Vskutku běžecká země: půlmaraton po mostarských mostech

Při loňském plánování letošního roku bylo zřejmé, že abecedně nás čeká mimo jiné Bosna a Hercegovina. I zde bylo z čeho vybírat, závod se zde koná v každém větším městě a na výběr jsou i horské běhy, já však dal přednost starobylému Mostaru. Městu dost potrápenému válkou v Bosně, řekou rozdělenému na východní křesťansko-chorvatskou část a západní muslimsko-bosenskou část.

Dnes zde panuje klid, obyvatelé obou částí města jsou fajn, pro českého turistu je zde vyloženě levně a když se ubytujete u řeky jako my, za úsvitu vás budí muezzin z mešity, kterého od sedmi ráno vystřídají křesťanské kostelní zvony.
Ve městě však nenajdete místo, ze kterého by nebyly vidět škody napáchané v časech, kdy symbióza nezafungovala a věci se vyhrotily - vypálené domy, pobořené domy, nebo aspoň dodnes neopravené fasády s dírami po kulkách. Zde tomu neuniknete opravdu nikde. O to příjemnější bylo vidět křesťany a muslimy na startovní čáře stejného závodu.
Když už jsem zmínil pro českého turistu příjemné ceny: moc mě pobavilo, že místní měna (nová konvertibilní marka) má značku KM. My tedy nakupovali v kilometrech. Bageta kilometr, láhev místního vína pět kilometrů, jídlo v restauraci deset kilometrů. Sympatická země (jeden kilometr = 13 Kč).
Ale my přijeli hlavně běhat. Po čtvrtečním příjezdu velmi scénickou trasou půjčeným autem ze Sarajeva a večeři v muslimské části města (pozor: vaří dobře, ale nepodávají alkohol) máme pátek na vyzvednutí startovních čísel, prohlídku města a odpočinek.

Pět bosenských kilometrů.

Čísla se vydávají v místním obchodním centru, původní informace hovořila o přízemí a až po zvídavém dotazu nás na informacích přesměrovali na šesté patro. Pak už vše klapalo bez potíží a se startovními balíčky jsme si dali krátkou procházku městem, nákup snídaně v supermarketu na druhý den a předzávodní klid.
Ráno vstáváme časně, po lehké snídani na pokoji se vydáváme zpět k obchodnímu centru. Zde je cíl závodu a odsud nás autobusy odváží na start.

Autobusy nás vysazují deset kilometrů za městem. Těchto deset kilometrů poběžíme podél řeky zpět do města a zbytek nakroužíme po Mostaru.
Zde už bylo jasně cítit, že to dnes nebude úplně snadné. Pokud jsem v minulém článku o horském běhu ve Skotsku zmínil, že šlo o nejteplejší den široko daleko, tak dnes platí přesně to samé. Na startu je v devět ráno ke dvaceti stupňům a zcela jasno, během závodu teplota vyletí k pětadvaceti. V létě by to bylo v pohodě, ale on je březen a tělo středoevropana s tím jaksi nepočítá.

V záchvatu předstartovní nervozity mám pocit, že jsem si málo utáhl své nové, ještě pořádně neoběhané boty a dotahuji si je. Velká chyba, která mě řádně vytrestá v druhé polovině závodu.
Startujeme. Výběh je přes první z mostů přes řeku Neretvu, na trati jich vyzkoušíme celkem pět. Za mostem se stáčíme k Mostaru, což je fajn, protože je to po proudu řeky lehce z kopce a navíc po větru, takže se běží dobře. Zde udělám druhou chybu, klasickou začátečnickou: nepřizpůsobím rychlost běhu podmínkám na trati. Ukolébán komfortním startem nasazuji tempo pod pět minut na kilometr s pocitem, že by to dnes mohlo jít.

V první polovině

Tento pocit mi vydrží právě zhruba do poloviny. To jsme zpět v Mostaru a začíná dlouhá prohlídka nepříliš hezké a zajímavé městské zástavby. Začínám pociťovat vliv tepla a přepáleného tempa. Zároveň už jsem ale dost zkušený na to abych vědět, že teď už je pozdě. Žádné řízené zvolnění nepomůže, čeká mě běh dokud tělo dovolí a až nedovolí, budu nucen prokládat ho chůzí.

 Letmé převzetí občerstvení

 Společenské převzetí občerstvení

Mostar má nádherné historické centrum trochu připomínající Český Krumlov, kolem něj je však poměrně nevzhledná zástavba, kterou teď nabíráme povinné kilometry. Světlou výjimkou je průběh parkem po leštěných žulových dlaždicích.

 

Krize na mě doléhá kolem osmnáctého kilometru po přežití opravdu úmorného úseku na uzavřené víceproudé výpadovce z města. Sbíháme z hlavní silnice mezi malé domky v muslimské části města. V této fázi jsem na trati relativně sám, dlouho nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Úzká ulice, přízemní domky, na ulici snědé děti, které jako by nevěděly, sluší-li se fandit nebo ne. V tu chvíli mi dochází síly a na pár metrů přecházím do chůze abych si vydechl. Připadám si tu jaksi nepatřičně. Jako by sem běh nepatřil a zde ho viděli prvně. Rozbíhám se a bojuji dál. Přes lávku jen pro pěší přebíhám do podobně pitoreskní uličky na druhé straně řeky. Zde zjišťuji, že někomu to nesedlo ještě výrazněji než mě, protože leží na zemi a oživují ho. Což o to, padlého i jeho ošetřující snadno obíhám, ale dál mi cestu blokuje sanitka, kolem které není jak projít. Musím si přibouchnout dveře u řidiče a pak se mezi sanitkou a autem mohu protáhnout a pokračovat.

Život mi teď ztrpčuje nejen vyčerpání z horka, ale i peklo v pravé botě. Jak jsem si nová Mizuna fest utáhl, tak teď cítím, že z toho bude opravdu nehezký puchýř na patě. To se mi nestalo už spoustu let.
Ale už se blížím k cíli, poslední dva přeběhy Neretvy a je tu cílová rovinka. Je mi jasné, že čas nebude nikterak výstavní, ale s tím se při cestách na jih ani nepočítá. Je to 1:48 a něco, není to na oslavné tanečky, ale převládá příjemný pocit z dalšího dokončeného závodu. Beru si finišerskou medaili a spoustu vody a jdu čekat na Angeliku.

Finiš

Angelika finišující

Angelika na rozdíl ode mě běžela rozvážně, takže dokončila ve slušném čase pod dvě hodiny.

Nakonec to nebyl tak tragický výkon, skončil jsem 127. z 522, čili na konci první čtvrtiny, s čímž se dá žít.
Zpět na penzionu jsme se uvedli do reprezentativnějšího stavu a zbytek dne využívali místních zahradních restaurací, načež se ohlásila neděle a s ní přesun do naší domoviny a návrat k pracovním povinnostem. Bosna a Hercegovina však zanechala příjemný dojem z fajn lidí, kteří se dokáží těšit z klidu a míru, který jim je momentálně dán.

DETAILY BĚHU