírodní terén.

Na běh jsem nás registroval již loni a krátce po registraci jsem se začal blíže zajímat, co že to vlastně poběžíme. Rozhodně nehrozilo, že by nás organizátoři nechali podcenit situaci. Na trať běžce vpustí jen s povinnou výbavou, kterou tvoří čepice, rukavice, pláštěnka, termofólie, píšťalka, nabitý mobil, vlastní zásoba vody. Nemusíme to mít na sobě, ale musíme to mít s sebou. Vyhrožují kontrolami na startu, na trati i v cíli a případnou diskvalifikací. Přijde mi to poněkud nadsazené, nicméně přít se nechci, ale když u nás v Praze chodím obchodním centrem a sháním se po dětských píšťalkách, připadám si poněkud divně.
Při prezenci si vyzvedáváme startovní čísla a slušivé šátky, pak si jdeme vyslechnout seznámení s tratí. Pořadatel milou skotštinou (šišlavá angličtina s důrazy na nečekaných místech) opakuje nutnost povinné výbavy a ptá se, zda jsou s tím všichni ok. Nikdo neprotestuje. Ke cti pořadatelům slouží, že jsme nikde žádné kontroly nepotkali. Domnívám se, že byli stejně jako mi zaskočeni počasím. Přeci jen 12 stupňů Celsia a polojasno tam v únoru běžně nemívají a v televizních zprávách dost řešili rekordní teploty. Za těchto okolností jim asi přišlo hloupé kontrolovat nám rukavice a termofólie.

Vyrážíme. Hned do kopce, pochopitelně. První kilometr po široké lesní silnici, ta se však po chvíli mění na lesní pěšinu, kde se musí po jednom a nedá se předbíhat. S Angelikou jsme tradičně zahájili ze zadních pozic, takže bych předbíhal celkem rád dokud jsem při síle, ale často to prostě nejde.

Ze scénického hlediska je běh hezký, byť nic extra. V nižších polohách běháme klasickým smíšeným lesem, kde není poznat, zda jsme ve Skotsku nebo ve Středočeském kraji. Zajímavější to jistě bude výše, ale tam se dostaneme až v druhé půlce trasy.
Pomalu se prokousávám startovním polem kupředu, první polovina je sice převážně do kopce, ale relativně mírného, který se dá běžet.

S přibývajícími kilometry a nastoupanými metry mi ubývá elánu, stejně jako ostatním závodníkům. Prudší kopce začínáme vycházet.
Na dvanáctém kilometru je první, a pro mě jediná, občerstvovací stanice. Pořadatelé předem avizovali, že si běžci mají nést vlastní nádoby, protože nechtějí zamořovat přírodu plasty. Přesto se mi podaří jeden kelímek ukořistit a hodím do sebe trochu erární vody. Moc se ale nezdržuji a odbíhám, beztak průběžně usrkávám ze svých zásob.

Zde začíná obtížná část trati. Pětikilometrové stoupání na nejvyšší body na trase. Zprvu jednostopé serpentiny lesem, potom les končí a začíná vřesoviště, kterým táhlé stoupání pokračuje dál. Má výkonnostní kategorie toto neběhá, zde se jde husím pochodem. Dělá mi trochu starosti, že se v neběhavých pasážích někdy spolubojovníci chtějí družit a povídat si. Normálně s tím nemám potíže, ale teď jejich zadýchané skotštině prostě nerozumím, a kdybych rozuměl, nejsem schopen odpovídat. Jen tuším, že se ptá, jestli jsem to už neběžel a jestli nevím, kdy ten debilní kopec skončí. Jen cosi neurčitě zahučím a hledím si svého.
Les končí, začíná vřes. Je to rostlina praktická, když se udupe, tak se netrhá, pevné stvoly na zemi tvoří docela komfortní pěšinku. Jen občas rostlinstvo chybí a místo něj je močál, kterému se špatně vyhýbá. Do jednoho zapadnu po kotník a on se mi pokusí ukrást botu. Uhájím ji a funím dál.
Vrchol vřesoviště je nejvyšším bodem trasy. Respekt vůči pořadatelům, kteří sem nějak dokázali dostat barely s vodou. Zde však dodrželi slib a nejsou tu kelímky. Jen ventily, kterými lze čerpat vodu do vlastní nádoby. Tím se nechci zdržovat, na suchu nejsem, tak stanici vynechávám a zahajuji seběh.
Seběh si celkem užívám. Není tak strmý abych se bál, takže mohu běžet, jsou tam ale technicky náročnější místa plná kamenů a kořenů, kde člověk musí pečlivě plánovat každý krok. Zde mi také dochází, že tělesné chátrání člověk nezastaví a že oči už nejsou co byly. Často nestíhám číst trať, přeostřování trvá déle než dříve. Asi budu muset zvážit běžecké brýle nebo kontaktní čočky. Na asfaltu oči nepotřebuji, tam mě to netrápí, ale v terénních kamenitých sebězích cítím jasný hendikep.

Radost ze seběhu a blížícího se konce dvakrát zkalí krátké strmé stoupání. To je od organizátorů vyloženě zlomyslné, tělo už hlásí vybité baterie, přeci jen už jsem na trati dost přes dvě hodiny.
Tempo mi na hodinkách padá do čísel, na které ze silničních běhů vůbec nejsem zvyklý a mnohem víc jsem předbíhán, než že bych já předbíhal.
Nakonec se ale do cíle dostanu, dokonce zvládnu i vyběhnout padesátimetrovou cílovou rovinku do ostrého kopce.
Hotovo, medaile na krk a svižný pochod na parkoviště, kde se převlékám do suchého, abych mohl klidu čekat na Angeliku. Je mi jasné, že ji nemám úplně v patách, čím se terén komplikovanější, tím se rozestupy mezi námi zvětšují.
Ne že bych na ni chtěl spěchat, ale v cíli bych ji rád viděl co nejdříve. Letadlo do Prahy nám letí v podvečer, přičemž my se ještě musíme přesunout zpět do Edinburghu, zcivilizovat se, sbalit, naložit děti, odjet na letiště a vrátit auto. O jídlu nemluvě.
Ale zas tak dlouho jsem čekat nemusel:

Angelika finišující

Nakonec vše klapne a dobře dopadne. Angelika dobíhá včas a spokojená, mě z deprese vyvede pohled do výsledkové listiny a zjištění, že jsem se i mezi skotskými horaly umístil zhruba v polovině. V závodech tohoto typu vyšší ambice mít ani nemohu.
Ale nalijme si čistého vína - my patříme na silnici a o tom bude i většina dalších letošních závodů. Přesto kopcům zdar!

DETAILY BĚHU