Ráno jsem se cítil skutečně pod psa a cestou autobusem na start chmurně přemítal, jak tu štreku v horkém dni zvládnu. Do toho poslouchám historky běžců z loňska, kteří vinou nedostatečného značení zabloudili, a pořadatelé je pak museli dehydrované svážet z okolních kopců...
Dvouhodinové čekání na start na fotbalovém hřišti v německém Stadlernu mé rozpoložení moc nezlepšilo a toaletu jsem navštěvoval častěji než obvykle. Hlavně jsem se snažil držet se ve stínu, protože sluníčko už začínalo docela pálit. Náladu se mi pokoušela zlepšit z Čech importovaná chodská kapela vyhrávající lidové písně, ale celkem bez efektu.
Patnáct minut před startem nás německý organizátor začal mile lámanou češtinou svolávat na start. Pár slavnostních slov, startovní výstřel a jdeme do toho. Začíná se jedním kolečkem přímo ve Stadlernu a potom ven z města směrem k hranicím. Ve městě se hlídám, nespěchám, rozdýchávám se a oklepávám únavu. Naštěstí cesta z města na hranici Švarcava/Schwarzach je dost z kopce, takže se mi tělo rozbíhá samo. Přímo na hranicích, v nejnižším době trati, je první občerstvovačka a na ní konstatuji, že jsem docela rychlý a vlastně se cítím dobře. Skoro bych si začal zpívat "Běhání, běhání, všechny trable zahání..."
Po každém klesání ale následuje stoupání a tady to není výjimka. Navíc končí hezký německý asfalt a začínají české rozbité polní cesty. Stoupání mně zpomaluje, ale méně než ostatní a předbíhám všechny okolo sebe. Cesta stoupá asi dva kilometry, pak chvilku rovinka a lehké klesání do samoty Závist. Tam je pěkná hospoda, na kterou ale není čas, naštěstí je o kus dál další občerstvovačka. To jsme na osmém kilometru a vím, že teď se bude čtyři kilometry stoupat na Liščí domky, nejvyšší bod trati. Inu, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Tady pod kopcem mám průměrnou rychlost 5:10 na kilometr. Teď už jsem naprosto v pohodě, všechny negativní pocity ze mně opadly a jsem v klasickém běžeckém rauši, který mi na půlmaratónu obvykle vydrží tak na patnáctý kilometr. Sklon trati i okolí dost připomínají Žebráckou pětadvacítku z minulého týdne, jde o celkem běhatelný kopec po asfaltce v lesích. Míjím lidi, kteří přepínají na chůzi, já to tak necítím, dá se to běžet. Sice zpomaluji, ale stále běžím.
A jsem na vrcholu, tábor Liščí domky. Deset kilometrů do konce. Průměrná rychlost mi padla na 5:15, ale to mně netrápí. Odtud už to bude jen dolů a nebo po rovině. Polykám zbytek energy gelu a dva kelímky vody, přeci jenom nějaké ty tělesné tekutiny mně to stoupání stálo.
V tomto úseku je trať přeci jen trochu nepřehledná. Problém je souběžně se konající závod horských kol, který půlmaratónskou trať často křižuje a má své vlastní značení. Stačí trocha nepozornosti a běžíte špatnou trať. Pozitivem ale je, že začíná dlouhý seběh. Pouštím to a nechávám pracovat gravitaci. Teď už se nebojím, že bych to přepálil. Jsem víc než rozdýchaný a můžu si tempo dovolit. Povrch tvoří rozumná asfaltka, takže běžím co to dá a jednotlivé kilometry mám v tomto úseku kolem 4:20. V jednu chvíli opouštím příhraniční lesy a otevírá se mi výhled do krajiny s jasně viditelnými Poběžovicemi v dáli. Krása. Klesání zvolňuje ve vesnici s krásným jménem Pivoň, kde ale nabízejí jen vodu. Škoda.
Poslední kilometry už jsou jen velmi volná klesání nebo rovinky a mně je jasné, že s průměrným časem pod 5:00 atakuji osobní rekord na půlmaratón. Mobilizuji zbytky sil a nezpomaluji, předbíhám ostatní a nikdo nejde přede mně. Poslední dva kilometry mně stojí snad nejvíc sil z celé trati, běžím v tempu jako na této vzdálenosti nikdy dřív. Zdálky vyhlížím kilometrovníky. Konečně Poběžovice, konečně probíhám kolem hotelu, konečně vidím cíl... a je to za mnou. 1:43:20, o čtyři minuty zlepšený osobní rekord na půlmaratónu. A to jsem se před startem cítil, že bych radši neběžel...
Chvilku se krajně nedůstojně oklepávám, vydýchávám, vyslintávám a okapávám, dávám si trochu vody a čekám na Angeliku. Přitom sleduji, jak pořadatelé řeší ztracenou vedoucí běžkyni závodu, která jim kdesi zmizela z trati. Později se našla, ale doběhla mezi ženami celkově až čtvrtá.
Angelika dokončila v čase lehce nad dvě hodiny, elegantní jako vždy.
Až zpětně z výsledků jsme zjistili, že Angelika skončila třetí v kategorii a rychlým odjezdem jsme prošvihli stupínky vítězů. Tak snad někdy jindy...
DETAILY BĚHU
Žádné komentáře:
Okomentovat