Běchovice po desáté. To už fakt běhám přes deset let?

Jak už jsem popsal v minulých článcích, letošní rok je pro mě přelomový tím, že jsem přestal hloupě pobíhat a začal svědomitě trénovat. S trenérem jsme dohodli, že snažení budeme směřovat k říjnovému maratonu ve Stromovce. Většina mých běhů je tedy nyní spíš dlouhá a pomalá než krátká a rychlá, což naznačovalo, že letošní Běchovický čas asi nebude nic moc. Trenér tuto domněnku po nedávném Minsku podpořil zadáním: "Posílám trénink, hlavní start je Stromovka, musím ti to nyní dát maličko zpátky do objemu, není to ideální vůči Běchovicím, ale vezmi je jako kvalitní trénink". Maličko do objemu je v jeho podání 80-90km týdně s 2-3 běhy v délce kolem půlmaratonu. Připadám si poněkud týraný.
V neděli dopoledne tedy vyrážíme autobusem na start a já mohu být zcela klidný - nic se ode mě nečeká. Ale jak už to bývá, klidný nejsem. To já asi neumím a pocit celkového vyčerpání mé chmurné myšlenky na pravděpodobné selhání jen podporuje.
Na startu samotném vše vypadá optimisticky. Počasí nám přeje, není ani horko ani zima a my prozkoumáváme nové zázemí ve dvoře za hospodou, je povedené.

Sledujeme předstartovní rozhovory s celebritami a já si dávám závazek, že jestli musím někoho předběhnout, je to Jakub Kohák. Aspoň Koháka dát musím, i když jsem teď zpomalený.
Pak coby diváci pozorujeme start bruslařů následovaný startem eliťáků. Ten je signálem, že se musíme chystat i my.
S Angelikou se řadíme někam do poloviny startovního pole, nečekáme dlouho a je tu startovní výstřel. Pamětiv rad trenéra dávám první kilometr velmi zvolna. Ono to jinak ani moc nejde, na trati je v úvodu velmi husto. Po prvním kilometru šlapu na plyn a zastabilizuji se na tempu 4:30, které mám v plánu udržet co nejdéle.
Opět si potvrzuji, že první polovinu trati tak nějak nemám rád. Neustálé vlnění člověka vyvádí z tempa, současně ale není tak náročné, aby představovalo opravdovou výzvu. Druhou polovinu, která mi začíná někde v Kyjích u CocaColy, mám raději, i když je složitější. Začíná kilometr a půl dlouhým stoupáním za křížení Průmyslové. Zde už toho začínám mít tak nějak zdravě dost, ale plán si plním, do cíle zbývají čtyři kilometry a já vím, že odteď už to nebude nudné, bude to už jen těžké.

Následuje kilometrový sešup do Hrdlořez. Jako obvykle je to místo, kde ztrácím. Zde mě lidé předbíhají, seběhy neumím. Po krátké rovince následuje zlatý hřeb trati, kopec Hrdlořezák, který organizátoři letos zvýraznili motivačními vlajkami, aby všichni viděli, jak slavný kopec běží.
Vybíhám ho velmi uspokojivě, samozřejmě zvolňuji, ale v nohách je dost síly a necítím potřebu přejít do chůze.

Pokud jsem v seběhu ztrácel, tady pro změnu získávám, předbíhám docela dost lidí. Jelikož se díky tréninku sleduji víc než dřív, často koukám na hodinky a trochu mě překvapují tepy dost přes 180. Nevěřil bych, že jsem jich schopen.
Na Spojovací probíhám mezi dvěma netrpělivě čekajícími tramvajemi a pokračuji ve stoupání Koněvovou. Tam už je to o vůli, ta však nechybí. Cílem probíhám přesně 47 minut po proběhnutí startem, což znamená zlepšení loňského času o 3 vteřiny. Vzhledem k tomu, že jsem čekal spíš zhoršení, protože většinu času se jen maratonsky ploužím, tak to beru všemi deseti.
Trochu se vydýchávám, beru si 🍌, 🚰 a termofolii a vracím se kousek proti směru běhu nafotit Angeliku. Ta má tuto trať mezi oblíbenými a i letos se na ní o kousek zlepšila. I letos jsem využil výhody pracoviště hned vedle cíle a mám ve dvoře schované auto, byť jsem za to letos musel zaplatit reprezentací zaměstnavatele v podobě velkého loga na zádech.

Angelika finišující

Ze závodu tedy opět odjíždíme spokojeni, desátá nepřerušená účast mi přinesla traťový osobák, Angelika taky. A s optimismem můžeme vyhlížet vrchol sezóny ve Stromovce.


DETAILY BĚHU