Tušení osobáku a jeho branická realizace

Já to tušil. Už když jsem si posledně v Anglii zaběhl relativně těžkou desítku rychlostně dost nad plán, měl jsem z toho pocit, že kdybych si dal nějakou rovinatou silniční klasiku, mohl by z toho být pro mně dost zajímavý čas. Trať, která se běhá v rámci desetikilometrových závodů projektu Vaše liga tato kritéria ideálně splňuje, tak jsem se s Angelikou přihlásil na červencový běh.

Trasa vede z Braníka podél Vltavy na otočku v Modřanech a zpět. Je to prakticky jedna dlouhá rovina, která se jen lehce vlní. Jaká pohoda oproti mým horským a terénním běhům z posledních měsíců.
Start je ve středu večer, takže po práci dáme lehkou večeři a hurá do Braníka! Dorazili jsme docela dost s předstihem a po vyzvednutí čísla a přišpendlení jsme měli ještě dost času postávat okolo a koukat co kde lítá. Lítali hlavně komáři a, bohužel, běžci jim zřejmě dost chutnají. To je daň za start v podvečer od řeky.
Lidé se k registraci trousili dost na poslední chvíli, takže se start o něco zdržel, ale nakonec na něj došlo. Startovní koridor byl velmi úzký, běžci pro sebe měli jen asi polovinu šířky cyklostezky, zbytek byl pro kola a bruslaře, takže na prvních metrech se předbíhalo velmi špatně. Po chvíli se špalír trochu roztáhl a já si našel své tempo i místo na trati. První kilometr byl za 4:30, což bylo trochu rychlejší než jsem plánoval. Lehce jsem zvolnil, ale spokojeně jsem zkonstatoval, že necítím klasické projevy přepáleného začátku jako je zahlcení plic a podobné neduhy. Vlastně se mi běželo dost dobře, takže zvolnění bylo jen preventivní.

Hlavně v tempu vydržet, nezpomalovat, ale ani nebláznit a neběžet naplno. Deset kilometrů je sice kratší distance, ale úplně málo to také není. V minulých týdnech jsem v televizi sledoval Tour de France a, inspirován taktikou cyklistů, pokusil jsem se napodobit chování v pelotonu a zavěsit se za podobně rychlého kolegu a nechat se trochu táhnout. Docela to šlo. Našel jsem si mladý běžecký pár se stejným tempem jako bylo moje a držel jsem se pár metrů za nimi. Asi kilometr to báječně fungovalo. Pak ale přišla otočka pro běžce na pět kilometrů, slečna na ní otočila a zamířila zpět, a její partner sice pokračoval v mém směru, ale zbaven brzdy prudce zrychlil a já zůstal sám. No nic, potáhnu to sám.
Na trati je třeba být stále ve střehu. Cesta je většinou dost úzká, a navíc ji sdílíme s bruslaři a cyklisty a to obousměrně. Občas je tedy třeba uhýbat a hlídat si životní prostor.
Časem se dostávám k jiným běžcům, většinou ale tak že je doběhnu a předběhnu. Nenacházím nikoho se svým tempem. Jak se blížím k otočce, a tedy k polovině trati, kontroluji si jak mi je. Ne že bych byl úplně v pohodě, ale v tempu, kterým běžím, bych ještě pět kilometrů vydržet měl. Na otočce těsně unikám kolizi s cyklistou, ale byla to asi moje chyba, on s mým manévrem a náhlou změnou směru nemohl počítat. Ale přeci neztratím cenné setinky, že?
Cestou od otočky čekám, kdy naproti potkám Angeliku a není to nijak daleko. Taky jí to dnes dobře běží. Dva až tři kilometry před koncem se mi daří nalepit se na běžce s podobnou rychlostí a držím se ho až do okamžiku, kdy mu začnou docházet síly a zvolní. Jsme asi pět set metrů před cílem. Vypadá to na dobrý čas. Snažím se přidat a docela to jde. Dostávám se zpět do parčíku a na dlouhou cílovou rovinku. Zafinišuji a předbíhám ještě jednoho běžce. Cíl. Mobil mi ukazuje 46:39, osobní rekord asi o půl minuty. Ten starý držel od Kbelské desítky 2011, takže dva a čtvrt roku. Supr.

V cíli

 Vydýchávám se, napiju se trochu růžového ionťáku, kteří pořadatelé nabízejí k načepování z barelu a jdu číhat na Angeliku.

Angelika si stejně jako já zaběhla osobák, takže středeční večerní výlet do Braníka můžeme hodnotit jako velmi úspěšný. Na vyhlašování nejlepších nečekám, to se nás pochopitelně netýká, zavelím k ústupu před komáry a vyrážíme k domovu.

DETAILY BĚHU