středa 3. října 2018

Bě(c)hovice podeváté, poprvé mezi staříky

Ano, je to tak, jak jsem si postěžoval už v loňském článku, letos poprvé patřím na Běchovicích do veteránské kategorie a zpět už cesta nevede.
Postupně jsem se tedy smiřoval se startem mezi samými starci, a když už jsem si na tu myšlenku zvykl, přišli pořadatelé se změnou - start letošního ročníku bude hromadný, poběžím tedy nejen s mladíky, ale i se ženami, hurá!
Co se týká mých pocitů před startem, tak tradičně nic moc. Jsem mrzutý, nemluvný a nespím. Jako ostatně vždy, když mám běžet trať, kde se mohu poměřovat se svými předchozími nebo obvyklými výkony. Asi to beru moc vážně a mám obavy z momentu, odkdy už se budu jen zhoršovat...
Podmínky letos závodu mimořádně přály, já jsem nám však důmyslným zlepšovákem dokázal situaci zajímavě zkomplikovat. Proč stát po závodě frontu na batoh s převezenými věcmi, když si je mohu nachystat do auta, které na mě v cíli beztak čeká, že? Rozhodl jsem tedy, že na start půjdeme nalehko a nic si převážet nenecháme. No jo, ale předpověď hlásí na dopoledne deset stupňů. Z rozhodnutých pozic se neustupuje, vezmeme si lehkou bundičku a před startem si ji uvážeme kolem pasu. No jo, ale co mobil a doklady, abych pak mohl řídit? Hm, do elastického opasku, také kolem pasu. No jo, ale ono má být vážně celkem chladno. Nevadí, vezmu si dvě trička na sebe. Dospod černé, navrch raritní finišerské ze závodu, který se nekonal. Pro cestu autobusem na start to bylo vážně vhodné oblečení. Jenže před polednem šla teplota prudce nahoru a po jedenácté bylo jasné, že není deset, ale asi tak patnáct a jasno, čili počasí jen na jedno tričko. Sundavám tedy svrchní a také ho uvazuji kolem pasu. Mít kolem pasu opasek s mobilem a doklady, tričko a bundu není před rychlou desítkou věru nic moc jak funkčně, tak esteticky.


Na startu jsme vlivem jízdního řádu velmi brzy, nejprve tedy sledujeme start bruslařů a potom eliťáků a krátce po nich jsme na řadě my, tři tisíce neelitních.
Jako tradičně začínáme ze zadních pozic. Start je hodně pomalý, není kudy předbíhat. Pořádně rozběhnout se dá až od druhého kilometru. Nasazuji tempo kolem 4:30 s cílem udržet ho co nejdéle, i když je jasné, že až do cíle to nepůjde. První kilometry jsou vyloženě nekomfortní, ale od třetího se oklepávám a běží se mi docela dobře.
O trati není moc co říct, mnoho krásy nepobrala a člověk může rok od roku vnímat čím dál vyšší zastavěnost okolí obchodními centry. Pozitivem je zcela nový asfaltový kobereček mezi Běchovicemi a Dolními Počernicemi. Vedlejším efektem této dlouhodobé rekonstrukce vozovky sice byly auty ucpané naše Horní Počernice, ale stálo to za to, teď běžíme po novém.
Na polovině trati s potěšením konstatuji, že sice ještě nevím jak zaběhnu, protože zde se všechno rozhoduje na posledních dvou kilometrech, ale průšvih by to být neměl. Zatímco první polovina je o tempovém běhu na lehkém vlnění, druhá je o udržení tempa v nepříjemných kopcích. Táhlé stoupání z pátého na šestý mi to připomene, pokud bych náhodou zapomněl. Ze šestého na sedmý je tu prudký sešup do Hrdlořez, snažím se získat vteřinky, které později jistě ztratím. Ze sedmého na osmý se běží hrdlořezským ďolíkem a začíná se stoupat na Žižkov, jde do tuhého.

Stoupáme
Stoupáme na Žižkov, nejtěžší místo trati. Zřetelně mi docházejí síly. Několikrát jsem v pokušení přejít do chůze, ale vždy hříšnou myšlenku zaženu, nicméně alespoň se zdvořile přesunu až k pravé krajnici, protože co kdybych přeci jen podlehl. Ale ne, zvládám to, přebíhám koleje na Spojovací a dál stoupám Koněvovou k cíli. Tady už to opravdu bolí, tep mám na sto osmdesáti a plíce nezvládají. Konečně cíl, čas nevypadá špatně, povedlo se. Beru si láhev vody, překonávám bariéry a po kolejích se vracím k cíli abych nafotil Angeliku. To se mi vlivem odkrveného mozku a mokrých a roztřesených rukou sice moc nepodaří, ale tak asopoň, záda, že jo.

Nakonec oba odjíždíme velmi spokojení, Angelika si zaběhla osobák na deset kilometrů a já posunul svůj běchovický osobák o devět vteřin. Sedmisté místo ze dvou tisíc čtyř set také znamená zlepšení. A také závazek pokusit se posunout i příští rok. Jen jestli mě zas pustí mezi mlaďochy...

DETAILY BĚHU

1 komentář:

  1. Taky jsem z toho byla poprvé trochu v laufu, když jsem nastupovala v seniorech, ale holt život se vás neptá. :) Na druhou stranu proč ne, čas od času si sice dám ještě závod v mladší kategorii, ale nehecuju to. :) Radši si vezmu kryt na AirPody, sluchátka a v pohodě si odběhnu závod. Honění se za nejlepším časem už nechávám mladším. :)

    OdpovědětVymazat