úterý 16. července 2013

Dobře využitá služební cesta

Zde bych asi mohl volně navázat na svůj minulý příspěvek, kde jsem v úvodu zmínil, že běžeckou závislost lze diagnostikovat v okamžiku, kdy svému běhání přizpůsobujete program svého okolí, například výběrem času a lokality dovolené. Z podobné kategorie je i má poslední sportovní akce, kdy jsem vyrazil na služební cestu do Anglie o den dříve, abych si mohl v neděli zaběhnout trailovou desítku.
Ten plán jsem nosil v hlavě už nějakou dobu. Do Anglie pracovně čas od času musím a ono se to cestování časem docela omrzí, tak proč si ho nezpestřit nějakým tím závodem. Zapátral jsem co se kdy v blízkém okolí děje. Cestování po Anglii bez auta není levná záležitost, takže jsem se musel omezit jen na poměrně konkrétní lokalitu. Z tohoto hledání vzešla jen jedna akce - charitativní běh na pomoc lidem postiženým svalovou dystrofií nazvaný Muscle Warriors. Jde o běh na 5 nebo 10 kilometrů krásným prostředím areálu Haileybury College, který se skládá z lesíků a různých parkových a hřišťových ploch. A proč ne? Pokud má být moje pobíhání někomu k užitku, jdu do toho.
Na služební cestu jsem tedy vyrazil už v sobotu, a v neděli ráno jsem se z hotelu taxíkem nechal odvézt na místo konání akce. Byl opravdu pěkný, slunečný den, smad jen příliš teplý - do Anglie právě teď dorazilo pravé léto a třicítky horka. Dopoledne bylo kolem pětadvaceti.

Hemžení před startem. Vzhledem k absenci rodinného podpůrného týmu jsem nucen použít autofoto.
Atmosféra je vyloženě milá, vzhledem k horku a velké účasti neběžců pořadatelé neustále opakují instrukce jak přežít, tedy pít a mazat se.
Běh samotný mi vyloženě sedl. Tedy až na první kilometr, kdy se mi povedlo na trávě došlápnout do nějaké syslí díry či co to bylo. Najednou koukám že ležím, ale kromě odřených kolen mi nic není, takže se zvedám a běžím dál. Pokud si dobře pamatuji, jde o můj třetí běžecký pád vůbec, první závodní. Běží se mi lépe než bych čekal. Nohy mám pořád dost utahané z dovolenkového toulání se a pobíhání po Českém Švýcarsku, ale síla jim nechybí. První kilometry mám dost pod pět minut na kilometr a bojím se že nevydržím, ale jde to. Trasa je kombinací parkové trávy, travnatých hřišť a lesních cest, i nějaký ten kopeček se našel. Z rychlostního hlediska jde jednoznačně o poměrně pomalou trať, plnou nerovností a ostrých zatáček. Ale takové mně baví.
Všechna čest organizátorům. Na deseti kilometrech bylo přinejmenším šest míst, kde rozdávali lahve s vodou. Ani zdaleka jsem všechna nevyužil. Ale i díky tomu se mi podařilo udržet tempo až do konce, a po opravdu dlouhé době jsem zaběhl svou ne moc oblíbenou desetikilometrovou distanci tak, že jsem s časem spokojený. V cíli jsem si naměřil 47:40, což je nad plán. Kdo ví, jak bych si dnes vedl v chládku, na asfaltu a rovině.

DETAILY BĚHU

Žádné komentáře:

Okomentovat